Země: Švýcarsko Žánr: industrial black metal Datum vydání: 6.3.2020 Label: Les acteurs de l’ombre Productions Tracklist: 01. As Far as My Eyes Can See 02. Je deviens mon propre abysse 03. A Hypnotizing Perpetual Movement That Buries Me in Silence 04. Derrière les yeux de la création 05. Qui serais-je si je ne le tentais pas? 06. Paraclesium 07. A Voice in the Land of Stars Hrací doba: 65:39 Odkazy: web / facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Les acteurs de l’ombre Productions

V dobové recenzi na „[∞]“ jsem o tomhle nyní již minulém počinu Borgne hovořil relativně smířlivě. Už tehdy mi sice bylo jasné, že to není úplně ono a že jakýsi posun k větší melodičnosti mi úplně nevoní, což jsem také v onom článku diskutoval, ale úplně ostře jsem desku nevypičoval. Přesto je evidentní – a s odstupem času obzvlášť – že o mírné zklamání šlo. Letošní novinka s opětovně úsporným názvem „Y“ sice do určité míry navazuje na vyznění „[∞]“, ale naštěstí to dělá o dost zajímavěji a zábavněji.

Nebo ještě lépe řečeno: „Y“ staví primárně na tom, co bylo na „[∞]“ dobré, a prakticky úplně vynechává to, co mě na předešlé řadovce nebavilo. Novinka už tedy nenabízí zbytečně melodické pasáže, ani se nesnaží o jemnější chvilky nebo zapracování pasáží s čistým zpěvem. Toho zbylo jen stopové množství (čistý zpěv se objeví třeba v „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“), které jsou ovšem mnohem snesitelnější a smysluplnější než minule. Naštěstí, protože právě tohle mě na „[∞]“ fakt nudilo.

Může to vypadat, že občas pokusy o melodičtější podání u všech kapel pojebavám už z principu, ale není to pravda. Vlastně je tomu právě naopak – dobré a vkusné melodie mám ve skutečnosti dost rád. Když si to provedení sedne a dává mi to smysl, tak si melodie hodně užívám. Stejně tak si myslím, že své místo mají i v black metalu. Akorát nemůžu za to, že to hromada skupin dělá tak kýčovitě. „[∞]“ v tomhle nebyl ještě takový fail (teď mě píchla nepříjemná vzpomínka na „Brownfields“ od Gorgonea Prima, což byl také industrial black metal, jenž se pokusil o trochu větší „umění“, a občas to fakt bolelo), ale i tak nic moc. Minule jsem si dělal srandu, jestli za to nemůže příchod klávesistky Lady Kaos do stálé, do té doby jednočlenné sestavy (vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byla Bornyhakeho holka, haha), ale jestli tomu tak bylo, na „Y“ se to projevuje výrazně méně.

„Y“ celkově prezentuje industriálnější a misantropičtější tvář Borgne. Hovořit o návratu ke kořenům však nelze, poněvadž ten posun oproti albům před „[∞]“ jako „Règne des morts“ nebo „Royaume des ombres“ je stále značný, ani nemluvě o starých zlo-ambient-black hnusech od „III“ dozadu. Nicméně se najdou odkazy i do těch starších epoch diskografie Borgne. Třeba jedna pasáž v „Je deviens mon propre abysse“ mi přijde prakticky odcitovaná z „IV“.

Sice i na „Y“ se najdou slabší momenty. Jako příklad mohu uvést třeba „Qui serais-je si je ne le tentais pas?“, která mě místy dost nudí. Naštěstí se ale jedná spíš o výjimku, dojmy jsou převážně pozitivní. V úvodní „As Far as My Eyes Can See“ sice kope do prdele jen jedna rychlejší pasáž ve třech čtvrtinách, ale song jinak neurazí, což platí také o druhé „Je deviens mon propre abysse“. Ty rozmáchlejší věci „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“, „Derrière les yeux de la création“ a „A Voice in the Land of Stars“ jsou ale vystavěné dobře a i ty řekněme „progresivnější“ výstřelky v nich mají své opodstatnění. Možná paradoxně mě ale úplně nejvíc baví čistě industriální devítiminutovka „Paraclesium“.

Nějaké mouchy se tedy na „Y“ určitě dají nalézt – jeden song je slabší, dva nijak zvláštní a i v těch dlouhých se sem tam objeví pasáž, která by mohla být lepší. Obecně vzato se oproti „[∞]“ přesto jedná o krok správným směrem a výrazně zajímavější album.

Taktéž už je nyní evidentní, že prostřednictvím aktuální a předešlé dlouhohrající nahrávky vstoupila muzika Borgne do další, opět trochu jiné éry, která zní dost odlišně oproti období prvních tří desek a následné fázi mezi deskami „IV“ a „Règne des morts“. Ten aktuální sound mi prozatím přijde asi nejméně uhrančivý, ale musím uznat, že s fošnami jako „Y“ si Borgne ostudu nedělají, plus odvahu přicházet s tak zásadními posuny po tolika letech a tolika albech taky nutno ocenit. Celkově tím pádem ok placka, i když místy její kvality docela kolísají.