Země: Finsko Žánr: post-metal / sludge Datum vydání: 20.2.2015 Label: Inverse Records Tracklist: 01. Swallow 02. Lye 03. Lie 04. Dilate 05. Tire Iron 06. Hide / Defend Hrací doba: 41:29 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Inverse Records

Hudebních kapel je jako hub po dešti, nicméně stále nové objevy snažící se prosadit na (mezi)národní scéně ukazují, že místo se očividně ještě najde. Tím spíš, když nahrát a vydat desku alespoň digitálně dneska v zásadě není žádný problém. Při takové kvantitě tak jediným měřítkem zůstává pochopitelně kvalita, která je ovšem v rámci hudby až na několik výjimek (produkce, post-produkce, technická zručnost) poměrně subjektivně vnímanou záležitostí. A vzhledem k tomu, že ty objektivně vnímané není problém (zejména ze strany zvuku) vypilovat, musí ke slovu přijít logicky subjektivní měřítka.

Burweed, čistě mužské trio z finské Karhuly, se hrdě hlásí k toliko oblíbené kombinaci post-metalových stěn a slugdového bahna, přičemž výsledkem budiž atmosférický počin, který na posluchači nenechá nit suchou. Alespoň na papíře. A právě mimo ten papír začíná být hodnocení jejich debutu „Hide“ zajímavé. Pokud bych měl totiž vzít čistě technickou stránku alba, v zásadě nemám co vytýkat. Zvuk je vyvážený, křišťálově čistý – ale nikoliv sterilní jako laboratorní sklo, což je v dnešní přeumělkované době rozhodně plus. Když má hudba kopat, kytarová stěna podpořená výraznou basou a perfektními bicími má tendence vás přejet tak, abyste se z toho nevzpamatovali. Když vás má utišit, klidné kytarové vybrnkávačky vám položí ruku na rameno. Gradace se z vás pokouší probudit a následně vyždímat všechny emoce, kterých jste v danou chvíli schopni. A tak dále. V podstatě všechna žánrová klišé a charakteristické figury, na které si jen vzpomenete, na „Hide“ najdete.

Jenže jak asi tušíte, je tu háček. Slovo klišé je asi to poslední, co byste asi to poslední, co byste chtěli od tvorby kterékoliv kapely v rámci daného žánru slyšet. Jasně, vymyslet něco přelomového, co ještě nikdo nikdy neslyšel (pokud zůstaneme u nějakých obecnějších rámců), je dnes, vzhledem k prvnímu odstavci, prostě problém a nemám nijak zvlášť za zlé, když se to někomu nepodaří. Ale právě takřka nulový vlastní přínos je v podstatě jediný problém, který celou debutovku Burweed provází. Asi by mě hanba fackovala, kdybych do světa pustil desku, během jejíhož poslechu na mě z každého druhého taktu pokukuje Cult of Luna, z každého čtvrtého nepokrytě civí Isis a sem tam pošlou pohlednici Pelican, což je, bohůmžel, přesně tenhle případ.

Dlouho jsem přemýšlel o tom, jestli „Hide“ vůbec nějak funguje, nebo ne. Po čistě formální stránce se totiž kapela nikde nedopustila chyby, všechno je, jak má být. Zvuk je perfektní, po instrumentální stránce se zdá být všechno v pohodě. Jenže i když pominu to, že Burweed podle mě mnohdy překročili hranice pouhé inspirace, tak… ne, nefunguje. Celý ten zavšivený post-(dosaď si cokoliv) se točí kolem toho, aby z lidí vytřískal alespoň špetku emocí, a pokud se mu to nepodaří, selhává. A debut Finů v tomto ohledu selhává mimořádně krutě. Navzdory nezpochybnitelným kvalitám je pro mě „Hide“ deskou naprosto odosobněnou, plochou, nezáživnou. Dobrou na podkres, když nepotřebujete přemýšlet, jen si pustit nějakou hudbu, která vás nebude srát. Strojový rukopis bez špetky lidství. Ale nic víc. A to je na post-metal zatraceně málo.

Z takového úhlu pohledu se pak jakýkoliv důvod k poslechu vlastně vytrácí, protože když chci desku na podkres, pořád mám mnoho zajímavějších variant a v případě, že chci pořádný post-metal či post-rock, mohu si pustit libovolné z výše zmíněných jmen plus přinejmenším půl tuctu dalších, které ve mně něco zanechají. „Hide“ tak lze v podstatě hodnotit jen jako vstup do daného žánru a odrazový můstek pro další tvorbu – jenže ani tady to není kdoví jak slavné, když kapela má na kontě několik ípek. Neměl jsem tu čest s živým přednesem, takže nevím, jak jsou kluci schopní svojí hudbu sázet do publika (Hůře? Lépe?), takže nezbývá tak než doufat, že Burweed v rámci dalších počinů do své hudby dají i trochu sebe a nezadrhnou se u suché reprodukce žánrových klišé.