Země: Itálie Žánr: post-metal / sludge Datum vydání: 31.3.2017 Label: Sangue Dischi / Sentient Ruin Laboratories / Shove Records / Unquiet Records Tracklist: 01. Polvere 02. Latenza 03. Irriconoscibile 04. Attesa 05. Eclisse 06. Silenzio 07. Il giorno dopo Hrací doba: 34:24 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sentient Ruin Laboratories

Jistě znáte situaci, kdy posloucháte nějaké album a nenacházíte takřka nic, co byste jeho obsahu mohli vytknout. Je to formálně na výši, dobře zahrané, objektivně ve všech směrech zajímavé a kvalitně odvedené. A přesto všechno vám finální produkt nic nepředává… anebo ne třeba vůbec nic, ale rozhodně vám toho nedává tolik, kolik by teoreticky měl.

Já osobně tenhle pocit v poslední době zažívám s italskou formací Buioingola respektive s její letošní deskou „Il nuovo mare“, kterážto by prý měla být poslední nahrávkou kapely, protože ta už se stihla rozpadnout. Důvod k tomuto rozhodnutí jsem nenašel, zato jsem ale dohledal, že Italové po sobě mraky alb nezanechávají – „Il nuovo mare“ je dle všeho teprve druhou řadovkou.

Trochu vtipným úkolem je rozklíčovat, co vlastně Buioingola hrají. V emailu byli avizováni pod škatulkou darkwave / black metal / neocrust, v promo materiál jsou nazýváni darkwave / post-doom a sama skupina na Facebooku tvrdí sludge / black metal / industrial. Co si má z toho nebohý posluchač vybrat? Osobně bych z toho na prvním místě vyzobnul ono post, v druhém sledu pak přidal sludge – s těmito dvěma pojmy si lze myslím vystačit vcelku bezpečně, máme-li popsat, co Buioingola produkují za muziku. Black metal jsem tu jaksi nezaznamenal; darkwave ledva v nesmělých náznacích, které však ani v jednom případě nejsou natolik výrazné, aby se dalo mluvit o přítomnosti žánru; cosi jako industrial dejme tomu ve dvou písních („Irriconoscibile“, „Attesa“), ale opět v naředěné formě. Zapamatujme si tedy spíš škatulku post-metal / sludge.

Buioingolu ctí, že se do své hudby snaží dostat určité napětí, nátlak nebo intenzitu. Dobrým příkladem toho je třeba druhá „Latenza“, kde se po klidnějším předělu ve středu podaří skladbu vygradovat do dobrého závěru. Vcelku povedená je už výše jmenovaná dvojice „Irriconoscibile“ a „Attesa“ – už jen z toho titulu, že ze zbytku nějakým způsobem vybočuje a působí méně standardním dojmem. „Eclisse“ se zase v některých pasážích přiblíží k výrazovým prostředkům doom metalu, což se dá taky považovat za poměrně příjemné osvěžení. Za vyloženě nepovedenou bych označil pouze poslední „Il giorno dopo“, již by z jistého úhlu pohledu šlo chápat jen jako jakýsi dovětek nebo delší outro. Přesto jsem jejímu shoegazovému nádechu na chuť nepřišel.

Vzato kolem a kolem tu tedy máme jen jednu horší písničku, ale zbytek je vlastně poměrně cool. Italové hrají s rozmyslem a nápady jim nechybí, obecně z osobního hlediska vždy cením i důraz na atmosféru. Jak už jsem ovšem naznačil na začátku, navzdory všem těm formálním kvalitám mě „Il nuovo mare“ nedokázalo dostat do kolen, necítím se omráčen, uhranut ani zhypnotizován. Záhy jsem zjistil, v čem je problém – jako kdybych se na produkci Buioingoly prostě nedokázal soustředit. I v momentě, kdy jsem „Il nuovo mare“ pouštěl s odhodláním ničím se nerozptylovat a věnovat se pouze hudbě, zanedlouho má pozornost polevila.

Co teď ale s tím? Když řeknu, že je to kravina, tak budu kecat, protože Buioingola objektivně jako špatná kapela prostě neznějí. Když ale budu chválit, tak budu taky kecat, protože vím, že subjektivně jsem si poslech ani zdaleka neužíval takovým způsob, aby bylo vychvalování na místě. Nemohu tedy posloužit ničím jiným než jednou z nejdebilnějších recenzentských průpovídek – pusťte si to a sami uvidíte, jestli vás Buioingola zaujme. „Il nuovo mare“ lze stahovat za name your price na Bandcampu, takže vás to kromě trochy času nebude stát nic.