Země: Nizozemsko Žánr: blackgaze / post-black metal Datum vydání: 10.4.2014 Label: Dusktone Tracklist: 01. A Clear Path 02. Mountain Mornings 03. Slowly Falling from the Sky 04. Quietly Retreating to Nowhere 05. This Last Year 06. Streams 07. Always Drowning 08. Never Stay Hodnocení: Ježura – 3,5/10 H. – 3/10 Průměrné hodnocení: 3,25/10 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Dusktone

Myslím, že nikdo nebude mít nic proti, když prohlásím, že se každá doba vyznačuje určitou módou. Co pár let se mění trendy účesy, střihy značkového oblečení, od něj odvozených kopií a tak dále, a kdybychom byli internetovým portálem Cosmopolitanu, v lepším případě by vás teď čekala exkurze do dějin všeho, co kdy bylo šik a v kurzu, v horším pak zasvěcené rady, co pofrčí za půl roku. Jenže protože nic takového nejsme a zajímá nás spíše muzika, čeká nás samozřejmě povídání o muzice.

Proč tedy žvaním o té módě, říkáte si, a je to věru dobrá otázka. Inu, móda se projevuje vedle výše uvedených odvětví samozřejmě také na poli hudby, a to ať už jde o popularitu velkých žánrů nebo o menší subžánry. Pro příklady nemusíme chodit nikterak daleko, protože i mladší ročníky mají jistě v paměti, jak několik let nazpět celým metalovým světem cloumala folk metalová horečka… Pokud by se dalo ukázat na nějaké žánry, které frčí dnes, rozhodně mezi nimi nebude chybět pojem shoegaze (do češtiny volně přeloženo jako “civění na botu”), a to už se konečně pomaličku dostáváme k tématu dnešní recenze. Povídat si totiž budeme o desce, která se pod tento žánr zcela bezpečně řadí, a může posloužit jako trefná ilustrace toho, jak to také dopadá, když je něco v módě.

Aby bylo formalitám učiněno zadost – námětem dnešní recenze je deska “A Clear Path”, což je třetí nahrávka nizozemské kapely Cold Body Radiation, která to letos údajně táhne pátým rokem, ale to je tak nějak vše, co se mi o ní podařilo zjistit. Jenže recenzent, natožpak posluchač, není živ statistikou, takže hurá na to, co nám Cold Body Radiation na své novince naservírovali. Odpověď na tuhle otázku je velice prozaická – civění na botu. “A Clear Path” je čistokrevné, nezkalené a esenciální shoegaze, jenže nejspíš právě v tom tkví jeho zásadní slabina. Pro samou zasněnost, éteričnost, oduševnělost a kdoví ještě pro co, co je shoegaze vlastní, z toho totiž vychází absolutně unylá deska naprosto o ničem. Žádné záchytné body, žádné zmíněníhodné melodie nebo atmosféra, prostě nic. Ono se to jen tak neškodně přelévá, v různých tóninách to jemně hučí a takhle to prohučí až na konec a vy ani nevíte, že jste něco poslouchali. Nevím, jestli třeba právě tohle není premisou pro správnou žánrovou nahrávku, když i opěvovaní Alcest na mě poslední dobou dělají lautr stejně blbý dojem, ale pardon, tohle prostě nežeru.

Pravda, pár momentů, které z toho trochu vyčnívají, se přeci jen najde. Předně je to zpěv. Ten je samozřejmě čistý, vysoko položený a táhlý podobně jako všechno okolo, jenže on bohužel vyčnívá tím, že mi místy připadá falešný nebo alespoň dost nepohodlný. Člověk, který tohle zpívá, zjevně nemá pro podobný druh zpěvu vlohy a je to sakra znát. Oproti tomu dva následující a zároveň jediné zbývající výčnělky, kterým se podařilo nad tu beztvarou hudební hmotou vyplout, jsou skladby “A Clear Path” a “Always Drowning”. Tyhle jediné totiž nabízejí alespoň náznaky něčeho, čeho se jde chytit – místy relativní obstojnou instrumentální práci, pár celkem slušných melodií a proti zbytku desky podstatně zahuštěnější atmosféru, díky níž se v těchto dvou případech daří alespoň přibližně dosáhnout na úroveň, jakou by se měl vyznačovat přijatelný žánrový materiál.

Jenže to jsou jen dvě skladby z osmi a jinak je tam absolutní prázdno, případně jakési amorfní zvuky a nebo ten prapodivný zpěv, což je možná ještě horší. Těžko se tedy divit známce, s jakou se Cold Body Radiation budou muset popasovat. Neříkám, že by to nešlo poslouchat – nakonec jsem se k tomu sám také několikrát přiměl. Jenže každý z těch poslechů ve mně nezanechal nic jiného než jeden velký otazník za otázkou “Proč to do prdele poslouchám?”… Já fakt nevím, z shoegaze toho nijak zvlášť naposloucháno nemám, ale pomalu si začínám myslet, že to asi nebude úplná náhoda, když na mě nahrávky tohohle žánru působí velice podobně, respektive všechny stejně blbě, a pranic tomu nepomáhají ani prohlášení o jejich hluboké osobní a emocionální rovině, jako třeba v tomhle případě…

Další názory:

Já vím, že jsem to tu v různých recenzích a hodnoceních psal již mnohokrát a že už s tím pomalu začínám být trapný, ale shoegaze a jeho kombinace s (post-)black metalem je něco, co se mi prostě asi nikdy nezalíbí a nejspíš už napořád mi to bude připadat jako ukňouraná nuda, která svou hudební impotentnost nazývá zasněnou atmosférou. A to i přesto, že jinak mám “měkké” žánry vlastně docela rád. Jenže každá další nahrávka mě v tom akorát utvrzuje a ani Nizozemci Cold Body Radiation mi se svou třetí řadovkou “A Clear Path” nedávají sebemenší důvod, abych svůj názor změnil. Když pominu, že mi všechny tyhle kapely znějí úplně stejně, tak je to prostě totálně teplá zívačka bez výrazných momentů či nápadů, bez atmosféry. Možná jsem jenom špatný zkušební materiál, ale subjektivně se mi tohle prostě nelíbí. Na druhou stranu, pokud si na rozdíl ode mě myslíte, že Alcest jsou fakt dobrá kapela, tak by se vám “A Clear Path” líbit mohlo…
H.