Země: Švýcarsko Žánr: deathcore Datum vydání: 14.3.2016 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Great March 02. The Elevation 03. Ways of Transfiguration 04. The Judgement 05. The Divine Traveler 06. Out of Times 07. Son of Chaos 08. Burning Star 09. The Quiet River 10. Towards Infinity Hrací doba: 35:45 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Phenix Promotion

Možná se najde někdo, kdo mi tenhle názor bude rozporovat, ale s veškerou úctou – deathcore a metalcore vždycky byla jen módní vlna a skutečně dobrá muzika to není. Tvrdil jsem to už tehdy, když to frčelo, a tvrdím to i s odstupem. Akorát teď navíc můžu vítězoslavně tancovat a řvát, že já to říkal, protože trend téhle muziky už přestal a dneska to málokoho zajímá. Nebo alespoň mně to tak přijde.

Mohlo by se říct, že jak už tomu u trendových záležitostí bývá, tak přežili jen ti nejsilnější, co skutečně za něco stáli. Mně se ovšem zdá, že i ti takzvaně nejsilnější, co stále frčí na tom samém, dojíždějí jen ze setrvačnosti a stojí za hovno úplně totožně jako desítky a stovky jiných, kteří už jsou dnes zapomenuti… protože ono to prostě všechno zní stejně (blbě). Paradoxně jednou z mála relevantních kapel zůstávají takoví homosexuálové jako Bring Me the Horizon, protože těm zjevně došlo, že tohle moc trvanlivá záležitost nebude, a hnuli se jinam.

Na druhou stranu ale musím sám sobě odporovat. Mně se sice zdá, že jsou tyhle žánry úplně kaput, umělecky (to byly vždycky) i co do popularity, ale nějak se pořád dokola jezdí šňůry jako Never Say Die a někdo na to asi chodí. A stále jsou tu někde skupiny, jež omílají pořád to samé dokola, a někdo to asi poslouchá. A zjevně dotyčným nijak nevadí, že to je všechno miliontý výluh z Parkway Drive v případě metalcoru a Suicide Silence v případě deathcoru.

Jenže pozor, životaschopnost a relevantnost hudebního stylu se nedá posuzovat dle počtu kapel, jaké předvádějí to nejobehranější klišé. Relevanci žánru lze poznat podle toho, kolik kapel se naopak snaží experimentovat a posouvat ty žánrové hranice někam dál, protože jedině tehdy, když je kam se posouvat, je nějaká muzika životaschopná a má šanci přežít v čase. A v tomto ohledu jsou na tom metalcore i deathcore dle mého názoru velmi špatně. Dnes se podíváme na formaci, která se o nějaké netradičnější pojetí deathcoru snaží, a přitom zní stále tuctově.

Buried Side na sebe prvně upozornili loňským bezejmenným ípkem, které jsem neslyšel a ani jsem jej nezaznamenal, protože – jak jste si jistě domysleli z řádků výše – mám tenhle styl docela v píči. Řadový debut „Heading to the Light“ ovšem k deathcorovému základu přidává nadstavbu letmo orientálního nádechu a kláves (čemuž také pětice uzpůsobila i grafickou stránku, což je jedině dobře). Intro „The Great March“ takové hody ještě úplně nevěští, ačkoliv se zde objevuje i hostující oud, ale hned v následující „The Elevation“ to propukne naplno. Nutno ovšem dodat, že Buried Side s těmito prvky zas až tak nešetří a tu více, tu méně se objevují napříč celou nahrávkou až do jejího konce. A co na tom, že když se občas vytratí orientální feeling a zbudou jen načančané klávesy, tak Švýcaři začnou znít jako kopírka Winds of Plague.

Možná vás napadne otázka, v čem že by měl být ten problém, když Buried Side deathcore ozvláštňují takhle zajímavou nadstavbou, která tomu prostě musí dodat nějakou přidanou hodnotu, pokud to náhodou není dojebané nějak technicky (což není). Hele, na to je lehká odpověď. Problém rozhodně netkví v oněch prvcích navrch, ty jsou naopak tím nejzábavnějším na „Heading to the Light“. Kámen úrazu vězí v samotném základu, problém je ten deathcore!

Když si totiž odmyslíte ty serepetičky navíc, jaké Buried Side sice trochu odlišují, ale de facto tam jsou opravdu navíc, nezbude vám nic jiného než úplně brutálně tuctový deathcore. Jasně, můžete argumentovat, že ono to tam je, tak proč by si to měl člověk odmýšlet, ale na to vám s přehledem vpálím hned dva protiargumenty.

Zaprvé – zas až tak esenciální to pro Švýcary asi nebude, když v sestavě nemají ani posraného klavesáka a na koncertech to na sto procent „fejkují“ pomocí samplů. Zadruhé – ten deathcore je tak zkurvená nuda, že i ta ozvláštnění to celé dokážou vytáhnout jen o ždibíček, ale nemají šanci z toho udělat dobrou hudbu. Okořenit základní žánr je super věc, sem s tím, jenže na to, aby výsledek za něco stál, je potřeba mít dobrý i ten základ… pouze na tom koření prostě deska utáhnout nejde, byť má jen 35 minut. Žrali byste snad dort, který má navrchu výborný krém a polevu, ale korpus je hnusný jak prdel bezdomovce? Já tedy ne. A z toho samého důvodu nebudu poslouchat ani „Heading to the Light“ kvůli slušnému koření, když mě deathcorový základ nudí až do pekla. Snaha o netradičnější pojetí žánru je v případě Buried Side bohužel jen opíjení posluchače rohlíkem.