Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 12.3.2012 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Demented Aggression 02. Sarcophagic Frenzy 03. Scourge of Iron 04. Encased in Concrete 05. As Deep as the Knife Will Go 06. Intestinal Crank 07. Followed Home Then Killed 08. The Strangulation Chair 09. Caged… Contorted 10. Crucifier Avenged 11. Rabid 12. Torn Through Hodnocení: Zajus – 7,5/10 H. – 8/10 Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Cannibal Corpse to měli odjakživa těžké. Na počátku všeho byli sežráni a zmasakrováni při porodu. Byli ve hrobce zohavených, krváceli, v galerii sebevražd viděli všelijaké ohavnosti, byli žízniví po krvi a posedlí násilím. Jejich nové zrození bylo žalostné a tak vraždili a způsobili epidemii vyvrhování vnitřností. A nyní, v roce 2012, přicházejí již po dvanácté. Aby nás mučili.

Podle obalu novinky “Torture” by se však mohlo zdát, že Cannibal Corpse měknou. Opravdu drsným obalem však tato kapela obdařila naposledy album “The Wretched Spawn” z roku 2004. Je tedy na čase zvykat si na jemnější, modernější a kultivovanější Cannibal Corpse? Je snad kapela, jejímž zpěvákem je člověk, který si říká Corpsegrinder a který by v časopise Muscle mohl být snadno zvolen za vítěze v soutěži “nejsvalnatější krk desetiletí”, umírněnější? Samozřejmě, že ne. “Torture” navazuje přesně tam, kde “Evisceration Plague” skončilo – v masakrování sluchových ústrojí těch nejotrlejších posluchačů. Navíc ani obal alba není nakonec tak nenásilný, jak se na první pohled může zdát.

Už při úvodním poslechu vás asi napadne, že je zde vše, jak jste čekali, a žádná revoluce se nestala. Úvodní “Demented Agression” i druhá “Sarcophagic Frenzy” nasadí pekelné tempo, zatímco následující “Scourge of Iron” pokračuje mnohem pomaleji. Její monotónní riff se na vás nezastavitelně valí a vy nemáte kam uhnout, dokud ovšem nepřijde skvělé sólo, skrývající se v druhé polovině skladby. Ostatně všechna sóla nacházející se na “Torture” jsou výjimečně povedená. Pro čtyřku “Encased in Concrete” kapela natočila výstižný videoklip, díky němuž pointu skladby pochopí i anglicky nemluvící člověk.

Cannibal Corpse pravidelně střídají pomalejší tempo s rychlejším nářezem, čímž ovšem variabilita desky víceméně končí. “Torture” je bezchybně zahrané, je však poměrně přímočaré a jen těžko by se dalo zařadit do škatulky technického death metalu. Instrumentálně nejsložitější skladba je osmá “The Strangulation Chair” a já se nemohu zbavit dojmu, že to kanibalům v této poloze moc nesedí. Na druhou stranu píseň obsahuje jeden naprosto famózní moment v podání Alexe Webstera a jeho baskytary. Jeho hra je precizní a právě kvůli němu jsem se k desce často vracel. Zbytek kapely mu zdatně sekunduje, Cannibal Corpse znějí semknutě a pracují jako jeden tým. George Fisher předvádí, proč je právě on považován za jednoho z nejlepších death metalových zpěváků všech dob. Dvojice Pat O’Brien a Rob Barret tvoří dlouhodobě jedny z nejbrutálnější riffů a ani v případě “Torture” tomu není jinak. A nechybí zde ani Paul Mazurkiewicz a jeho pekelné škopky, připraveny z vás vyklepat duši, bohužel stále ve stejném rytmu.

Textově mě album trošku zklamalo. Ne že by jindy šlo o “filozofickou” záležitost, tentokrát je to ovšem až příliš jednoduché. Stačí se podívat na názvy některých skladeb (“As Deep as the Knife Will Go”, “Followed Home Then Killed”, “The Strangulation Chair”…). Chvílemi mi přijde jako by Cannibal Corpse nechali psát své texty děti z vyšších ročníků základní školy. Zábavu při poslechu alba mi to však nezkazí.

Mohl bych se zde rozepisovat o tom, zda má tvorba Cannibal Corpse po více než dvaceti letech stále smysl. Posun v hudbě této legendy je v podstatě nulový, ovšem protože jde o kapelu, která svůj zvuk takřka vytvořila, tak jim to nemám za zlé. Každá další deska Cannibal Corpse tak přinese to samé a já si to rád poslechnu znovu. Na “Torture” mě baví hlavně ty jednoduší a rychlejší písně, které se vám snadno zaryjí do mozku, kde se připomínají v těch nejnevhodnějších chvílích (jako třeba Corpsegrinder řvoucí “Cannot stop this craving for more blood” zatímco posloucháte andělskou hudbu Anathemy). I zbytek alba však není vůbec špatný. Dokonce si “Torture” jako celek troufnu nazvat nejlepší deskou Cannibal Corpse za posledních… no, minimálně osm let. A to jsem měl “Evisceration Plague” opravdu rád.

Další názory:

Co si budeme povídat, hodnocení novinky Cannibal Corpse – a vlastně nejen jí, ale všech desek Cannibal Corpse – by se dalo bez problémů sfouknout větou: “Je to kurva nářez!” A nikdo by nemohl namítnout ani slovo, neboť je to zcela jistě pravda a víc k tomu ani není moc co dodávat. Přesto ale… ne, že by nebylo vůbec o čem povídat. Opakování provařených fráziček o řeznickém materiálu a velkém množství technických fines, které Cannibal Corpse do své hudby dokáží vložit, aniž by začali znít jako strojový buchar namísto mlýnku na šťavnaté maso, by bylo nošením mrtvol do pitevny. Na druhou stranu, někdy je ten jejich nářez přece jenom ještě nářezovější – a to je přesně případ “Torture”. Myslím, že není třeba příliš polemizovat o tom, že je novinka lepší než předchozí “Evisceration Plague”, podle mého názoru však překonává dokonce i ceněný zásek “Kill” a stává se tak v mých očích nejkvalitnější fošnou od “The Wretched Spawn”, což je má nejoblíbenější placka Cannibal Corpse vůbec. Pokud ale odvrátíme zrak od mých osobních preferencí, nic nezkazím tím, když prohlásím, že je “Torture” záležitost, která nezklame žádného fanouška Cannibal Corpse. A to v případě takových kultovek rozhodně nejsou slova do větru, která by nic neznamenala…
H.