![]() |
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 38:16 K recenzi poskytl:
|
Jakkoliv může být v očích nezkušeného posluchače black metal žánrem až konzervativně vymezeným – plným oněch stereotypů, které asi netřeba podrobněji rozebírat – ve skutečnosti se jedná o styl velmi různorodý. Když se řekne black metal dnes, můžeme se bavit stejně tak o klasické norské temnotě, jako o progresivní, psychedelické, atmosferické, folkové, instrumentální a bůhví jaké další odnoži. A jednou z nich je i v poslední době také rozmáhající se kombinace post-black metalu s hardcorem/sludgem. Pokud bych měl jmenovat jediného reprezentativního zástupce, pak bych nemusel chodit daleko – mrkl bych na jeden z nejočekávanějších koncertů tohoto měsíce a vyskočilo by na mě jméno francouzských Celeste.
Kapela Cara Neir, potažmo jejich nová deska, do tohoto žánru též spadá. Náladou je ovšem trochu jinde než tajemná temnota Francouzů. Stačí pohlédnout na obal jejich aktuální nahrávky, aby člověku došlo, že tady půjde o poznání punkovější variaci. Dle něho lze soudit, že půjde o hudbu těžící z kontrastů. Na jedné straně kostel ilustrující spiritualitu, před ním zaparkované auto pak modernitu a přízemnost. Nad scénou psychedelicky šlehající slunce. Samotné provedení pak černobílé a patřičně kostrbaté. Nu, nebyl jsem daleko od pravdy, hudba je specifický kontrastní – taková nevzhledná šlápota v bahně obrostlá vzhledným jemným mechem. Ozývají se zde jak střípky nacrustovatělých počátků skupiny, tak i post-rockově (až shoegazově) meditativní melodie.
Zvuk této dvoučlenné dallaské formace, je zkrátka založen na konfrontaci blackmetalové urputnosti, hardcorové neotesanosti s post-metalovou atmosférou. Instrumentálně Cara Neir nedisponují nějakým perfekcionalismem, na druhou stranu však svůj zvuk ani nezakládají na kdovíjakém minimalismu. Na desce se nachází osm skladeb, z nichž má každá od tří do necelých sedmi minut. Dohromady pak tvoří relativně koherentní celek, z něhož dýchá jasná vize. Bohužel mám ale stále pocit, že je tahle deska srážkou té vize s realitou.
Zaposloucháme-li se do hudby samotné, do uší nás mimo samotných melancholicko-agresivních postupů praští podivně znějící programované bicí. Sice nelze říct, že by jejich samotné pasáže byly špatné, pouze zní podivně plastově a autenticitu zvuku dost nabourávají. A autenticita zvuku zrovna u těchto žánrů hodně dělá. Samotné nápady jsou místy i celkem zajímavé – málokdy ovšem vyniknou. Nu, a v porovnání s konkurenčními post-blackmetalovými kapelami působí materiál tak nějak obyčejně. Vymyká se maximálně občasnou větší skočností zapříčiněnou žánrovými kořeny, z nichž Cara Neir vzešli. Ve výsledku však nenabízí žádnou přidanou hodnotu a po opakovaném poslechu se tu není moc čeho se chytit. Nějaký opravdu silný nápad, který by posluchače zaujal, ten aby člověk pohledal. Klidně i nějaký úplně stupidní, ale aby v něm byla víc než jen svázaná strojenost.
Brnkaný začátek „Spiteful Universe“ připomene svou zasněností Alcest, po chvíli ale spouští o poznání syrovější náklep, jejž podkresluje zběsilá rytmika, zatímco kytary vyhrávají tremolový motiv. Časem se objeví pár relativně fajn rytmických fines a přidává se zastřešující melancholická melodie. Což o to, kompozičně nejsou Cara Neir nějaká dřeva, jen ta muzika zkrátka nemá onen zrovna pro tenhle žánr nepostradatelný tah na bránu. Navíc hned jak přichází začátek následující „Normalcy“ zjistíme, že nějaké přehnané nápadové různorodosti se tu moc nedočkáme. Možná tomu přispívají již vzpomínané programované bicí, ale tempa jsou si navzájem dost podobná, o vlastních hudebních motivech to leckdy platí taktéž. Místy se podaří skladby lépe dynamicky vystupňovat (závěr „Normalcy“), lépe zaranžovat (prostředek a závěr „Bound by Belivers“ či melodičtější pasáže v „Chapter I: Coastline Black“) nebo předvést nějaký zajímavý přechod mezi náladami, avšak to je vždy nanejvýš pár momentů za píseň a zbytek jede zase tu tradiční sypačku.
Nová deska Cara Neir na jednu stranu představuje poměrně zajímavý přístup k žánru, na druhou stranu ale nedisponuje v podstatě ničím, co by člověka nutilo ji opakovaně poslouchat. Co se týče formální stránky, zvuk je brzděn otravnou umělou programovanou rytmikou. Co je ovšem větší problém, je nápadová jednotvárnost a absence jakékoliv přidané hodnoty. Jako by skupině chyběla schopnost vystavět hudbu tak, aby nejenže splňovala formální parametry, ale aby byla schopná i s posluchačem komunikovat, hrát si s jeho pozorností. Možná by pomohlo zkusit do hudby zařadit nějaký netradiční prvek nebo nějaký z aspektů hudby dotáhnout skutečně do extrému. Především by však stálo za to přijít příště se silnějšími nápady a zajímavějšími postupy. Bez těch se totiž dobrá nahrávka zkrátka neobejde.
Mám z toho podobné pocity. Predchádzajúci Portals to a better, dead world to všetko mal, aj nápady, aj drive, preto veľmi nechápem, čo sa stalo, akoby im došla šťava.
Ostáva len veriť, že je to iba výkyv a nie bohužial skorý koniec kapely, ktorá na to išla z dobrého konca.