Země: Německo Žánr: death metal / hard rock Datum vydání: 23.11.2018 Label: Ván Records Tracklist: 01. Void of Words 02. Oblivious – Obnoxious – Defiant 03. Song of the Gods 04. Null 05. 1.000 Different Paths 06. The Sound of Shallow Grey Hrací doba: 47:33 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Co vznikne spojením dvou legendárních válů „Chapel of Ghouls“ a „Angel of Disease“ od Morbid Angel? Ano, německá kapela Chapel of Disease. Jak může znít vznik jejich názvu triviálně, o to zábavnější je sledování jejich počínání. Čtveřice pocházející z Kolína nad Rýnem začínala jako klasická death/thrashová sekanice vzývající dávné žánrové legendy, což v roce 2012 zvěčnila na debutu „Summoning Black Gods“ a spřízněném EP „Death Evoked“. Žádný velký humbuk nenastal, však proč také, podobně orientovaných kapel bylo a je dost. To o tři roky později vydané album „The Mysterious Ways of Repetitive Art“ už upoutalo větší pozornost. Stále se jednalo o death metal, ale nyní přibylo dost doomu a rovněž tradičního heavy metalu. To už je přeci jenom méně onošené téma, navíc v době, která podobně retro laděným spolkům přeje – vývojová i zvuková podobnost s Tribulation se nabízí.

Dosud poslední, listopadová deska „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ dosavadní směřování Chapel of Disease podtrhuje a navíc ještě prohlubuje. Do jejich death metalu se dostaly výrazné vlivy sedmdesátých let, čímž se jim podařilo vytvořit zcela ojedinělé album, které krom tvrdého metalu nabízí též nespočet výletů do progresivního a hardrockového zvuku, jimiž je doslova protkané.

Nahrávka je tak zabředlá v dávné rockové minulosti, že už se možná ani nedá mluvit o death metalu. Vyloženě smrtících pasáží je tu minimum. „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ je postaveno především na psychedelicky zastřených, ale dravých kytarách, často se opakujících pasážích a hraní si s různými motivy a dynamikou skladeb. Výjezdy nekonečných kytarových sól, pravidelné zvolňování tempa, vracení se ke dříve použitým strukturám a koneckonců také zabalení toho všeho do archaického zvuku. To jsou všechno aspekty přímo křičící po rocku let sedmdesátých.

Tuto unikátní koncepci se daří Chapel of Disease obstojně koordinovat. Po většinu času si říkám, že to do sebe všechno až nečekaně dobře zapadá, ale najdou se i momenty, kdy to trochu skřípe a návaznost jednotlivých pasáží nefunguje tak, jak by asi měla. Neděje se tak naštěstí často. Sice si nemyslím, že by opravdu všechny skladby (s výjimkou jedné) musely jít přes sedm minut, zejména protože toho opakování jednoho a samého je kolikrát až příliš (víceméně se jede ve stylu sloka-refrén a točení se kolem pár nápadů), ale i tak se jejich stopáž dá v pohodě zvládnout a má povšechně smysl. Kouzlo nahrávky se totiž nachází v tom, co za mezihry se nalézá mezi oněmi slokami a refrény.

Nejvíce oceňuji ryze hardrocková sóla, která mě svým zapálením hrozně baví, stejně tak vandrunenovský vokál (nejznatelnější deathmetalový prvek) má koule. Hlavně je tu ale spousta výtečných partů, kvůli nimž se posluchač chce vracet znovu a znovu. Úvodní „Void of Words“ je ještě takovým rozjezdem. Jasně nastíní, o co zde půjde, ale to nejlepší teprve čeká. Navíc se v jejím závěru nalézá veselá pasáž (to jsou snad až Dire Straits) na hranici kýče. To „Oblivious – Obnoxious – Defiant“ už má lepší tah na bránu. Začíná chytlavým melodickým riffem, z nějž se překlene do sloky s burácejícími bubny připomínajícími Bölzer, a povedl se rovněž i přechod do volnějšího tempa v druhé polovině skladby. Jmenování Švýcaři nejsou rozhodně slyšet pouze tady.

Na výborné rozpoložení naváže „Song of the Gods“. O té nelze napsat nic jiného než hit. Nejenom tohoto alba, ale pro mě osobně i celého roku 2018 napříč všemi žánry. Po delším, avšak účinném intru se nakopne riffem, který si v ničem nezadá s tím z minulé skladby. Bicí se nepřidají v nijak agresivním stylu, naopak se nesou v ryze rockovém, rozjařeném duchu. Neskutečně návykový refrén pak jen vše potvrdí. Nemít tohle sedm minut a nabroušený vokál, je to pecka pro masy.

„Null“ nejlépe zvládá onen kontrast mezi hutnou polohou v začátku a tou uvolněnější v druhé polovině po přechodu. Postupné budování námětu a opětovný návrat se daří trefně podchytit, stejně jako se na obálce desky mísí barevné tóny v rostoucí bouři. Vítanou změnou je smířlivá „1.000 Different Paths“, slušelo by jí ovšem trochu přistřihnout stopáž – paradoxně v nejkratším kusu celé placky. Jak jsem ale už psal, přestože tak nějak cítíte, že se to zbytečně natahuje, vlastně vám to nevadí, protože Chapel of Disease ty vsuvky prostě zvládají s gustem.

Lehce přestřelená je i „The Sound of Shallow Grey“, ale ta maidenovská mezihra za to stojí. Na závěrečný titul je patřičně honosná, opět s elektrizujícími sóly a několika zvraty… shrnutí a závěr celého „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ snad ani nemohl být jiný. Ta melodie poslední kytary nejde vyndat z hlavy! To jsou přesně ty momenty, pro které na devítiminutovou délku zcela zapomenete, a takových je zde opravdu dost.

„…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ je velkolepě pojaté dílo, které na vyznavače death metalu útočí hard rockem. Rozsáhlé kompozice by neuškodilo umravnit, avšak Chapel of Disease zvládají ty veškeré mezihry, až se chce napsat výplně, proměnit v další výborné momenty. Ne bezchybné, ale sakra povedené album složené chytře a nápaditě. Řadíme-li ho k death metalu, pak se jedná o jednu z nejlepších nahrávek daného žánru silného minulého roku. Nesmírně zábavný počin, jenž jen tak bavit nepřestane.