 |
| Země: Finsko Žánr: melodic death / power metal Datum vydání: 6.6.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,6/10 Odkazy:
|
První pohled (Ježura):
Představovat kapelu, jakou jsou Children of Bodom, je naprosto zbytečné, protože za ty roky její existence se naučili toto sousloví skloňovat i lidé, kterým metal jinak vůbec nevoní. Že to ale s Children of Bodom začalo jít nejpozději od vydání čtvrté desky “Hate Crew Deathroll” z kopce, to už možná připomenout zaslouží, protože fatální kvalitativní úpadek jejich tvorby, který vyvrcholil ultraslátaninou “Blooddrunk” (přičemž následující “Relentless Reckless Forever” to moc nevylepšila), je pro posuzování novinky poměrně zásadním kontextem. Proč? Věřte nebo ne, album “Halo of Blood” je po letech, kdy pod hlavičkou Children of Bodom vycházela jedna hovadina za druhou, až nečekaně příjemným překvapením.
Alexiho parta totiž nejspíš konečně dostala rozum a pánové usoudili, že návrat blíž k tomu, co umí nejlépe, jim v současné situaci může jedině prospět. “Relentless Reckless Forever” bylo sice až na pár nepatrných výjimek stále dost pitomé album, ale objevilo se na něm pár vzácných záblesků typického skladatelského jazyka, kterým si Children of Bodom na přelomu tisíciletí udělali jméno. A jakožto upřímného příznivce prvních třech desek mě vyloženě těší, že na “Halo of Blood” už to nejsou jen ojedinělé záblesky, ale rukopis klasických Children of Bodom je tu znát už zatraceně výrazně. “Cože?” řekne si letitý fanda, “oni se vážně vrátili ke kořenům, jak jsme si léta zoufale přáli?” Víceméně je to tak, i když takové prohlášení by bylo dost vágní, protože zdaleka nepostihuje všechny charakteristiky, které jsou “Halo of Blood” vlastní, takže to vezmeme radši pěkně popořadě.
Tak předně – “Halo of Blood” už nezní jako parodie na sebe sama, protože to není ani zdaleka tak zoufale prázdné a samoúčelné, jak jsme byli v posledních letech zvyklí. Naprosto nejapné pokusy nahrát něco, co bude alespoň vzdáleně znít jako Children of Bodom, totiž vystřídalo cosi, co není až tak úplně vzdáleno jedinečné skladatelské lehkosti a obratnosti, která zdobí dodnes velebené desky z první pětiletky existence kapely. Rozhodně neříkám, že by se Children of Bodom kompoziční úrovní pohybovali na úplně stejné úrovni jako třeba v případě “Hatebreeder”, ale není to od ní kdovíjak daleko a ačkoli cílevědomá snaha dosáhnout podobných výsledků místy maličko tluče do očí, zkrátka to nějak funguje. Sice si nejsem jistý, jestli dobré dojmy, které za sebou nechávají některé klasické melodické Bodom-vyhrávky, nepramení spíše z nostalgie než ze skutečné kvality aktuálního materiálu, ale ať tak či onak, dobré dojmy to jsou na každý pád a chvála bohu za ně.
Abych ale v někom nenavodil dojem, že je “Halo of Blood” takový slabší “Hatebreeder” nebo “Follow the Reaper” bez ničeho navíc… Je potřeba nezapomínat na skutečnost, že Children of Bodom pořád nepustila relativně novodobá potřeba cpát do své muziky trochu thrash metalu. Bohudík se tentokrát pánové udrželi na uzdě a výjezdů do thrashe na albu moc není, a když už na nějaký takový dojde, vzhledem k jejich ojedinělosti to působí spíše osvěžujícím dojmem a ani zdaleka to neotravuje život tak moc jako třeba na neštěstí jménem “Blooddrunk”. Ovšem není to jenom thrashové koření, které “Halo of Blood” dělá zajímavějším. Bodomská dítka totiž docela překvapila jistou výrazovou pestrostí, jakou jejich novinka nabízí. Pochopitelně že jsou některé skladby agresivnější, jiné rozjívenější a kdovíco ještě, ale o tom ani tak nemluvím. Spíše mám na mysli, že vedle klasických svižných melodických skladeb nebo ostrých sypaček je tu k nalezení třeba nečekaně pomalá a až atmosférická “Dead Man’s Hand on You” a nebo dokonce citace black metalových kytar v začátku titulní “Halo of Blood”. Neříkám, že je to kdovíjak barevná paleta inspirací a vlivů, ale alespoň mně to na příjemné ozvláštnění poslechu stačí, a když si to dám dohromady s tím, že až na pár výjimek celé album příjemně odsýpá, má tu více, tu méně znatelný, ale stále přítomný drive a až nečekaně často potěší dobrou melodií, pasáží nebo rovnou celou skladbou, mohu být koneckonců docela spokojen.
Otočka o 180° k lepšímu bohudík nastala i na poli produkce. Pryč je zahuhlaný, prázdný a ve všech směrech divný zvuk “Relentless Reckless Forever” a “Halo of Blood” zní přesně tak, jak bych si přál, aby deska Children of Bodom zněla. Zvuk je dostatečně ostrý, kytary i vokál jsou tak akorát průrazné, klávesy už ani místy nedělají dojem, jako by tam nepatřily a celé dohromady je to zahaleno do příjemně špinavé aury, která to všechno sympaticky korunuje. A zadařilo se i co se týče grafického ztvárnění přebalu. Artwork “Halo of Blood” totiž nejen že velmi trefně odráží, jak album zní, ale podle mě jde snad o nejzdařilejší artwork v historii kapely, což není úplně malý kompliment.
Sám jsem tomu nechtěl věřit a zpočátku to tak možná úplně nevypadalo, ale Children of Bodom se povedlo něco, co by mnozí nazvali zázrakem – natočili totiž slušné album. Jistě, “Halo of Blood” se pořád kvalitou nepohybuje tak vysoko, jak by se mně a hromadě ostatních příznivců kapely líbilo, každopádně novince sotva kdo může upřít status nadprůměrného alba, které se poslouchá úplně v pohodě a které občas opravdu potěší. A to je něco, co po všech těch útrpných letech působí jako živá voda. Upřímně doufám, že Children of Bodom z tohoto nastoupeného kurzu jen tak nesejdou a že příští deska bude lepší alespoň o stejně velký kus, o který je “Halo of Blood” lepší než jeho předchůdci. Pokud se to povede, myslím, že se máme na co těšit.
Druhý pohled (H.):
Nemůžu si pomoct, ale Children of Bodom se během posledních deseti let vypracovali do pozice, kdy mě tato kapela začala když ne vyloženě otravovat, tak alespoň trochu iritovat. Roli v tom jistě hrálo i krajně nesympatické chování (sorry, ale slyšet na koncertě “fuck” v každé větě třikrát fakt nechci, a to rozhodně jsem žádný puritán), ale hlavní podíl na tom měla především hudba, jejíž kvalita šla po stále ještě povedeném “Hate Crew Deathroll” strmě dolů, ať už to bylo maximálně průměrné “Are You Dead Yet?” nebo úplně už takřka neposlouchatelné hnoje “Blooddrunk” a “Relentless Reckless Forever”.
Vždy jsem si ale říkal, že až (jestli) se někdy Children of Bodom povede opět nahrát dobré album, budu schopen vzít kapelu opět na milost. Soudě dle reakcí (a to nejen kolegů tady okolo) je takové album konečně tady v podobě “Halo of Blood”… ale tak nějak mě to pořád nebaví a rozhodně nemám chuť kapele padnout k nohám a začít na ni pět ódy, že se jí konečně po celé dekádě podařilo (omylem?) natočit album, které se dá poslouchat, aniž by se z toho člověku udělalo nevolno. Možná je to trochu i chyba ve mně, protože jak už jsem zmínil, časem jsem si na Children of Bodom vypracoval slušnou averzi, mimoto už jsem co do posluchačských choutek také dost jinde než před deseti a více lety, kdy se ještě Finové dali poslouchat, což však nic nemění na tom, že z mého subjektivního pohledu mě “Halo of Blood” nebaví.
I přesto, co jsem doposud řekl, je však zcela jasně nepřeslechnutelné, že je novinka mnohem lepší, než byla poslední tři alba dohromady, takže ať tak či onak, pořád je podle mě tahle deska pro Children of Bodom krok tím správným směrem… akorát tu štreku asi budou šlapat už bez mojí posluchačské účasti… Nejpovedenější songy: “Transference”, “Dead Man’s Hand on You” a “Damage Beyond Repair”. Jinak ale bezezbytku souhlasím s tím, že má “Halo of Blood” nejhezčí obálku v historii Children of Bodom – ta je skvělá.
Třetí pohled (Kaša):
Je to už pěkná řádka let, kdy jsem byl z novinky Children of Bodom takhle nadšený. Vlastně poprvé od “Hate Crew Deathroll”, což už je deset let, a po tomto skvělém albu se Alexiho parta utápěla v podprůměrném thrash / heavy metalu, až narazili s minulým albem na úplné dno kompoziční triviality a nudy, Přiznám se, že si z této extrémně špatné desky nepamatuju jediný motiv, jedinou píseň, přestože jsem se jí snažil dát čas a několikrát ji násilím doposlouchal.
“Halo of Blood” naštěstí vrací kapelu zvukově někam k “Follow the Reaper”, a prim tak opět hrají melodie šikovně propletené s agresí, což je kombinace, pro kterou měl Alexi Laiho dlouhá léta neuvěřitelný cit, než se v něm cosi zlomilo. Po poslechu singlové “Transference” jsem sice takhle optimistický nebyl, ale v kontextu ostatních písní získala trochu glancu. Pořád bych sice našel nějakou tu skladbu, kterou by si kapela mohla odpustit (“All Twisted”), ale kousky jako “Waste of Skin”, “Bodom Blue Moon (The Second Coming)” a pomalá “Dead Man’s Hand on You” mě baví a ty zbylé nejsou vůbec špatné, ba naopak, takže proč hledat mouchy na jinak slušném albu. Tohle je pro mě letos zatím jedno z největších překvapení, protože očekávání byla hluboko pod bodem mrazu.
Čtvrtý pohled (Skvrn):
Kdyby mělo Halo of Blood vyjít zhruba před rokem a půl, možná bych ani nemohl dospat netrpělivostí, kdy očekávaná deska vyjde. V posledních dnech však nemůžu dospat spíš kvůli brzkému rozednívání. Children of Bodom mám nicméně stále rád, což jsem koneckonců vyjádřil v červnovém eintopfu. Naplněn zvědavostí, zda se nezopakuje totální “blivajz” jménem “Blooddrunk”, jsem se s mírným pesimismem jal poslechu této novinky. Málokdo tomu uvěří, ale právě “Halo of Blood” si vyžádalo nejvíce mého času, abych se do desky ponořil (vyjma “Blooddrunk” – tam to ani moc nemělo význam). Na začátek nutno říci, že první dva poslechy jsem si doslova protrpěl, desku jsem ani neměl sílu doposlouchat a odložil její poslech na dobu neurčitou. Po nalezení té správné chvíle jsem otočil o 180° (dobře, nějakých 130 musí stačit) a nezbývá mi konstatovat, že se nové dílko vlastně povedlo.
Jasně, na mé srdcovky “Follow the Reaper” a “Hate Crew Deathroll” to nemá, ale co to hlavně má? Hlavu a patu. A ačkoli se v několika pasážích Children of Bodom až neúnosně vykrádají a vnucují mi myšlenku “to už jsem slyšel”, najde se na desce i několik nových prvků, na které si Alexi a spol. doposud netroufli. Z úvodního dua vypuštěných písní “Transference” a “Halo of Blood”, se mi zalíbila ta druhá jmenovaná, titulní, kterou doteď považuji za jednu z nejpovedenějších na celé desce. Kytary jsou v ní zvláštně zatěžkané, což jsem od Finů doposud nezaslechl.
Hlavní posun od minulých desek vidím v tom, že většina kytarových či klávesových vyhrávek má opravdu smysl, vždyť taky díky tomu Children of Bodom prorazili. Potěšila mě taky třeba rychlá šestka “Your Days Are Numbered”, která ztělesňuje přesně to, co jsem od nové desky chtěl. Za zmínku stojí druhá polovina “All Twisted”, vybavená takovým riffem, že to bez poklepávání hlavou prostě nejde. Zkrátka, jsem spokojen! Zatímco poslední deska “Relentless Reckless Forever” stála, když tak počítám, víceméně na dvou dobrých vypalovačkách, na “Halo of Blood” bych nějakou extrémně špatnou skladbu hledal marně. V tom vidím zřejmě ten největší posun a k sedmě přidávám ještě půlku navrch.
Podobné články
25.10.2015 Children of Bodom – I Worship Chaos Recenze
9.4.2011 Children of Bodom – Relentless Reckless Forever Recenze
26.2.2015 Battle Beast – Unholy Savior Recenze
5.9.2011 Ghost Brigade – Until Fear No Longer Defines Us Recenze
25.2.2012 Soulfallen – The Promise of Hell Recenze
11.5.2014 Sonata Arctica – Pariah’s Child Recenze