 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 32:49 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Ačkoliv mám psychedelickou muziku moc rád a ačkoliv i navzdory své snaze o nezaujatost stále patrioticky trpím neopodstatněnými sympatiemi vůči lokálním kapelám, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip jsem se nikdy nedokázal naučit poslouchat. Několikrát jsem to zkoušel, ale něco mi na té muzice prostě nesedí a vlastně mě to nebaví. No, kolegové na konkurenčních zinech to typicky vychvalují až za roh, takže třeba jsem jenom vemeno, ale tak nemůže se mi líbit všechno, že jo.
Nicméně Budeč, to je jiná káva. Tenhle vedlejší projekt Olafa Olafsonna, respektive tedy jeho první deska „DCCCXCV“, mi přijde fakt super.
Nejprve pojďme ztratit nějaké to slovo ohledně okolností. Budeč je hradiště v kladenském okrese a společně s místním Kostelem svatého Petra a Pavla patří k národním kulturním památkám. Rotunda je zároveň nejstarší dochovanou v České republice. Název alba „DCCCXCV“ samozřejmě také není náhodný a se vším tím souvisí. Přesný rok založení rotundy českým knížetem Spytihněvem I. (875 – 915) není znám, ale právě rok 895 se odhaduje jako nejdřívější možný.
Místní zasazení „DCCCXCV“ se ovšem neodráží jen v konceptu alba, ale i v jeho samotném vzniku. Nástrojové stopy se pořídily v nedalekém studiu Gates of Hell, na albu dále zní terénní nahrávka zachycená na samotném hradišti a zpěvy se natočily přímo v Kostele svatého Petra a Pavla.
Aby těch souvislostí a symboliky nebylo málo, tak spojení nahrávacího procesu s kostelem má také svůj význam, protože se ve skutečnosti jedná o středověkou vánoční mši. Slovy labelu: „Album má sedm skladeb v přesně daném pořadí a vypráví příběh pastevců, kteří, slyšíce andělské hlasy, jdou přivítat nově zrozeného Spasitele.“ Snad ani nemusím dodávat, že se natáčelo na přelomu listopadu a prosince, tedy začátkem adventního období, a deska samotná vyšla 20. prosince, tedy na dohled Štědrému dni.
Jak tedy vidno, „DCCCXCV“ toho má dost zajímavého, čím se může pochlubit a čím může posluchače zaujmout. Hudební složka naštěstí nijak nezaostává.
V souvislosti s „DCCCXCV“ se typicky mluví o dungeon synthu a sám autor přiznává, že právě ten posloužil jako prvotní inspirace poté, co jej nakazil kolega z projektu Vyšehrad (Budeč… Vyšehrad… i tady lze vidět paralelu). Jeho elementy se tu určitě nacházejí, to samé se dá určitě tvrdit i o ambientu a o field recording už nakonec padla řeč. Za mě to má ale nejblíže k medieval folku kříženému s kostelní hudbou.
Díky tomuto sakrálnímu nádechu je „DCCCXCV“ vláčnější a roztahanější, než je pro medieval folk leckdy běžné, ale platí to v tom nejlepším slova smyslu. Olafovi se totiž touhle kombinací podařilo zachytit nevšední atmosféru, k níž podle mě určitě sedí přívlastky jako duchovní nebo spirituální. Jestli nás čtete pravidelně, tak jste si možná všimli, že podobná slova nepouštím z klávesnice moc často – a není to kvůli tomu, že bych je neznal. No, aspoň víte, že když už zde takové výrazy vytáhnu, pravděpodobně to nebude jen tak pro srandu králíkům…
Zároveň se ale nejedná jen o zvuk bez záchytných bodů. Na desce se nechají najít i výrazné motivy a hezké melodie, viz třeba „Benedictus“. I přesto – o tom, že byste neměli jít po písničkách, nýbrž po celku, se tu snad nemusím nijak zásadně rozepisovat.
Každopádně, Budeč je skvělé album a pro svoje vlastní dobro byste měli urychleně skočit po nějaké ze 49 vydaných audiokazet, dokud jsou ještě k mání.
Podobné články
5.1.2020 Garadrak – Loremaster (2018) Minulost
22.3.2017 Апорєа – На рєкахъ Вавл҃нскыхъ Recenze
20.10.2020 Offermose – Stilhedens tårn Recenze
3.9.2020 Vyšehrad – I. Recenze
13.9.2020 Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer Recenze
11.8.2020 Il vuoto / Uncle Grasha’s Flying Circus – withoutbreathing Recenze
Mám to trochu opačně a k domácím projektům cítím spíš neopodstatněné antipatie… tedy ono to má své důvody; prostě tohle místo a dobu nemám ráda.:D
Zkusím si to poslechnout. Beru jako chvályhodné, že se hudebníci snaží dát svým projektům myšlenku a odkazují k historii, ale křesťanství jsme se žel ještě nestačili pořádně zbavit a Polsko by nám mělo být varováním, a proto mi úplně nevoní romantizace věcí, které s ním souvisí. Symbolika je fajn, ale kam má vést? Ví to autor, nebo se chtěl jen pochlubit tím, že zná rotundy… nevím a ke křesťanství se nechat vést nechci.
Lol dal bych cokoli za to vidět tenhle komentář Olafa číst.
Právě jsem si ho přečet :D
K domácím projektům máš antipatie, ale jezdíš s Purnamou po koncertech jako crew… ok
Tou recenzí jsi mne solidně nalákal, ale upřímně… To s tou Purnamou sis vymyslel jako smrtící, stírací vtip, žejo?
Protože pokud je to pravda, je to daleko třeskutější a směšnější :-D
Vot zděs, taváryš Sókol :) http://sicmaggot.cz/recenze/purnama-flame-of-rebellion/
Jsem z těch, co to “typicky vychvaluje až za roh” a to proto, že mi hudba OOATBBT sedí do noty, ale rozumím těm, kteří se v tom nenašli – je jich docela dost. A tak je to přece správně. Nicméně Budeč mě zatím neoslovila. Dále mi přijde zbytečně svazující dělit scénu na tu tuzemskou a zahraniční, ačkoliv chápu, že patriotství prostě podvědomě ten hlas přemluví. Sám to tak mám. Ale, že bych v tom viděl nějaké verbířství na křesťanství, které tam jakýmsi způsobem našla … ? To už se přiznám, že tak dalece nejsem vzdělán :D
Paráda…
Mimochodem, když už tu byla zmíněna averze/obdiv k domácí scéně, jak to máte třeba s takovými kulty jako Psí vojáci nebo Priessnitz? Ne, že by Topol a Švejdík hráli něco až tak podobného, ale jistá esence středoevropanství a takové to mé oblíbené “malé poetické nic” (nemyslím negativně, naopak) je z nich obou cítit na sto honů. Podobné je to třeba u Houpacích koní, které všichni nekriticky žerou (jo, je to super kapela, o tom žádná, ale vždycky mne od nich baví třeba jen tak šedesát procent desky). Nevím, jak to popsat, ale když tyhle kapely posloucháte, čtete Hrabala, knihy Jáchyma Topola nebo komix o nádražákovi Nebelovi (jasně, rozumím souvislosti mezi Filipem a Jáchymem a mezi Priessnitz/Umakart a Nebelem ;-)), tak z toho mám chuť skočit na vlak a jet do nymburské nádražky na Postřižinské, případně v Nymburce přestoupit a protáhnout to až do Aussig na Březňáka.
Máte to taky tak?
Což mi připomíná, znáte nějaké podobné kapely, které mají tohle zvláštní “něco”, v čem je zafixovaný středoevropský prostor/myšlení takhle intenzivně? Třeba mi tu doporučíte něco, co neznám a pak budu navýsost spokojenej.
Zajímavá otázka a abych pravdu řekl, z hudby krom tebou vypsaných kultíčků- kulty bych v Česku nehledal :) – mě teda nenapadá nic. Přitom ve filmech by to nebyl zas takovej problém. Teď mi přišlo na mysl Povodí Ohře. Jenže to jsou Sudety a to je natolik specifickej prostor a hudebně i textově drámo, že nevím, jestli se to toho ranku ” malé poetické nic ” dá zařadit. Ale Priessnitz vlastně byli taky docela dramatici a Sudeťáci :) Pro mě osobně teda první deska Insania- když se ozve španělský cinkání kytary a halekání o touze běžet krajinou a řvát, nevidím Středozem, ale moje Železný hory okolo Seče, hvězdný nebe nad Ohebem a Lichnicí a louky okolo Leškovy hůrky :)
Psí Vojáky jako kult rozhodně mám, tam to propojení a souznění mám. K Priessnitz jsem to pouto zatím nenavázal. Jinak pro mě jsou u nás kult Plastici, ale tam si nejsem jistej splněním tvého požadavku na středoevropský myšlení…
Tak určitě bych uvedl Pražský Výběr a třeba i Hudba Praha (potažmo Jasná Páka), ale další jmenování je hodně subjektivní. Respektive vnímám to tak, že každý to pomyslné něco vidí/slyší/vnímá někde jinde a jde dost často o nějaký zážitek, či určité údobí svého života. Třeba u Priessnitz mi to objevení chvíli trvalo, ale ta určitá gotičnost, kterou ty starý desky v sobě mají lze velkým obloukem najít i u XIII. století. Zmíněné Houpací koně vidím úplně stejně – chvíli to baví, jindy zas docela otravuje. Stejné je to u podobné kapely Please The Trees. A pokud bych měl hledat lokalitu v nějakých domácích kapelách, tak z těch metalových uvedu třeba Beltaine nebo Svardenvyrd. Ještě jsem si vzpomněl na muziku Moniky Načevy, která mi prostě přijde taková Žižkovská… nějak to tam cítím, jednak i kvůli tomu, že jsem na Žižkově i nějaký čas bydlel.
Jo a rozhodně nesmí chybět Svatý Vincent
Já se divím, že ještě nikdo nezmínil Kittchena :)
Děkuju kluci za krásnou debatu a tipy – Ad Pražský výběr a Plastic People, jasně, znám, ale přišlo mi to tak notoricky známý, že jsem to ani nepsal. Za sebe bych ještě připsal Krásné nové stroje.
Ad Priessnitz – o ní s klukama říkáme, že je to naše národní sudetská kapela. A pro mne je to srdeční záležitost nebetyčných rozměrů. O Povodí Ohře jsem dost slyšel, ale zatím jsem neměl tu čest. Určitě vyzkouším.
A Milane, fakt bych se nebál toho kultu namísto kultíčku ;-)
Povodí Ohře imo nemá cenu prvně (a pro mě obecně) poslouchat z poslechu, ale zažít si je naživo a z toho pak vycházet. Přijde mi, že se při osobním seznámení jak s nima, jejich nasazením, sebesdestruktivností i dost nelítostnou fanouškovskou základnou, se tak nějak dá lépe pochopit, o co té kapele vlastně jde.
Tak tak, Povodí ze studia jsou povětšinou nuda, to je třeba vidět naživo …
Ale prdlačku. Nikdy jsem je naživo neviděl a první LP- s druhou deskou jsem si nepadl do noty- jsem si užil a užívám náramně. Věřím, že je to live divočina, ale tu samou chytristiku byste mohli použít na tisíc kapel- a u jedný každý z nich by jste si při domácím poslechu vyklepali kokos, tak jak to obyčejně děláte :)