Země: Itálie Žánr: neofolk Datum vydání: 27.3.2014 Label: Sun & Moon Records Tracklist: 01. Fulgida reminiscenza 02. Transcendenza 03. La danza dell’anima 04. Acqua 05. But, What Ends When the Symbols Shatter? [Death in June cover] Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Nemám tušení, čím to je, ale poslední dobou nám do redakce chodí na recenze fakt velké množství nahrávek z Itálie… a ano, Blaze of Sorrow jsou další kapelou z Apeninského poloostrova. A do jaké žánrové škatulky že spadají? Jednoduše řečeno, tato dvojice produkuje black metal, v němž se poměrně často objevují melancholické, akustické a neofolkem nasáklé pasáže. Toť základní nástřel… který ovšem není zas až tak pravdivý…

Že vám to, co jsem právě řekl, nějak nedává smysl? Samozřejmě se nedivím, protože jsem to řekl jak nějaké čuně, takže to nyní pojďme osvětlit. Onen black metal s akustickými mezihrami sice opravdu je to, čím se Blaze of Sorrow na svých počinech prezentují, nicméně to platí jen v případě předcházejících počinů. Pokud se ovšem budeme bavit o aktuální nahrávce s názvem “Fulgida reminiscenza”, jež je právě předmětem naší recenze, pak už to tak úplně pravda není. Black metal a obecně jakýkoliv jiný metal byste zde až na jednu výjimku totiž ani lupou nenašli – čistě proto, že až na onen jeden moment tam nic takového není.

Věřím však, že už jistě správně tušíte, co tedy bude hudební náplní “Fulgida reminiscenza” – ano, na tomto počinu se Blaze of Sorrow opravdu vydali na pole čistého neofolku a akustické hudby. Jednoduše Italové na tomto EP nechali naplno propuknout jednu ze dvou složek své dosavadní tvorby, protože jak již jednou padlo, to koketování s neofolkem jim ani v minulosti nebylo úplně cizí. Podle všeho se ovšem nejedná o nový směr, jakým se Blaze of Sorrow budou ubírat, ale jen o vykročení ze zajetého stylu před další (už čtvrtou) dlouhohrající deskou, na níž se právě pracuje a jež by se měla opět nést v převážně black metalovém duchu.

Ani nepotřebujete umět italsky, abyste odhadli význam slova “Reminiscenza” v názvu nového EP. Někdo by se mohl zeptat – jedná se jen o čistě umělecký záměr, nebo se opravdu jedná o nějakou reminiscenci? A pokud je správně druhá možnost, na co Blaze of Sorrow vzpomínají? To máte tak… správně je samozřejmě ta druhá, jinak bych tu o tom takhle nemluvil, ale nejedná se o nějaký přetočený materiál – z mého pohledu naštěstí, protože osobně tohle nemám příliš v lásce, nad čímž jsem se ostatně již dostatečně literárně ukájel v jedné jiné nedávné recenzi. O co ale tedy jde? První tři skladby “Fulgida reminiscenza” pocházejí ze čtyři roky starého EP, jež ovšem doposud nikdy nevyšlo. Z pohledu kapely jde tedy o starší materiál, pro posluchače jde však o novinku. Zbylé dvě obsažené písně, z nichž jednou je předělávka “But, What Ends When the Symbols Shatter?” od kultovních Death in June, jsou pak nově přidané bonusy pozdějšího data výroby.

Já osobně mám podobné akustiky vlastně docela rád, ale dost si v těchto vodách vybírám, protože zatímco jedna nahrávka mě absolutně nudí, druhou si nepokrytě užívám, přestože obě na první poslech znějí téměř stejně. Jak je na tom “Fulgida reminiscenza”? Z mého osobního pohledu naštěstí dobře – sice nelze tvrdit, že by to bylo naprosto stoprocentní, ale celkově na mě tento počin působí hodně sympaticky a zcela upřímně mohu říct, že Blaze of Sorrow natočili moc pěknou záležitost. V případě, že se považujete alespoň trochu za fanouška neofolku, tak klidně můžete přestat číst – už teď máte moje doporučení si to pustit.

Pokud jste ale ještě o něco zvědavější, klidně pokračujme dále. Pro mě osobně se na “Fulgida reminiscenza” nacházejí dvě velmi povedené skladby ze čtyř vlastních – jmenovitě se jedná o “Transcendenza” a “Acqua”. Obě mě baví, mají velice příjemnou atmosféru, některé melodie jsou skutečně povedené a… jednoduše je to paráda. První zmiňovanou, tedy “Transcendenza”, navíc znatelně oživuje ona výjimka, o níž jsem hovořil na začátku – přibližně v polovině se totiž song zvrhne, do hry nastoupí elektrické kytary a Blaze of Sorrow poté kompozici vedou v duchu ambientního black metalu až do jejího závěru. Stále to v žádném případě není nějaké vichřice, i ten black metal je melancholičtějšího rázu, agresi zde vůbec nehledejte. Nicméně i tak je to skvěle provedený kontrast, baví mě to, je to velice dobře vygradované a dává mi to tam po všech stránkách smysl. Zábavný je ovšem fakt, že nejexperimentálnějším momentem na experimentálním albu je návrat k osvědčenému stylu, ale to jen tak na okraj…

Zbylé dvě písně “Fulgida reminiscenza” a “La danza dell’anima” jsou o něco minimalističtější a neobsahují tak výrazné melodie a zvraty jako dvě výše zmiňované kolegyně. Snad i díky tomu se mi líbí o něco méně, přesto nemohu tvrdit, že by byly špatné… přinejmenším stále nenudí, poměrně příjemně ubíhají a jejich celková nálada je mi sympatická. A to platí i o sedmiminutové “La danza dell’anima”, která je druhou nejdelší položkou tracklistu.

Celé EP pak zakončuje ona předělávka skladby “But, What Ends When the Symbols Shatter?” od anglických Death in June, která původně vyšla na stejnojmenné desce v roce 1992. Píseň ve svém originálním podání je nepochybně úžasná, ale Blaze of Sorrow, všechna čest, si na ní zuby nevylámali a i jejich podání je nejen důstojné, ale i opravdu dobré. Snad jediné, co by mohlo někomu vadit, je fakt, že nálada “But, What Ends When the Symbols Shatter?” je oproti zbylé náplni “Fulgida reminiscenza” trochu jinde, což mírně narušuje konzistentnost celého počinu. Nějakým způsobem mi to ale vlastně ani nevadí, takže nakonec proč ne…

Recenze je u konce… co by si z ní měl čtenář odnést? Řeknu to naprosto triviálně, protože už asi nemá cenu to prodlužovat a vás už beztak nebaví moje plky číst, takže – “Fulgida reminiscenza” je sympatický a zábavný počin, hodně příjemně se poslouchá, čili jestli vám není neofolk cizí, není důvod, proč byste toto EP měli ignorovat…