Země: Francie / Norsko Žánr: ambient / dungeon synth Datum vydání: 13.3.2020 Label: Byelobog Productions / Back on Black Tracklist: Disc I: 01. The Sacred Well 02. The Loss of a Hero 03. ForeBears 04. A Thulêan Perspective 05. Gathering of Herbs 06. Heill auk Sæll 07. Jötunnheimr 08. Spell-Lake Forest 09. The Ettin Stone Heart 10. The Great Sleep 11. The Land of Thulê 12. The Lord of the Dwarves 13. A Forgotten Realm 14. Heill Óðinn, Sire 15. The Ruins of Dwarfmount 16. The Road to Hel 17. Thulêan Sorcery Disc II: 01. Descent into Niflheimr 02. Skin Traveller 03. The Dream Land 04. Thulêan Mysteries 05. The Password 06. The Loss of Thulê Hrací doba: 89:46 (50:01 / 39:45) Odkazy: web / bandcamp

Jsem přesvědčen, že představovat zde Burzum je něco jako nosit dříví do lesa nebo nosit black metal do Norska. Nepochybuji o tom, že každý z čtenářů moc dobře ví, co je tohle jméno zač, a ti největší ignoranti přinejmenším tuší. Kdo vůbec neví, měl by si doplnit vzdělání, ale takových myslím bude minimum. Přesto pojďme v rychlosti zrekapitulovat alespoň hudbu posledních deset let, tedy éru poté, co Varg Vikernes vylezl z vězení…

Staré věci z devadesátých let jsou samozřejmě arci-kulty, jejichž genialitu ani význam pro svůj žánr jim už nikdo nikdy neodpáře, a to včetně jejich autora, byť by se mohlo zdát, že se o to Vikernes občas skoro i snaží. Osobně si nicméně myslím, že návrat Burzum svého času smysl měl, přinejmenším tedy zpočátku. Desky „Belus“ a „Fallen“ na někdejší tvorbu navázaly se ctí. A čas ukázal, že skutečně jde o dobrá alba. Alespoň tedy já se k nim docela rád vracím.

Potom už to ale začalo jít z kopce. Nejprve vyšlo nudné „Umskiptar“, které dodnes vnímám jako docela nedůstojnou tečku za metalovou tvorbou Burzum, a potom už se Varg Vikernes začal topit v nepříliš záživném ambientu. „Sôl austan, Mâni vestan“ i „The Ways of Yore“ jsem přešel bez většího zájmu; poslechnul jsem je jen letmo a spíš z povinnosti. Nyní už si z nich nevybavím vůbec nic, což třeba o „Dauði Baldrs“ a „Hliðskjálf“, tedy starých ambientních nahrávkách Burzum, říct nemůžu. Když se tedy následně Varg Vikernes hudebně odmlčel, nijak mi nová muzika Burzum nescházela. Když v roce 2018 oznámil, že činnost Burzum skončila, vlastně jsem si říkal, že bylo načase.

Navzdory oficiálnímu ukončení Burzum ale Varg Vikernes přesto začal pracovat na nové muzice, z čehož jsem tedy trochu zmatený, poněvadž nečinnost hudební skupiny si představuji trochu jinak než jako tvorbu nové hudby. Ale dejme tomu. Výsledkem je každopádně dvojalbum „Thulêan Mysteries“, které ovšem není primárně zamýšleno jako deska, nýbrž jako soundtrack k Vargově deskové hře „MYFAROG“. Což mi z nějakého důvodu přijde strašně vtipné. Obzvlášť když se Vikernes nechal slyšet, že jeho skutečnou vášní nikdy nebyla hudba, nýbrž právě deskové hry. Hahaha! Každopádně se nejedná o první nahrávku Burzum zamýšlenou jako hudební doprovod – podobnou roli plnilo již „Sôl austan, Mâni vestan“, jež sloužilo jako soundtrack k filmu „ForeBears“ od Vargovy staré.

Já osobně mám nicméně deskovky v piči a tu Vikernesovu dvojnásob. Pro mě je „Thulêan Mysteries“ především hudebním albem a jako takové moc neobstojí. Myslím si ovšem, že ani jako ten doprovod to nebude žádná velká sláva. Ale co já vím, u deskovky bych zdechnul nudou, ať už by k ní hrálo cokoliv. Anebo i kdyby bylo ticho.

Tak či onak, „Thulêan Mysteries“ má podle mého názoru několik zásadních problémů. Za ten největší považuji skutečnost, že to je prostě ty vole strašná nuda. Obsah většiny skladeb tvoří jen nezáživné omílání ambientních zvuků. Což o to, samozřejmě jsem od Varga nečekal nějaké propracované kompozice. Hudba Burzum byla vždy o minimalismu, takže by bylo hloupé jí nyní minimalismus vyčítat. Je nicméně rozdíl mezi minimalismem a nudou. „Thulêan Mysteries“ má mnohem blíž k tomu druhému.

Což o to, v některých písních atmosféra probleskuje. Občas lze cítit, že na tom Vargovi prostě něco je a že při větší péči a s větší sebereflexí by byl stále schopen vypotit fakt zajímavé nahrávky. Poměrně dobré jsou třeba „The Lord of Dwarves“, „The Road of Hel“ (v nichž obou se dokonce objevují kytarové náznaky) nebo „A Forgotten Realm“. Oukej se mi zdá také recitál „The Great Sleep“, i když bych si v předstihu zrovna na tenhle druh písně nevsadil. Nějaké další stopy také ujdou anebo přinejmenším neurazí, i když třeba nic skutečně zajímavého nenabídnou.

Pak se tu ale nacházejí i songy, které mi přijdou hloupé až směšné. „A Thulêan Perspective“ nebo „The Loss of Thulê“ jsou prostě kýče jak prase. „Heill auk Sæll“ nebo „Descent into Niflheimr“ jsou strašné blbosti. „Spell-Lake Forest“ zní jako totálně basic dungeon synth, co dělá nějaký amatér doma u compu na koleně (vlastně nejspíš přesně takhle to i vzniklo). Pazvuk v „The Ruins of Dwarfmount“ u mě vzbuzuje spíš trapný úsměv. Další stopy jako třeba „The Dream Land“ připomínají spíš vakuum.

„Thulêan Mysteries“ ovšem provází ještě jeden zásadní nedostatek, jenž spolehlivě naředí i to málo ucházející, co se na albu nachází. Samozřejmě tím mám na mysli obrovskou délku prakticky devadesáti minut. Seru na to, jestli to bylo myšlené jako doprovod ke hraní nějaké deskovky, protože z hlediska desky jde o mnohem větší stopáž, než kolik by „Thulêan Mysteries“ dle svojí náplně mělo mít. Zbytečně dlouhé, roztahané a rozplizlé, minuty se táhnou jak trollí pšouk… anebo jak roky Vargovi v lochu, haha. Prostě se tam toho děje strašně málo na to, aby byla taková délka obhajitelná, a tím nemyslím jen počet motivů a melodií, ale i hustotu atmosféry. Ta je velmi řídká. Co do nálady má mnohem větší dopad obálka, pro niž byl použit obraz „Nøkken“ od norského malíře Theodora Kittelsena (jehož práce se ostatně objevila již na „Hvis lyset tar oss“ nebo „Filosofem“).

Ohromná porce nepříliš záživné hudby dává nelichotivý výsledek – „Thulêan Mysteries“ působí příliš prázdně, fádně, nezajímavě a především zbytečně. Pár konkrétních stop jistou úroveň má, ale je toho strašně málo a ani v jejich případě nejde o takový zázrak, aby dávalo smysl tolerovat „Thulêan Mysteries“ v přehrávači déle než na pár povinných poslechů z úcty ke starým deskám a ke jménu, které kdysi znamenalo to nejlepší, co black metal nabízel. A i tak je silně diskutabilní, zdali si novinka Burzum zaslouží i těchto pár poslechů. Jedna věc je jistá – kdyby tohle nevyšlo, o nic bychom nepřišli. Což asi hovoří za vše.