Země: Norsko Žánr: black metal / ambient Datum vydání: 21.5.2012 Label: Byelobog Productions Tracklist: 01. Blóðstokkinn 02. Jóln 03. Alfadanz 04. Hit helga Tré 05. Æra 06. Heiðr 07. Valgaldr 08. Galgviðr 09. Surtr Sunnan 10. Gullaldr 11. Niðhöggr Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web

Pokud někdo do posledního puntíku naplňuje definici toho, co je kontroverzní, rozhodně to bude Varg Vikernes. Právě on byl totiž svého času jedním z lidí, kolem nichž se děly jedny z největších skandálů nejen v rámci black metalové scény, ale i v rámci celého metalu, ne-li přímo hudby obecně; právě on byl ve středu dění, když se na počátku 90. let v Norsku začala formovat nejspíš ta nejextrémnější a nejortodoxnější hudební organizace vůbec. Nicméně oživování staré historie není důvodem vzniku tohoto článku, ostatně ji stejně všichni znáte, jelikož vše okolo hořících kostelů se již dávno stalo doslova legendou, byť v některých ohledech doposud nepříliš jasnou, kterou díky mnoha polopravdám a nepřesnostem dnes už asi jen těžko někdo rozplete, a to tím spíš, že samotní účastníci se o této době baví jen velice neochotně, nebo rovnou vůbec. Výsledek toho všeho je však známý zcela jasně – 2. května 1994 byl Varg Vikernes soudem usvědčen z vypálení čtyř křesťanských kostelů a vraždy a poslán do vězení na 21 let, nejvyšší možnou sazbu, kterou norské soudnictví dovoluje.

Přesuňme se nyní do roku 2009. Z 21 let sice uplynulo jen 15, ale Varg Vikernes byl propuštěn opět na svobodu. Zatímco byl odříznut od světa ve vězení, jeho jméno si venku začalo žít vlastním životem a samo o sobě se stalo další legendou, ačkoliv velmi kontroverzní. Varg se ovšem stáhl do ústraní na svou farmu a jediné, kvůli čemu je o něm od té doby slyšet, je hudba, k níž právě celým tímto úvodem směřuji. Myslím, že spousta lidí svého času, když se Vikernes dostal z vězení, tušila, že nová hudba Burzum vznikne, spousta lidí by si na to jistě i vsadila, avšak to, že Varg začne střílet nové desky rok co rok, tušil asi málokdo – ale stalo se. První “Belus” dodnes považuji za skvělé dílo, jež mělo obrovskou dávku toho, čím muzika Burzum vždy vynikala nejvíce a díky čemuž právě hudba vždy v souvislosti s Burzum stála na prvním místě (všem kontroverzím navzdory) – nenapodobitelné atmosféry. Asi všichni trochu pochybovali o tom, jak “Belus” dopadne, ale Varg Vikernes dokázal přesvědčit, že i přes to všechno, co za svůj život stačil napáchat a kolik extrémistických blbostí kde navykládat, vždycky byl a je nesmírně nadaným hudebníkem. Pokračování však přišlo dřív, než se člověk nadál, rok se s rokem sešel a vyšla deska “Fallen”. A světe div se, opět skvělá věc, která ukázala, že pro stagnaci není místo, především překvapilo větší využití úžasného čistého vokálu a opět úžasná atmosféra, ačkoliv mírně odlišná oproti minulosti.

Jenže další rok uběhl jako voda a najednou je tu další album Burzum, “Umskiptar” – již třetí během tří let… a to ještě nesmíme zapomenout na kompilaci “From the Depths of Darkness” s nově přetočenými songy z alb “Burzum” a “Det som engang var”, tudíž vlastně čtyři počiny během tří let. Zatímco u “Fallen” si ještě posluchač mohl říct, že vysoká produktivita je do jisté míry jistě způsobena tím, že Varg přibližně 10 let po skladatelské stránce abstinoval, ale nyní už se i většině lidí do mysli začnou vkrádat myšlenky o vítězství kvantity nad kvalitou – a zrovna Burzum, všechna čest, je projekt, u něhož bych si ještě před dvěma lety v životě nepomyslel, že by něco takového mohlo nastat. Nicméně, stalo se, a co je horší, předtucha se nakonec i vyplnila, neboť “Umskiptar” je nejspíš první deska v historii Burzum, o níž si myslím, že se příliš nepovedla…

Klíčovou otázkou je v našem případě to, kde je problém. Rozhodně ne v samotné hudební náplni. Pokud nebudeme počítat ambientní “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf” a dlouhohrající prvotinu “Burzum”, která byla klasicky střiženým black metalem (i když skvělým, ale to už je zase jiná věc), zbylé desky se nesly v duchu střednětempých až pomalých dlouhých monotónních ploch (až na rychlejší výjimky jako například třeba začátek “Key to the Gate” z “Det som engang var” nebo “Sverddans” z “Belus”), které tvořily famózní hypnotickou atmosféru, díky níž jsou především staré nahrávky “Det som engang var”, “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” – navzdory tomu, že už v době svého vzniku zněly poněkud dřevně, a navzdory času, který od jejich vydání uběhl – dodnes neskutečně ceněné a považované za jedny z nejzásadnějších počinů black metalové scény. Nemusíme tu ovšem vytahovat staré klasiky, vždyť ono to dostatečně fungovalo i na “Belus” a “Fallen”. “Umskiptar” v tomto ohledu na první pohled jiné není, Varg – ostatně vcelku logicky a očekávaně – opět vsází na osvědčený model právě této hudební formy. Problém tkví v tom, že tentokrát to z nějakého důvodu nefunguje.

Jak bylo řečeno, hlavní devízou všech starších i novějších nahrávek Burzum byla fantastická a nezopakovatelná atmosféra. A právě v tom je ten největší problém “Umskiptar” – je zde pouze jen její náznak, jakýsi stín toho, co Varg Vikernes dokázal stvořit v minulosti (a tím nemyslím jenom v 90. letech, tím myslím ještě před rokem či dvěma). Ne, že by zde nebyla vůbec žádná nálada a “Umskiptar” bylo vysloveně sterilní album, do něčeho takového to má zase daleko, ale ta tam je uhrančivá sugestivní aura, která byla s Burzum vždy spjata. A tím pádem vlastně odpadá důvod, proč “Umskiptar” poslouchat, protože právě tohle vždy bylo to, kvůli čemu muzika Burzum dodnes žije. “Umskiptar” je však jako vykradený kabinet Davida Copperfielda – kouzlo je pryč.

Nechci zase vzbudit dojem, že “Umskiptar” je nahrávka zcela nepovedená a neposlouchatelná, neboť některé povedené momenty se i tak najdou. Co však desce obrovsky ubírá na kreditu, to je právě srovnání se všemi předcházejícími počiny, na něž prostě novinka nemá. Věřím, že pokud by to úplně stejné album nahrál kdokoliv jiný, všichni by jej vnímali jako možná nepříliš objevnou, ale dobře provedenou kopírku Burzum. Avšak vzhledem k tomu, že “Umskiptar” je deska Burzum, je to špatně, protože prostě a jednoduše nenaplňuje vysoké nároky, které jsou na hudbu tohoto projektu kladeny.

Abych ale zmínil i ony povedené momenty, jež jsem nakousnul v předchozím odstavci… například v “Alfadanz” se několikrát objeví jeden téměř dokonalý klávesový motiv, který jasně dokazuje, že v jednoduchosti je síla, nicméně zbytek této dlouhé skladby až tak úžasný není. Trochu zajímavější je pátá “Æra” s příjemně předoucí baskytarou. Právě střed nahrávky – počínaje “Æra”, pokračuje “Heiðr” a “Valgaldr”, konče “Galgviðr” – je tou nejsilnější částí “Umskiptar” a také vlastně jeho jedinou částí, kterou bych se nebál označit za opravdu dobrou. Zato samotný konec alba je poněkud nevýrazný.

Osobně jsem očekával, že další nahrávky Burzum by se mohly vydat cestou, kterou nastolilo “Fallen”, žel se tak nestalo a “Umskiptar” se spíše obrací zády do minulosti, snaží se opakovat to, co již bylo dávno řečeno, ale reprodukuje to nepříliš povedeně. Těžko s jistotou říct, kde přesně se stala chyba, ale asi každého z nás napadne jedna a ta samá věc – příliš mnoho hudby v příliš krátkém čase.

“Umskiptar” je tedy v konečném součtu poněkud rozporuplný počin. Je na něm několik skladeb, které se povedly a proti nimž nic nemám, což je právě ta výše zmiňovaná čtveřice ve středu desky. Zbylé kompozice však lehce pokulhávají, a jak již bylo řečeno, postrádají to nejdůležitější – dechberoucí atmosféru. Nějaká tam sice je, ale zdaleka ne tak silná, jak bych si v případě Burzum představoval. Celkově tedy “Umskiptar” znamená zklamání, což mne opravdu mrzí, neboť po hudební stránce Burzum vždy patřil k mým favoritům.