Borgne - [∞]

Borgne – [∞]

Borgne - Infinity

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 8.4.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. La porte du chaos
02. Peu importe si elle m’aura aveuglé
03. Un temps périt
04. Comme si ça s’arrêtera / Stone
05. I Tear Apart My Blackened Wings pt.1
06. I Tear Apart My Blackened Wings pt.2 / Sun
07. Mis à mort mis à nu
08. Chuter

Hrací doba: 61:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K muzice Borgne jsem měl vždy poměrně vřelý vztah. Dobře, říkat vždy je trochu nadnesené, poněvadž od narození si na téhle kapele neujíždím (a vlastně bych ani nemohl, když vznik Borgne nastal až pěkných pár let po tom, co jsem se vylíhnul). Nicméně když jsem se na tuto švýcarskou formaci narazil, což bylo někdy krátce po vydání alb „II“ a „III“, kterážto obě vyšla roku dva tisíce sedm, poměrně rychle jsem si Borgne oblíbil a sledoval tvorbu tohoto švýcarského projektu i nadále.

Až po objevu Borgne jsem zjistil, že Bornyhake neboli Ormenos je kurevsky aktivní tejpek, jenž má těch projektů asi milion. Už žádný z nich mě nikdy nezaujal takovým způsobem jako Borgne, i když tu a tam se mezi nimi najdou také povedené věci (zejména „Livssyklus“ a „Dodssyklus“ od Enoid… kapely jako Kawir, Cryfemal, Manii nebo Darvaza nepočítám, jelikož nejsou přímo jeho, jen v nich hraje). Podobně už žádné pozdější album Borgne po „II“, „III“ a ještě „IV“ už mě tolik neoslovilo, byť minimálně „Royaume des ombres“ bylo vcelku dobré. Když ale chci poslouchat Borgne, vždy se vrátím ke starším majstrštykům.

Letošní novinka „[∞]“ na tomhle stavu nic nezmění. Ani nemůže s ohledem na to, jakou změnu přináší. Není to první obrat v diskografii Borgne, lze vzpomenout kupříkladu výraznou změnu soundu mezi „III“ a „IV“. Tentokrát jsem však z aktuálního zvuku lehce rozpačitý. Lehce v tomto případě neznačí eufemismus, skutečně tomu tak je – nejsem vyloženě zklamaný a nemůžu album odsoudit jako shit, ale určité rozčarování a neuspokojení cítím. Snad to bude i tím, že na „[∞]“ jsem se tentokrát opravdu těšil. Zajímavý název, dobrý obal, Avantgarde Music jako vydavatel. Dost odlišná situace od doby, kdy vycházelo minulé „Règne des morts“, já to bral bez výraznějšího nadšení a album poslouchal až za dlouhé měsíce.

Výraznou změnu s dost velkou pravděpodobností přineslo i rozšíření sestavy. Borgne byl vždy jednočlenný projekt. Metalové archivy sice uvádějí nějaké bývalé členy, ale já osobně nemám ponětí, o koho jde, kdy měli v kapele hrát a případně na jakých nahrávkách se podílet. Borgne prostě znamená Bornyhake a tím to hasne. Na koncerty má sice nějaké „poskoky“, ale lídr byl vždy zřejmý. Loni však do stálé sestavy přibral klávesistku Lady Kaos, která už několik let patřila ke koncertní výpomoci.

A na „[∞]“ to lze cítit, protože ta deska je – když to řeknu hodně hloupě – víc „holčičí“. Přibylo klidnějších pasáží, kdy sice stále může hrát kytara, ale je to spíš takový relax, nikoliv výzva, jakou by měl extrémní metal být. I klávesy hrají větší roli, stejně jako čitelné melodie, nějaké ty sbory, dokonce i čistý vokál v poslední třetině „I Tear Apart My Blackened Wings pt.1“. Podobně lze brát i třeba „Un temps périt“ anebo finální „Chuter“, byť druhou jmenovanou je možno chápat i jako velmi dlouhé outro. Nic z toho není vyloženě neposlouchatelné, dokonce ani ten moment s čistým vokálem není vyslovený fail, jakkoliv k mým oblíbeným pasážím alba určitě nepatří (diplomaticky řečeno). Zároveň to ale není nic, co by chtěl poslouchat od Borgne nebo co mě svou kvalitou dokázalo přesvědčit o smysluplnosti takového posunu, jako se to kdysi podařilo na „IV“.

Borgne

Na druhou stranu, „[∞]“ stále nemá průměrnou úroveň, taková vypadá jinak. Vlastně jej ani nepovažuju za špatné album, spíš za album, jehož přístup se mi z různých důvodů netrefil úplně do noty, ale pořád si na něm dokážu najít nějaké povedené pasáže a nápady. Na to je ostatně Bornyhake asi příliš ostřílený borec, aby mezi lidi pustil kardinální pičovinu. V momentech, kdy se hraje (na poměry desky) ostřeji, klávesy mají víc chladně industriální než melodickou roli a i vokál přitlačí na pilu, je to v cajku. Konkrétně bych vyzdvihnul hlavně úvodní „La porte du chaos“ a čtvrtou „Comme si ça s’arrêtera – Stone“, jejíž elektronické finále mi udělalo radost. Kdyby se takových momentů na „[∞]“ nacházelo víc, měl bych ještě větší radost. Takhle jsem to přešel a vracet se už nebudu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.