Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 2.7.2012 Label: Earache Records Tracklist: 01. I Can’t Hear You 02. Shepherds of Rot 03. The Aftermath 04. Crawling in the Shadows 05. In a Wake 06. Repulsive 07. Among the Vultures 08. Show No Fear 09. Restless Mind 10. Left Behind 11. Killing in the Name [Rage Against the Machine cover] Hodnocení: Kaša – 4,5/10 H. – 5/10 Průměrné hodnocení: 4,75/10 Odkazy: facebook / twitter

Thrashový uragán Bonded by Blood by klidně mohl aspirovat na titul největší kopírky v rámci nové vlny amerických kapel, které těží, ať už v míře přiměřené či nikoli, z odkazu legendárních spolků, které v 80. letech udávaly směr vývoje metalové hudby. Na smysl existence Bonded by Blood a podobných spolků můžeme nahlížet z několika různých úhlů, ať už je to kopie osvědčených postupů, vzdávání úcty svým vzorům, nebo snaha o to, aby oldschool thrash metal nevymizel z povrchu zemského, odpovězte si každý sám. Já sám bych v tom viděl od každého něco, takže si myslím, že jejich existence má svůj důvod.

Tahle kalifornská čtveřice působí na scéně už sedm let, během kterých vydala tři řadová alba (přičtěme jedno EP ve vlastní režii a demo) u labelu Earache Records, což je chlebodárce, který si do své stáje vybírá, alespoň mi to tak přijde, ty kvalitnější spolky. Nechci říct, že by svou kvalitou Bonded by Blood do této stáje úplně nepatřili, protože debut “Feed the Beast” byl docela příjemným albem, u kterého jsem si s chutí zavzpomínal na staré dobré časy, ale sestupná tendence kvality jejich alb je patrná. Chytlavý thrashový koktejl, jehož hlavní ingredience jsou Exodus, Kreator a Slayer, je takový nápoj, kterého bych se papírově neměl jen tak přepít, jenže ejhle, novinka “The Aftermath” mě prostě nebaví. Přestože jsem se opravdu snažil do jejich nového alba dostat a pochopit záměr, se kterým vzniklo (což určitě nebylo způsobit revoluci ve vnímání metalové hudby, ale přinejmenším přinést desítku skladeb, které budou slušně odsýpat), tak se mi to nepodařilo, a musím tak “The Aftermath” pasovat na pozici nejhoršího alba v útlé diskografii Bonded by Blood. Pověsti o důležitosti a zásadnosti třetího řadového alba tedy zůstaly nevyplněny (alespoň doufám) a chlapi ten svůj koktejl nějak nezvládli doladit.

Klasický postapokalyptický cover nikoho nepřekvapí ani neurazí, takže potud se tahle parta drží osvědčeného kopyta. Bohužel od minulého, sice ne tak kvalitního jako byl debut, ale pořád ucházejícího alba “Exiled to Earth” se v sestavě Bonded by Blood událo několik překvapivých změn v sestavě. Odešel kytarista Alex Lee, jehož spolupráce s dnes už jediným kytarovým tahounem Juanem Juarezem patřila k hlavním tahákům jejich tvorby, protože sehraní byli opravdu jedna báseň, nyní vše spočinulo na bedrech Juareze, který se sice snaží, ale druhá kytara chybí. Největší ztrátu však vidím v odchodu zpěváka Jose Barralese. Přiznám se, že jsem na něj kdysi dost nadával, protože zněl místy jako kopie Stevea “Zetra” Souzy z Exodus, jen s tím rozdílem, že mu chyběla troška dravosti, kterou má veterán z Bay Area na rozdávání, ale pořád to byl vokalista, jehož hlas se dobře poslouchal a do tohohle typu thrashové řezačky se hodil. Nováček v podobě Maura Gonzalese má v sobě trošku HC/punk feelingu a jeho hlas má mnohem blíž k projevu Marka Oseguedy z Death Angel říznutého Rogerem Miretem z Agnostic Front. Ale to, co Roger a Mark dokáží svým charismatem a uvěřitelností dotáhnout do dokonalosti, u Bonded by Blood vyznívá nudně a někdy dokonce úsměvně, bohužel. Hlas novice za mikrofonem byl aspekt, který mě při poslechu iritoval nejvíc, občas sice přitlačí na pilu a je to lepší, ale takových momentů je málo.

Nechci se nějak hlouběji rozepisovat o hudební stránce či dokonce jednotlivých skladbách. Kdo dočetl až sem, tak mu musí být naprosto jasné, jak album bude znít. Ale jen pro pořádek. Představte si tři čtvrtě hodiny thrash metalové rubanice toho nejzákladnějšího charakteru, občas chaotické sólo ve stylu citovaných hudebních hrdinů a bicí artilerie. Chlapci sice i přes svůj relativně nízký věk umí hrábnout do strun a mlátit do bicích, o tom žádná, ale skladbám chybí něco, co by z “The Aftermath” učinilo zajímavější kolekci než jen další z dlouhé řady alb, které v tomto ranku v poslední době vznikly.

Abych tady nehanil celé stádo, tak existují i výjimky, kapely jako Evile, Fueled by Fire, Warbringer či Municipal Waste nejsou stejně jako Bonded by Blood kdovíjak originální úkazy na scéně, přesto jsou jejich alba o (minimálně) třídu lepším posluchačským zážitkem, než je současná tvorba Bonded by Blood. Důvod je mi neznámý a pídit se zde po něm nebudu, to není účel. Nic to však nemění na tom, že všechny poslechy, které jsem v souvislosti “The Aftermath” absolvoval, byly vlastně nudou a musím přiznat, že do konce jsem to vydržel jen občas a ve většině případů ve chvíli, kdy jsem se při poslechu začetl a přestal tak jejich hudbu pořádně vnímat. V opačném případě jsem doslova odpočítával minuty. Ale dobře, nebudu svině a zmíním dvě písně, které alespoň trochu vyčnívají a při jejichž poslechu jsem se docela bavil – titulní “The Aftermath” a dobrým sólem protkaná “Crawling in the Shadows”, toť vše. Závěrečný cover “Killing in the Name” z pera Rage Against the Machine byl pro mě docela překvapení a musím přiznat, že borci se s ním poprali nad očekávání dobře.

Abych tady na Bonded by Blood nekydal jen kopu hnoje, tak je na druhou stranu musím pochválit, že i když je jejich aktuální hudební podoba vcelku nudná, tak ze živých záběrů, které jsem měl možnost vidět (naživo jsem to potěšení/smůlu neměl), mi přijde, že je hraní baví, že to dělají pro radost a to se v dnešní době cení. Přestože jsem slyšel už daleko horší alba, a to i v rámci žánru, tak mi nezbývá, než udělit Bonded by Blood pouze podprůměrné hodnocení a zaposlouchat se radši do debutu. A vám bych doporučil to samé. Kdo thrash metal už nějakou dobu poslouchá, slyšel všechno v několika mnohem povedenějších variantách, pokud se do tohoto stylu teprve dostáváte, zkuste to jinde a “The Aftermath” se radši vyhněte.

Další názory:

Nemohu si pomoct, ale Bonded by Blood jsou z mého pohledu naprosto zbytečná kapela, která jen vzala to, co už někdo vymyslel a zahrál (a nutno, že zahrál mnohem lépe) před čtvrtstoletím, a nyní s tím rádoby znovu dobývá svět. Což o to, já samozřejmě nic nemám proti oldschool muzice, naopak ji mám velmi rád, ale jaksi – už je z principu – od oldschool kapel. Od těch mladších, což je i případ Bonded by Blood, bych – když už chtějí mermomocí vycházet z klasiků a ctít tradice, které sami nezažily – přece jenom chtěl alespoň minimální známku nějaké invence nebo svěžího větru, ne prostě obšlehnout svá oblíbená alba a tvářit se, jaké to není cool umění. Něco takového je však pro Bonded by Blood zjevně sprosté slovo. Ne, že by se “The Aftermath” poslouchat nedalo, to se zase poslechnout dá, ortodoxní fandové thrashe možná i budou spokojeni, ale mám-li mluvit sám za sebe, deska jen tak ubíhá někde okolo, člověk ji po chvíli přestane vnímat, nic pořádného se na ní neděje, furt to samé dokola, v podstatě tam ani není deset songů, ale jeden song desetkrát pod různými názvy. Výsledek tedy jen prohučí okolo a na nic víc se nezmůže. Jediné, co člověka alespoň trochu vytrhne z letargie je až závěrečný cover “Killing in the Name” od kultovních levičáků Rage Against the Machine, ale ta vlastní tvorba… poslouchat to jde, ale není k tomu jediný důvod, druhý den si na tuhle placku ani nevzpomenete. Když jsem se opravdu nutil k tomu, abych našel alespoň jeden světlý moment, jako jediná mi vylezla čtyřka “Crawling in the Shadows”, ale jinak vážně slabota…
H.