Black Curse – Endless Wound

Black Curse – Endless Wound

Black Curse - Endless Wound

Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.4.2020
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Charnel Rift
02. Crowned in (Floral) Vice
03. Enraptured by Decay
04. Seared Eyes
05. Lifeless Sanctum
06. Endless Wound
07. Finality I Behold

Hrací doba: 38:20

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Dobře si pamatuji, jak mi demo amerických Black Curse hned po prvním poslechu ustřelilo prdel. „Endless Wound“ (demo sdílí jméno s debutem) totiž lechtá onen pověstný sladký bod každého, kdo si hoví v nejzanesenějším hudebním kanálu. Daří se mu to, protože si půjčuje elementy z těch nejzhnisanějších metalových útrob a pojí je do jednoho nestabilního, tlejícího, ale funkčního šlemu.

O tom, že Black Curse nevyrábí chaotickou mrdku bez hlavy a paty, není pochyb již poté, co jeden odhalí soupisku kapely. Celý projekt je vlastně takovým milostným dopisem členů Blood Incantation, Primitive Man, Spectral VoiceVasaeleth adresovaný dřevnímu / zčernalému metalu smrti. Nic víc, nic míň. A je to vlastně naprosto v pořádku. Více zde totiž ani není potřeba.

„Endless Wound“ staví na odiv jak doomovou, tak striktně deathmetalovou hnilobu à la Incantation a primitivní agresi po vzoru Beherit. Ze současných svinstev mi působení desky připomíná třeba novější Pissgrave. V pomalejších pasážích jsem si vzpomněl i na nesvatost Void Meditation Cult, čemuž navíc dopomáhá místy začleněný šepot.

Ladění Black Curse je však od zmíněných novodobých těles jiné. Raději než na ortodoxní uctívání smrti nebo forenzní fascinaci nejprohnilejšími místy činu se kapela raději soustředí na black/deathmetalový trest. Nečiní tak nicméně pomocí prvoplánové blastbeatové drtičky. „Endless Wound“ vleče posluchače skrz pevně uchopený bordel do doomové žluče přes důmyslné, ale nijak nepřehoněné můstky. Nejintenzivněji se deska po sluchovodech prochází právě v momentech, když se ony dva póly přemosťují. Ukázkovým příkladem toho je třeba hammer blast středního tempa ke konci titulní „Endless Wound“, na němž se veze přímo úměrně zdrcující riff. Obdobnými momenty je prošpikovaná celá deska. Stejně laděná je i celá mezihra „Lifeless Sanctum“, která díky špičkovému provedení nepůsobí jako vata.

Po většinu času Black Curse však operují s dobře známými formulemi. Inspirace je však přiznaná a odvedená tak dobře, že vlastně vůbec neuráží. Již v úvodní „Charnel Rift“ se během první chaotické pasáže vybaví black/deathmetalové kulty. Ještě znatelněji působí finále poslední „Finality I Behold“, kde pomalejší tempo, zvolený riff a zakomponovaný kostelní zvon připomene Archgoat.

Z odstavců výše je zjevné, že by se kapele dala vytknout absence rukopisu. Kapel, které se snaží o podobné „worship“ nahrávky, je tuna. Popřít však, že by Black Curse z oné masy nevystávali, by byla prostě pičovina. Je vlastně dost možné, že přehnaná snaha o inovaci by z desky místy udělala narcistní samohanu bez vyvrcholení, takže proč si raději neužít zaběhlé.

Black Curse

„Endless Wound“ není nijak inovativní, ale přesto kurevsky zábavná a trestající jízda. Navzdory faktu, že spoléhá na ověřené, dokáže napříč celou stopáží překvapovat. Se všemi vybranými prvky totiž pracuje s rozvahou a na výbornou. Hodí se vyzdvihnout i pro ono svinstvo skvěle vyvážený zvuk. Jistý adept na nejlepší hudební chlív roku 2020.


Druhý pohled (Cnuk):

„Endless Wound“ je bezpochyby výbornou nahrávkou. Při poslechu Black Curse vystřelují na mysl nejrůznější jména, jak již ale bylo zmíněno výše, tento fakt desku nikterak neponižuje. Podobných receptů užívají také Concrete Winds nebo Teitanblood. Na rozdíl od prvně jmenovaných ale nepůsobí tvorba Black Curse tak barbarsky, v porovnání s druhými zase tak majestátním tónem. Black Curse nepotřebují věnovat svůj čas několika ambientním pasážím, ani se nemilosrdnou atmosféru nesnaží dohnat neustávající hovadskou intenzitou. Black Curse jednoduše hrají svůj utrejch a dosahují tím stejných výsledků.

Black Curse

Na jejich prvotině se podařilo dát dohromady sedm obdivuhodných skladeb, z nichž každá má svoje. Určité aspekty se na desce opakují, to ale vůbec nevadí, když mezi takové patří kupříkladu všechny ty zoufalé výkřiky, z nichž první se ozve už krátce po spuštění placky. Právě v tento moment si mne okamžitě získali. To je prostě smrt smrti!

Black/deathmetalové zlo je na „Endless Wound“ zvládnuto na té nejvyšší úrovni. Kroutí se jak dávná čertova děvka, přitom nepostrádá nápady. Ta necelá čtyřicetiminutovka je jimi napěchovaná po okraj. Nic nechybí, nic nepřebývá, tak by to mělo být. Také z produkčního hlediska je všechno zvládnuto naprosto adekvátně k hudbě. Skladby jsou oživovány různými vsuvkami, ozvěnami, mrouskáním koček. U Black Curse není o čem. Povinnost.


Třetí pohled (Metacyclosynchrotron):

„Endless Wound“ za poslech stopro stojí, o tom žádná, ale jelikož mám kozelnatý metal smrti naposlouchaný až do zblbnutí, tak mi zdejší absence ksichtu vadí víc, než bych čekal. Dát si tu prácičku, dokázal bych album rozebrat riff po riffu a identifikovat, co konkrétně mi připomínají a proč. To by možná nebyl až takový problém, kdyby ve mně album probouzelo zvíře nebo mi přivodilo mráz, jenže k tomu překvapivě vůbec nedochází, a to jsem se mu oddal opravdu poctivě.

Jasné, při kopírování starých Beherit se mi na ksichtě rozlévá spokojený výraz, všudypřítomné kanadské pickslajdy taky cult eternal; je fajn, že čtvrtý song připomene bubeníkovu starou kapelu Vasaeleth a v doomově-psychedelických pasážích se zase evokuje „Lunarterial“ finských Swallowed (jichž je frontman Eli fanouškem). Ale s přibývajícími poslechy mám jasno, že tenhle románek nevydrží dlouho. Vzhledem k sestavě, labelu a tomu, s jakými proudy metalové hudby se tu operuje, bych čekal větší pomatení smyslů, ale toho se mi prostě nedostává. Proto se nemůžu zbavit pocitu, že tohle je sice špičkově zahrané, odeřvané (!), zkompované a vyprodukované album, avšak ne zcela prvotřídního obsahu a přesahu. Nevylučuji ovšem možnost, že jsem jenom rozežraná zaujatá kurva.

Black Curse


Čtvrtý pohled (H.):

Já to nehodlám moc natahovat, protože už takhle je článek dlouhý jak koňský kokot, tudíž to zkusím vzít hodně stručně.

Vlastně tu chci říct jen dvě věci. Za prvé teda potřebuju světu sdělit, že i já můžu „Endless Wound“ doporučit k poslechu, protože to prostě hrne jak zmrd a hniloba z toho táhne taky jak zmrd. Za druhé si myslím, že vedle všech výše zmiňovaných asociací (a že jich tu už padlo!) by se slušelo zmínit, že muzika Black Curse by měla chutnat i příznivcům chorobných deathmetalových sviňáren jako Antediluvian, Mitochondrion, Triumvir Foul, Malthusian atd.


6 komentářů u „Black Curse – Endless Wound“

  1. Vidím to hodně podobně jako Dalihrob. Prvotní nadšení hrozně rychle přešlo v pátrání po tom, co se čemu podobá a nějaký pohlcení atmosférou (pro mě u tohohle žánru nepostradatelný) nenastalo. Vidím to jako jednu z těch nejlepších homage kapel (jako třeba Tomb Mold), který ale nepřináší nic vážně zajímavýho. Takže jo, kvalita, poctivost, ale nějak nevidím důvod se vracet.

    1. To se prodávalo loni na Kill-Town Deathfestu v Kodani. Kdo ví, jestli to vůbec šlo i do normálního prodeje.

  2. Teda ale teď jsem si poslechl po dlouhý době Temple Nightside a fakt nevím v čem je Black Curse invenční.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.