Carach Angren - Where the Corpses Sink Forever

Carach Angren – Where the Corpses Sink Forever

Carach Angren - Where the Corpses Sink Forever
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. An Ominous Recording
02. Lingering in an Imprint Haunting
03. Bite tötet mich
04. The Funerary Dirge of a Violinist
05. Sir John
06. Spectral Infantry Battalions
07. General Nightmare
08. Little Hector What Have You Done?
09. These Fields Are Lurking (Seven Pairs of Demon Eyes)

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Mortalis – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Carach Angren registruji už nějaký ten pátek a v podstatě ihned potom, co jsem si poslechl jejich předcházející dvě desky “Lammendam” (2008) a “Death Came Through a Phantom Ship” (2010), jsem začal čuchat, že v Nizozemsku se urodila kapela s obrovským potenciálem. Upřímně jsem se i divil, že to trvalo tak dlouho, než si tuto skupinu pod sebe stáhla nějaká větší firma. Kdybych si měl totiž nyní tipnout kapelu, která má na to, aby v budoucnu usedla na stále prázdný trůn symfonického black metalu, byli by to právě Carach Angren, na koho bych si vsadil. A právě smlouva s labelem, jako je Season of Mist, by jim k tomu mohla vydatně dopomoct. Potvrzuje však třetí opus “Where the Corpses Sink Forever” hudební kvality svých autorů?

Hned na začátek s klidným srdcem mohu prozradit, že ano, “Where the Corpses Sink Forever” oproti svým dvěma předchůdcům v kvalitě nikterak nezaostává, což je vskutku příjemné zjištění – už jen z toho důvodu, jak dobrá předchozí alba byla. Symfonický black metal se v posledních letech dostal dle mého názoru trochu do slepé uličky a po konci dekadentních Francouzů Anorexia Nervosa už na scéně pomalu nezbyla žádná opravdu vysoce kvalitní smečka v rámci tohoto subžánru, většina kapel je až přespříliš vyumělkovaná a sterilní, atmosféra žádná nebo (v tom lepším případě) jen minimální, mnohdy to připomíná spíše klasický symphonic metal s extrémním vokálem, nikoliv black metal s klávesami. Carach Angren na to ovšem jdou malinko jinak – dokážou totiž do své muziky dostat to, co je dle mého skromného názoru na hudbě vůbec to nejdůležitější – hutnou atmosféru. Samozřejmě si vypomáhají nemalým množstvím kláves a různých orchestrací, ale v jejich případě to jednak nezní jako přeplácaná blbina, jednak také vše hraje ve prospěch celku a právě pro zmiňovanou atmosféru.

Ona omílaná atmosféra má u Carach Angren přízračnou duchařskou náladu, mně osobně nezřídka evokuje i námořnictví. Lepší než vymýšlení milionu různých přívlastků ovšem bude, když prohlásíme to nejdůležitější – je to atmosféra zatraceně silná. Co je však ještě lepší, všechny tyto emoce jsou navíc opravdu vydatně podporovány excelentními texty, po jejichž přečtení dostává muzika Carach Angren (a asi bych měl zdůraznit, že to platí i o novince “Where the Corpses Sink Forever”, když se recenzuje právě ona) mnohem větší smysl, třeba já osobně jsem nové album opravdu plně docenil právě až po prostudování lyrické stránky. A to se už v dnešní konzumní době zas až tak často nevidí, pročež asi nikoho nepřekvapí, že to velmi oceňuji.

Desku otevírá dvouminutové intro “An Ominous Recording”, na nějž si kolega níže stěžuje jako na přespříliš dlouhé. To podle mě není pravda, právě naopak, skladba ihned zpočátku nastoluje patřičně strašidelnou atmosféru, její na první pohled poklidný houpavý rytmus v kombinaci s textem (to je to, o čem byla řeč v předchozím odstavci) pomalu zalézá pod kůži, aby nakonec pomalu přešla v intro prvního regulérního válu “Lingering in an Imprint Haunting”. Sypačka hned po rozjezdu dává najevo, že i přes onu symfoničnost, která se průběžně dostává ke slovu takřka neustále, to tak úplně nebude muzika pro slečinky. Hned v této kompozici posluchač – když se patřičně zaposlouchá – pochopí, v čem tkví druhá největší zbraň Carach Angren, pomineme-li onu duchařskou auru. Touto zbraní je obrovské množství nápadů, jež se v hudbě vyskytují, především se to týká oné symfonické stránky, v jejímž rámci se střídá nespočitatelně moc různých motivů a záblesků, díky nimž je zábavné “Where the Corpses Sink Forever” točit neustále dokola, aby člověk zkusil všechno objevit. Jako jeden příklad za všechny můžeme zmínit například výtečný sbor, který se v průběhu “Lingering in an Impring Haunting” několikrát objeví.

“Where the Corpses Sink Forever” je tím typem alba, u něhož nevíte, jakou píseň byste měli vyzdvihnout nad ostatní. Jednak je to z toho důvodu, že nahrávka funguje nejlépe právě jako jeden soudržný celek – osobně si jen těžko dovedu představit, že bych měl poslouchat třeba jen jeden nebo dva songy, všechny po sobě, tak jak jsou, mají největší sílu; druhý důvod se s tímhle vcelku logicky pojí a myslím, že i kdybych jej opomenul zmínit, asi byste si jej domysleli sami – ačkoliv to asi bude znít jako klišé, “Where the Corpses Sink Forever” opravdu neobsahuje jedinou slabší skladbu, žádnou vatu, omáčku nebo vycpávku. V každé jednotlivé kompozici najdete nepřeberné množství vskutku skvělých momentů, jež vás bez výjimky přikovají ke sluchátkům či reproduktorům. Ať už jsou to delší rozmáchlejší kusy jako “The Funerary Dirge of a Violinist” (přesně dle jejího názvu se v ní mimo jiné objeví výborné housle) nebo “These Fields Are Lurking (Seven Pairs of Demon Eyes)”, ostřejší “Little Hector What Have You Done?” či věci typu pochodového marše “Spectral Infantry Battalions”.

Od “Where the Corpses Sink Forever” jsem neočekával nic menšího než výbornou desku a je velice potěšující, že právě takovou Carach Angren nahráli. Jak již bylo řečeno, prim hraje vydařená strašidelná atmosféra a velká rozmanitost. To jsou atributy, díky nimž je “Where the Corpses Sink Forever” ve výsledku nahrávkou, jež baví po obrovské množství poslechů. I díky tomu nemám sebemenší problém vysázet na stůl velice silných osm bodů, jeden půl bod navíc za skvělou textovou stránku a důrazné doporučení navrch.


Další názory:

Tito holandští symfonici si stále drží svůj rukopis a od alba k albu se jen zlepšují. Teatrální mezihry v písních a postupné gradace až zase zpět k sypačkám v šíleném tempu dělají desce neskutečnou atmosféru. Od minulého CD si tentokráte Carach Angren odpustili track obsahující pouze zpěvákův monolog, kvůli kterému jsem vždy míval pocit, že místo metalu jsem omylem pustil Járu Cimrmana. Děj se dá skvěle posunout již zmíněnými mezihrami, které se mnohem lépe rozprostřou skrz všechny písně. Všechny ingredience, jako jsou kontrasty, barvité hudební obrazy, střídané šíleným bordelem, a propracované kytary do posledního riffu, do sebe skvěle zapadají a vytváří “koláč”, do kterého jsem se už tolikrát zakousl a věřím, že jsem s ním jen tak neskončil. Snad jediné, co bych téhle placce vytknul, je lehce přetažené intro, které u x-tého poslechu přestává bavit.
Mortalis


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.