Carrier Flux - Objection

Carrier Flux – Objection

Carrier Flux - Objection
Země: USA
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 31.5.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Imperative Regression
02. Objection
03. Midas Earth
04. The Path of Children Damned
05. We Who Worship Pain
06. Our Culture of Lucre
07. Shallow Grace
08. The Exalted Malign
09. Checkered Flag of the Phantom Race
10. A Cancer of Foundations
11. Scaffolds About Vacuity
12. Of Vines, of Constriction, of the End

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

První pohled (Ježura):

Spojené státy americké jsou velká země a jako většina takových velkých zemí produkují velké množství nejrůznějších hudebních formací. Krom té řady notoricky známých jmen však i takové, o jejichž existenci ví jen málokdo a většinou si mohou o nějakém zaznamenání hodném komerčním úspěchu nechat leda zdát. A právě undergroundová scéna je vedle spousty v lepším případě průměrných kapel rodištěm i takových, které je skutečná radost objevit a kvůli kterým má takové objevování smysl. Dámy a pánové, prosím potlesk pro Carrier Flux! Abych to ale uvedl na pravou míru, v případě Carrier Flux je záhodno hovořit spíše o projektu, protože jeho jediným členem, skladatelem, hráčem a zpěvákem je už 14 let jakýsi Jeff Phillips. Zkrátka UG se vším všudy, a jak už jsem naznačil, tohle je přesně ten druh undergroundu, na kterém si podzemní scéna postavila renomé.

Hudba, jakou pan Phillips na aktuální novinku “Objection” vměstnal, se necharakterizuje úplně snadno. Black metalové kořeny jí sice nikdo neodpáře, ale rozhodně bych desku neomezoval jen tímto žánrem, protože na to má příliš mnoho rozličných tváří. Nazývat ale “Objection” avantgardním black metalem, jak se lze dočíst různě po internetu, se mi taky moc nechce, protože na to je to zase příliš čitelné… Zkrátka je to hudba nesmírně zajímavá, neortodoxní a na každý pád originální. Přesto to ale není kdovíjaký nápor na mozek – pochopitelně co se týče formy. Obsahově je totiž opravdu o co stát. Album k sobě dovede posluchače přivábit řadou aspektů, které svědčí o páně Phillipsově mimořádné skladatelské vyzrálosti a dostatku nápadů, které spoustě interpretů tak zoufale chybí. Jakkoli je “Objection” členitá deska, která se v žádném případě neopakuje a s každou skladbou nabízí trochu jiný zážitek, jejími jednotícími prvky jsou neokoukané a silné melodie, perfektně nakombinované nástrojové party a velmi osobní atmosféra, kterou si posluchač snadno osvojí. A troufám si tvrdit, že k ní nemálo přispívá i svérázná produkce. Ta na první poslech možná působí trochu odflákle, ale už na ten druhý vyjde najevo, že nic odfláklé není, všechno je perfektně čitelné a že ten nepřeprodukovaný zvuk a jeho trochu neotesaný a špinavý charakter ve výsledku celému hudebnímu zážitku jedině přispívají.

Velmi zajímavý je celkový sound desky. Dominují sice kytary, ale nezřídkakdy jsou podloženy syntezátorem, což vytváří nesmírně poutavé souzvuky a výraznou měrou se to podílí na atmosféře, o které jsem hovořil o něco výš. Co do kvantity znatelně méně, ale rozhodně nikoli méně vkusně je zde užito rovněž akustické kytary, která se krom parádního intra blýskne napříč albem ještě několikrát, desce nezanedbatelně dodává na životě, který v jejích útrobách vzkvétá, a i ona působí v kombinaci s ostatními party velmi přirozeným a osvěžujícím způsobem. No a to vše Jeff Phillips korunuje svým variabilním vokálem, který sahá od klasického growlu přes dramatické mluvené slovo až po poutavý čistý zpěv. Vokální strana věci sice má své mouchy, ale ty celku po vzoru produkce spíš než co jiného přidávají na autenticitě, takže alespoň mně nečiní problém se nad ně povznést. Posluchači tedy nic nebrání ponoření se do samotné hudby a objevovaní jejích krás. A že je skutečně co objevovat. Melodie nejsou nijak zvlášť složité, ale nápadité a poutavé. Tu se rozjede sypačka, tu zdánlivě odnikud vyroste hradba rozmáchlých riffů, pak překvapí naléhavá deklamace nebo nesnadno klasifikovatelné, leč nesmírně působivé zpívánky…

Bouře i klid, rozmáchlost i zdánlivá trivialita, všechno pospojováno s rozmyslem a zabaleno aurou jakési potemnělé nevyhnutelnosti, přesto však obdařeno nebývalou vnitřní krásou – to je dojem, jaký jsem si z poslechu “Objection” odnesl. Je to přesně jedna z těch desek, jakou čirou náhodou objevíte, ale záhy si ji oblíbíte natolik, že si ji vedle samotných hudebních kvalit koupíte už jen proto, že cítíte potřebu podpořit člověka, který ji nahrál sám, vesměs na koleně a neudělal to kvůli výdělku, ale kvůli hudbě samotné. Věřte, že za těch pár šušní “Objection” rozhodně stojí.


Druhý pohled (H.):

O jméně Carrier Flux jsem měl povědomí už nějakou dobu, ale doposud jsem se k samotné tvorbě tohoto projektu nedokopal, takže jak už to tak v obdobných případech bývá, dostatečně silným impulsem pro to se stalo až vydání nové desky “Objection”. A musím říct, že výsledek se mi velice zamlouvá. Podle úvodní “Objection”, která se spustí po příjemném intru “Imperative Regression”, to vypadá spíše na nějaký těžší black metal postavený stěně zvuku, jen s občasnými ozvláštněními, nicméně jak se záhy ukáže, je to jen jedna z tváří Carrier Flux, protože ve výsledku je “Objection” mnohem pestřejší a ve skutečnosti nabízí inteligentní a propracovaný progresivní, místy až avantgardní black metal, v němž je rozhodně spousta místa nejen třeba i pro výtečný čistý vokál, ale hlavně i pro velké množství velmi dobrých nápadů a silných momentů.

Pokud bych měl vybírat z konkrétních skladeb, určitě bych si neodpustil nezmínit výtečnou a hlavně obrovsky zajímavou “The Path of Children Damned”, která se po úvodním rozjezdu zvrhne do jedné z nejvíc vybočujících skladeb (přímo ukázkový příklad toho, že Jeff Phillips, jediný člen Carrier Flux, se svou muzikou rozhodně není zavřený v jedné těsné ulitě); dále pak jistě nesmím opomenout úžasně vypjatou “The Exalted Malign” s naprosto perfektními melodiemi, které si s obrovskou chutí užívám při každém poslechu alba. Podobných věcí je tam však mnohem více, jen vás s nimi nebudu až tak zdržovat, abyste případně také měli nějaké překvapení.

“Objection” tak možná v mých očích trochu škodí jen fakt, jenž se samotným albem nic společného nemá, a sice že jsem jej naposlouchával společně s klenoty od Netra a Altar of Plagues, což sice samotnou kvalitu počinu Carrier Flux nesnižuje, nicméně při hudebním suchu bych “Objection” asi bez váhání napálil alespoň 8,5 bodu. Avšak i tak se jedná o výbornou záležitost, jejímuž poslechu se zcela jistě budu věnovat i v budoucnu, a ta osmička, kterou dávám, je opravdu hodně silná…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.