Země: Česká republika Žánr: gothic rock Datum vydání: 30.4.2011 Label: LunArt Records Tracklist: I. La loba ante portas 01. Amnesia 02. Misionář smrti 03. Když lekníny tiše se zhoupnou… 04. Jáma a kyvadlo 05. Bílé Karpaty 06. La loba ante portas 07. Srdce, které prošlo popelem 08. Továrny na smrt, Auschwitz-Birkenau 09. Quo vadis, domine? II. Signum diabolicum 01. Signum diabolicum 02. Fantasmagorie Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Deather

Gothic rock je žánr, který v rámci naší země příliš velké zastoupení nemá. S výjimkou jasného XIII. století, které z fleku vypálí asi každý, většina laiků (myšleno lidí, kteří daný žánr povětšinou příliš nesledují a neposlouchají) nezvládne bez nějakého toho “guglení” jmenovat alespoň jednu další skupinu. I když ono na druhou stranu toho ani příliš co k jmenování není, neboť v České republice nemá tento styl přílišnou tradici (i když pár jmen se samozřejmě najde – a rozhodně ne nekvalitních!). To má za následek fakt, že když se čas od času objeví nějaká nová kapela, jež má trochu úroveň, hned se o ní v patřičných kruzích začne mluvit… a když se objeví skupina, která nemá jen “trochu úroveň”, ale u níž se jedná o hudbu opravdu dobrou (to se ovšem nestává příliš často, což přímo plyne z výše řečeného), je to pomalu posvícení.

A Bratrstvo Luny? Inu, ti patří právě do téhle kategorie a bez přehánění lze tvrdit, že jsou možná tím nejlepším, co se u nás na poli gotického rocku za poslední roky urodilo. Ne nadarmo se o nich takřka ihned začalo mluvit jako o těch, kteří mají potenciál převzít žánrovou korunu z rukou XIII. století (jestli se tomu tak už v očích některých nestalo). Upřímně řečeno, přece jenom nejsem na tento styl až takový odborník, abych si mohl dovolit vynášet podobné soudy, proto se v následujících řádcích pokusím onomu obligátnímu a do jisté míry i pohodlnému srovnání s největší žánrovou legendou, jíž neopomněl zmínit snad žádný pisálek, který si kdy vzal Bratrstvo Luny do klávesnice, vyhnout – i z toho důvodu, že je to srovnání vlastně bezpředmětné, podívá-li se posluchač na obě skupiny trochu podrobněji než jen letmým náslechem na YouTube. Stejně tak bych se rád vyhnul také porovnání s debutem “Goethit” z roku 2009, který jsem sice svého času slyšel, ale kromě toho, že na mne album udělalo velmi solidní dojem, si z něj příliš nepamatuju (na svou obranu mohu říct, že jsem jej přece jen neposlouchal přibližně dva roky). Dobře tedy, o čem bych vlastně ráčil psát? Upřímně bych zkusil asi to, kvůli čemu jsme se tu dnes vlastně sešli – nějaké to stručné povídání o desce “La loba ante portas” a samozřejmě také o přiloženém EP “Signum diabolicum”, byť je ta recenze lehounce neaktuální – to jen pro pořádek, aby si třeba někdo nemyslel, že jde o čerstvou novinku, album totiž vyšlo 5. května 2011. Ale nevadí, pojďme ten rest dohnat alespoň nyní…

Musím se přiznat, že když jsem se do “La loba ante portas” s odstupem času pro účely recenze pořádně zakousl, nelezlo mi to zpočátku příliš do uší. Uznávám ale, že tohle je zcela jistě dáno nikoliv hudbou, ale mnou, jelikož gothic rock je svým způsobem velmi specifický žánr, na nějž nejsem díky nepřetržitému poslechu depresivních pekel a techno rychtovaček příliš zvyklý, což ovšem na druhou stranu dokazuje to, že produkce Bratrstvo Luny je natolik kvalitní, že má nesporný potenciál promlouvat k posluchačům napříč styly. A to samozřejmě nelze nepovažovat za klad. S pohledem toho, jak “La loba ante portas” vnímá žánrový fanoušek, vám bohužel sloužit nemohu, z pohledu “zvenčí” to ale (alespoň v mém případě) vypadalo přibližně následovně…

První poslech se nesl v duchu “je to dobré, ale nic pro mě”, dalších pár poslechů se názor zredukoval pouze na “je to dobré” (byť to je redukce v pozitivním duchu – ne krok zpátky, nýbrž dopředu na cestě za oceněním či dokonce plným doceněním nahrávky), což – jak se později ukázalo – ještě nebyl konečný stav. Postupem času se totiž “dobrý” poupravilo na “sakra dobrý” a ještě později dokonce “skvělý”. Ne, že bych jako nějaký revanš za zaslané CD desku otáčel do té doby, než bude dojem (a tudíž i hodnocení) v té nejpříznivější konstelaci – to já jsem zase takový parchant, že bych to s klidem sestřelil, kdybych si myslel, že to stojí za prd -, jenže “La loba ante portas” naštěstí není tenhle případ. On totiž člověk jaksi brzy zjistí, že ho právě to postupné odkrývání velmi baví, což je opravdu velké plus – i když v mém případě byl tento proces ještě trochu prodloužen onou nutností přeorientování sluchových receptorů. Každopádně to ale nic nemění na tom, že “La loba ante portas” je počinem, jenž vydrží po větší až velké množství poslechů, což je jedině dobře.

Teď už ale ke konkrétním skladbám (samozřejmě ne všem – to bychom tu byli do zítřka). Intro “Amnesia” plní na výbornou to, co by intro splňovat mělo, a to přípravu půdy nejen pro všechny věci příští, ale zejména pro nástup první písně “Misionář smrti”. Ta hned zpočátku nasazuje laťku vysoko vkusnou rozmanitostí, několika skvělými kytarovými party (právě ty patří do té sorty věcí, které si člověk uvědomuje až s opakovaným poslechem – a přitom kytara Lorda Darkthepa patří k tomu nejlepšímu, co “La loba ante portas” nabízí) a také povedeným refrénem. Z druhého úhlu pohledu ale “Misionář smrti” obsahuje jeden z mála momentů desky, které se mi vyloženě nelíbí (zde se však jedná o nejkřiklavější příklad – ty zbylé jsou zanedbatelné). Jde o ulítlý klávesový motiv krátce před třetí minutou, jenž mi prostě do vyznění celé skladby nesedí ani v nejmenším. Bavíme se ovšem o něčem v řádu necelých 20 vteřin, čili nic, co by se nedalo přežít. Avšak trochu to zamrzí – hlavně proto, že zbytku songu nelze vytknout nic.

Následující “Když lekníny tiše se zhoupnou…” patří dle mého skromného názoru mezi vrcholy “La loba ante portas”. Ústřední kytarový motiv je prostě výtečný, ale vokální linka či příjemné klávesy taktéž nezaostávají ani v nejmenším. Nelze nezmínit rovněž povedenou klidnou pasáž ve středu skladby. Vše se krásně doplňuje a zapadá do sebe. V “Jáma a kyvadlo” bych jen letmo zmínil úvod s až doom metalovým nádechem a vyzdvihnul další píseň “Bílé Karpaty”, jež je dalším z nejpamětihodnějších kusů desky, přestože obsahuje v podstatě jen dvě odlišné pasáže (plus přechod a závěr) – poklidný začátek, který pomalu vyústí a vygraduje v působivý kousek, což se zopakuje dvakrát a je vymalováno – jenže vymalováno skoro mistrovsky. Opravdu výborný song. Celkově má muzika Bratrstva Luny tu výhodu, že jaksi hezky plyne, nenásilně se posouvá stále kupředu, aniž by se posluchač ztrácel v záplavě různých změn. Nechápejte mě zle, nemluvím teď o množství různých hudebních nápadů (protože ty má Bratrstvo Luny v hojné míře), ale právě o jejich střídání. Osobně dávám přednost právě tomuto formátu, kdy je hudba “plynulá” a prim hraje nálada, než když je to co pár vteřin každý pes, jiná ves. Možná by někdo mohl namítnout, že tohle pramení už ze samotné podstaty gothic rocku, ovšem Bratrstvo Luny tuhle náladovost tvoří natolik s přehledem, že si to zmínku jistě zaslouží.

Když se zabýváme těmi nejlepšími a nejvýraznějšími skladbami “La loba ante portas”, není možné opomenout suverénně nejdelší (bezmála osmiminutovou) “Továrny na smrt, Auschvitz-Birkenau”, jejíž téma (a tím pádem do jisté míry i vyznění a atmosféra) vyplývá už jen z názvu. Po dusivém úvodu se píseň stane posmutnělou recitací o jedné z nejstrašnějších kapitol lidských dějin – trochu netradiční text v kontextu zbytku alba. Ale právě díky té jakési smířenosti s tím, že se stále ještě relativně nedávno stalo něco, co se stát nemělo, se jedná o velmi působivou věc a po hudební stránce dalším vrcholem “La loba ante portas”. V přiloženém videoklipu se ostatně můžete přesvědčit sami, tudíž více nebudeme nerozebírat…

Druhý disk, na němž se nachází stěží jedenáctiminutové EP “Signum diabolicum”, otevírá skvělá titulní píseň s velmi zajímavou deklamací dvou slovíček z názvu. Určitě další dobrý song. Definitivně poslední písničku “Fantasmagorie” už bych si dovolil ponechat bez nějakého hodnocení, přestože se mi sama o sobě líbí, ale jedná se o přetočenou verzi staršího kousku – a vzhledem k tomu, že původní podobu neznám (objevila se na demu “Gotická duše” z roku 2007), nemohu srovnávat.

Před úplným závěrem se sluší ještě nevynechat další záležitost, která je v případě “La loba ante portas” jednou z nejvýraznějších složek – grafické zpracování. Deska totiž vychází v (na domácí podmínky) nepříliš tradičním formátu fešného digibooku, navíc ještě zabaleného v elegantní slipcase krabičce. Digibook povětšinou bývá hozenou rukavicí pro uplatnění těch největších vizuálních orgií, jaké může CD formát nabídnout (minimálně všech digibooků, které vlastním, se to týká bezezbytku), a ani “La loba ante portas” v tomto ohledu (naštěstí!) není výjimkou. Booklet je bohatý, hezky zpracovaný, s texty hned ve třech jazycích (čili velmi obsáhlý), snad jen disky umístěné v kapse bych viděl radši v klasickém úchytu, protože tyhle kapsičky moc rád nemám (stinná stránka nejednoho digibooku), což je ovšem dost dobře možná čistě jen můj osobní problém, někomu to třeba vyhovuje více takhle. Každopádně se už jedná vlastně o prkotinu, která dojem z velmi pěkného počinu nekazí. Celkově totiž z podoby desky převládá pocit natolik dobrý, až je “La loba ante portas” jedním z těch počinů, které by si člověk nejradši pořídil už jen kvůli tomu, jak vypadají – a to, že i hudebně se jedná velice povedenou věc, je “bonusem” rozhodně ne nedůležitým či dokonce zanedbatelným.