Casualties of Cool - Casualties of Cool

Casualties of Cool – Casualties of Cool

Casualties of Cool - Casualties of Cool
Země: Kanada
Žánr: country / rock / ambient
Datum vydání: 14.5.2014
Label: HevyDevy

Tracklist:
01. Daddy
02. Mountaintop
03. Flight
04. The Code
05. Moon
06. Pier
07. Ether
08. Hejda
09. Forgive Me
10. Broken
11. Bones
12. Deathscope
13. The Field
14. The Bridge
15. Pure

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 6,5/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Excentrický kanadský multiinstrumentalista Devin Townsend toho během své kariéry, která čítá všeho všudy více než dvacítku alb, dokázal tolik, že vlastně už nemá komu co dokazovat a může si točit alba, která jemu samotnému činí radost bez ohledu na to, co od něj fanoušci očekávají. Přesně takhle chápu jeho výlety mimo rock/metalové vody, které před lety nakousla dvojice alb “Devlab” a “The Hummer” vydané jako jeho sólovky a v nedávné době pak “Ghost”, neboli čtvrtá část z řady alb vydaných pod hlavičkou Devin Townsend Project, které bylo víc relaxační ambient a new age než cokoli jiného. Přestože se řadím mezi obrovské fanoušky Townsendovy tvorby, tak tohle jsou alba, jimž jsem prostě nikdy nepřišel na chuť, protože mi podobná hudba nic neříká, takže jsem při oznámení projektu Casualties of Cool, jehož hudební základy měly tvořit i zbytky z “Ghost”, nepropadl takovému nadšení, jako by se dělo v případě “klasického” Devinova počinu. Ovšem je tady jedno veliké ALE…

Ché Aimee Dorval. Zpěvačka, jejíž jméno metalovému fanouškovi asi příliš neřekne, která ovšem zas tak úplně neznámá není. Spojení jejího podmanivého hlasu s Devinovým charakterickým zpěvem není čistě náhodné, ale mohli jsme ji slyšet už na albu “Ki”, jež bylo prvním počinem Devin Townsend Project. Zatímco na “Ki” se Ché jen tak mihla a dotvářela atmosféru v několika málo písních, tak na “Casualties of Cool”, což je eponymní album stejnojmenného projektu, už je bezesporu hlavní hvězdou, jíž Devin zdatně sekunduje a není pochyb o tom, že chtěl dát naplno vyniknout jejímu krásnému hlasu, protože on sám si vokálních linek užije v míře menší než jeho kolegyně. A to je svým způsobem naprosto v pořádku, protože aniž bych mu chtěl nějak křivdit, tak v opačném případě bychom na stole měli mnohem méně zajímavý počin a to říkám jako fanoušek takřka všeho, čeho se Townsend dotkl.

Casualties of Cool fungují hudebně na symbióze progresivní rocku, country, ambientu a různých new age prvků, což je výčet velmi podivný a papírově dohromady stěží funkce-schopný, ovšem je tomu právě naopak. Album má až na několik výjimek velmi soudržnou atmosféru, které škodí vražedných 70 minut hrací doby (a to nemluvím o bonusovém disku), ale pro posluchače, který je otevřen novým věcem, by neměl být vyloženě problém album doposlouchat na jeden zátah. Nebo jinak, já s tím problém neměl. “Casualties of Cool” se jen těžko připodobňuje ke starším počinům Devina Townsenda, ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o takovou směsici akusticky natlakovaného “Ki”“Ghost”, tak je konečná práce zcela někde jinde, než s čím doposud tento hudební génius přišel. Samotný výsledek totiž zní jako country rock Johnnyho Cashe říznutý progresivním rockem a ambientem. Že to zní divně? Taky že jo.

Přestože lze tuto desku chápat v kontextu tvorby jako experimentálnější kus, tak i na ní lze najít jistý vodící prvek, který většinu jednotlivých písní spojuje v jeden celek. Pominu stranou něžné vokální spolupráce ústřední dvojice, ale klasická skladba Casualties of Cool těží z minimalistické atmosféry, jíž tvoří jednoduchá akustická kytara, jež brnká melodie, takže na hradbu kytarových stop à la ©Devin Townsend rovnou zapomeňte. Výsledek pak jen podtrhují velmi přímočaré bicí, u nichž byste zvrat čekali jen marně. Zní to jednoduše, možná až nezáživně, ale takové prostě “Casualties of Cool” je. Tedy až na tu nezáživnost, protože i když je album nejlépe charakterizovatelné jako minimalistické a volně plynoucí, tak nenudí a má v sobě takovou tu pověstnou sílu, která nutí pouštět si jej stále znovu.

Mně osobně se nejvíc líbí klasičtější (na poměry alba jako celku) písně, které v sobě mají country náladu a jsou tak nějak písničkovější. O kterých kusech že to mluvím? Příkladně “Forgive Me”, “Daddy” nebo hned následující “Mountaintop”. Právě v nich se mi cesta, kterou se Devin a Ché vydali, zdá nejzajímavější. Jasně, je to subjektivní názor a leckdo si může najít zalíbení v experimentálních věcech jako flétnové “Pure”, rytmické “Pier” nebo “Hejda”, což není óda na našeho hokejistu, ale experiment s indiánskými rytmy, ovšem já je asi nikdy nepochopím. O “Pier”, která zní jako něco, co by vydávaly dřevěné hodiny, platí totéž. Když už se vydat experimentálnějšími vodami, tak se radši nechám unášet na vlnách “The Field”, “Flight” nebo “The Bridge”, kdy posledně jmenovaná asi jako jediná vzdáleně navodí atmosféru Townsendovského metalu plného vrstvených vokálů. Sice se jedná pouze o krátké záblesky, ale tato jinak velmi poklidná skladba, v nichž pěvecké otěže Ché přenechá Devinovi, i díky tomu dostává trochu napětí, které podtrhuje nevýraznou gradaci, jež naplno propukne v závěru. Vrcholem “Casualties of Cool” je pro mne v předstihu uvolněná “Forgive Me” s éterickou náladou a melodickým spojením Devina a Ché, jimž to spolu vokálně velmi sluší.

Nechtějte po mně podrobnou charakteristiku jednotlivých písní, protože to vlastně ani není možné. “Casualties of Cool” je dost svojské a neuchopitelné album, že jej musí každý poodkrýt na svou vlastní pěst. Upřímně nedoporučuji poslech na jeden zátah včetně bonusového disku, který přináší další hodinu hudby, což z něj činí takřka nestravitelný počin a díky němu tak “Casualties of Cool” navazuje na minulé “Epicloud” (pokud budeme obě chápat jako Devinova alba). I ono obsahovalo bonusový disk plný materiálu, na nejž nezbylo místo. Stejně jako tehdy, i zde platí, že ne všechny skladby jsou natolik dobré, aby si zasloužily své místo na prvním albu, ale zase bych našel písničky, které mi na regulérním cd chybí, a sice “Drained” nebo podmanivá “Perspective”, ale to už bych si musel vyloženě vymýšlet jako rozmazlené děcko, kterému není nic dobré.

“Casualties of Cool” je pro mne takový první krůček k pochopení i odlehčenějších alb Devina Townsenda, protože když si vezmu všechny zde vyjmenované počiny, tak tento, který splodil s Ché Aimee Dorval, je pro mne tím nejzajímavějším a určitě tím nejlepším. Dokážu se přenést i přes velmi dlouhou hrací dobu, ale na můj vkus by “Casualties of Cool” slušelo o něco méně experimentů ve stylu “Mend”, “Pier” a “Hejda”, které mi byly spíš na obtíž a narušovaly tak celkový dojem příjemné country-prog rockové desky, kterou bych si rád užíval od začátku do konce. Vím, že jako fanoušek Townsendových alb bych už měl být zvyklý na hodně a jistou míru tolerantnosti v sobě chovám, ale s nohama pevně na zemi říkám, že výsledek mohl být ještě o fous lepší.


Další názory:

Musím říct, že jsem s Casualties of Cool nějakou dobu dost bojoval… tedy, ne, že by se mi ta hudba nelíbila, právě naopak, ta se mi v zásadě líbí opravdu dost. Je to velice příjemné, odpočinkové, ale pořád dost chytré, má to myšlenku a z obecného hlediska je to vlastně hodně super. Některé skladby jsou vyloženě skvělé, jmenovitě hlavně “Mountaintop”, “The Code”, “Moon” nebo “Ether”. Na druhou jsou zde i písničky, jež mě zase takřka nezaujaly, což se týká zejména utahané a příliš dlouhé “The Bridge”, nijaké “Deathscope” nebo zbytečností typu “Pure” či “Hejda”. No, a pak je tu ještě opravdu dost neukočírovaná délka, s níž to Devin Townsend a Ché Aimee Dorval při veškeré úctě dost přehnali. Poté, co jsem s “Casualties of Cool” strávil nějakou dobu, jsem si uvědomil, že první polovinu nahrávky vlastně znám takřka dokonale, zatímco tu druhou skoro vůbec, jelikož jsem desku někde po půl hodině vždy utnul s pocitem, že jsem zcela nasycen a víc slyšet nepotřebuji. Tyto dva neduhy (některé slabší kusy a přestřelená stopáž) mě nutí k tomu, že musím dát “pouze” 6,5 bodu, což je vlastně škoda, protože ve svém jádru je Casualties of Cool skvělá hudba s množstvím potenciálu a ty vrcholné písně by samy o sobě zasloužily mnohonásobně lepší hodnocení. Bohužel, méně je někdy více a příliš velké oči občas škodí… a to i v případě tak talentovaných muzikantů jako Devin Townsend
H.

Přestože mám Devina rád a některá jeho alba považuji za nesmírně hodnotná, k jeho novému počinu Casualties of Cool jsem byl zpočátku velice skeptický. Jeho výlety do nemetalových oblastí totiž nedopadají vždy dobře, a tak jsem se bál, aby z “Casualties of Cool” nevyrostl další “Ghost”. V jisté rovině byla moje obava správná, byť neoprávněná. “Casualties of Cool” je přesně tím relaxačním, nesmírně pohodovým albem, jaké Devin v době vydání “Ghost” sliboval, byť s několika velkými rozdíly. “Casualties of Cool” je totiž navíc chytré, zábavné a chytlavé. Od první skladby předvádí Devin bezvadnou jízdu. Bohužel právě první skladby jsou také ty nejlepší. Od pohodového “Mountaintop” přes krásný “Flight” až po floydovsky laděný “Moon” jen těžko hledám chyby. I mimo začátek se nacházejí velice silné skladby jako “Ether” či “Forgive Me”, bohužel jsou tu však i mnohem slabší kousky. Indiánské písně “Hejda” a “Pure” jdou úplně mimo mě, experimentálnější “Deathscope” moc nezapadá do zbytku alba a z nejdelší skladby alba “The Bridge”, mě zaujalo jen několik málo momentů. Nevyjmenovaný zbytek pak svou kvalitou kolísá kolem lehkého nadprůměru a není tak ničím, co by mě zvedlo ze židle. Recenzenti Townsendovi často doporučovali alba zkracovat a já ho do teď téměř vždy bránil, jenže “Casualties of Cool” by bylo mnohem víc cool i casual, kdyby nešlo o hodinu a čtvrt dlouhé monstrum. Nadbytek materiálu zde bohužel táhne desku dolů, a já nemohu jít výše než na sedmý stupínek.
Zajus


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.