Země: Irsko Žánr: death metal Datum vydání: 28.4.2014 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. Heart of Darkness 02. Ether Child 03. Mazu Awakens 04. 13th Moon 05. The Falcon Cannot Hear the Falconer 06. Ghostdance 07. Consiouness Paralysis 08. Abandonement of Being 09. Last Days of the 4th Sun Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Future PR

Přestože jsem původně podezříval Coldwar za další mladou kapelu, jež toho za sebou ještě příliš nemá, tak mě záhy pětice z irského Dublinu překvapila a ukázala, že patnáct let na scéně je někde znát, protože jejich čtvrté album “Pantheist” mě již na první poslech oslovilo semknutostí a vyhraností, kdy jsem měl z každého tónu pocit, že Coldwar, kteří vznikli v roce 1999 na ruinách kapel Zero Tolerance, Coitus a dalších dvou naprosto neznámých jmen, moc dobře vědí, čeho chtějí dosáhnout a jak má jejich tvorba znít. Sice by se prvoplánově nabízel čistokrevný death metal, protože v hudbě této party má nepřeslechnutelnou roli, ovšem zase by bylo krátkozraké přehlížet thrashové momenty, svěží melodické vyhrávky a kupodivu nechybí ani náznak hardcoru, což asi vypadá jako nepříliš vábná směsice, ale “Pantheist” zní navzdory všem přepodkladům zajímavě a uceleně.

Jak už bylo řečeno, “Pantheist” je čtvrtá řadovka Coldwar a navazuje na tři roky starý počin “Christus Deathshead”, z něhož jsem slyšel pouze krátkou ukázku a výsledek zněl stejně, jako se prezentuje novinka, jen s tím rozdílem, že jsem asi zrovna natrefil na kousek, v němž je trochu víc hardcoru, jehož větší zapojení na “Pantheist” bych uvítal s náručí otevřenou. Samozřejmě, že nelze nic namítat ani tak, protože Coldwar na ploše 50 minut roztočí kolotoč brutálních vokálů, drtivých riffů a neméně urputné rytmiky, který se jen tak nezastaví. Jak mám obvykle v death metalu pocit, že ty nejlepší fláky se sejdou v úvodu desky a postupem stopáže už kvalita a moje pozornost mírně uvadá, tak tohle je výjimka, kdy mě první polovina standardních pětiminutových deathových vypalovaček nijak neohromila, ale na druhou stranu neříkám, že by to byla nuda. Jen se to zajímavější začne dít až s příchodem druhé poloviny, kterou hraničí gradovaná “The Falcon Cannot Hear the Falconer”, v níž napětí sílí s každou další vteřinou, takže se začíná pěkně zvolna a přes hutnou střední pasáž, jíž odlehčí post-metalově zasněné kytary, se pánové propracovali až k drtivému sprintu v samém závěru.

To už ale trošku předbíhám, protože před zmíněnou palbou se nachází čtveřice skladeb, které jsem výše označil za standardní. Abyste pochopili, jsou to slušné zářezy, z nichž hlavně druhá “Ether Child” má obrovskou sílu a zpěvák Trevor McLave, jenž je po celou dobu najedovaný jako krvelačná bestie, se mi nejvíc líbil právě v ní. Později, když se kapela hudebně začne pohybovat v trošku jiných vodách, tak Trevor je neústupný jako skála, a i když občas zachroptí z hloubi svého nitra a občas zase předvede výše položený řev, tak opravdové variability se od něj nedočkáte a po většinu hrací doby se drží v jedné, nicméně uvěřitelné rovině, jež mu padne. Bohužel, protože je první polovina hudebně více statická, tak vyložený wow-moment jsem v jejím průběhu neobjevil. Čtvrtá “13th Moon” sice srazí na zem svým brutálním tahem na branku v úvodu (totéž “Mazu Awakens”), ale mně se více líbí promyšlenější druhá polovina její hrací doby, kde se předvede sólový kytarista Paul Nash a kde se zvolní.

Když už bych měl vybrat nejlepší čistokrevně death metalový vál, tak bych sáhl po krátké “Abandonement of Being”, která na ploše necelých čtyř minut ocituje to nejlepší ze skandinávského death metalu, takže krom oldschool riffů se dostanou na přetřes i melodické kytarové plochy, jež zdobí jinak pěkně hrubý refrén. Několikrát už tady padlo, že to nejlepší z “Pantheist” číhá v závěru, respektive v druhé polovině, takže krom zmíněné “The Falcon Cannot Hear the Falconer” stojí jakožto absolutní vrcholy desky za zmínku dvojice “Consiouness Paralysis” a “Last Days of the 4th Sun”. Prvně jmenovaná ještě ve stínu předchozí drtičky “Ghostdance” přináší nadstandrní porci death metalu, jenž je protkán hymnickým refrénem. Na konci třetí minuty se na chvíli utichne a já jsem při pozdějších posleších věděl, že je čas pro citaci rytmiky Sepultury z období “Chaos A.D.”. V závěru pak obsadí místo hutné zabijácké kytary poctivý rockový riff, který nabourává jen ten Trevor, který si nedá pokoj a skrz zuby cedí ty svoje jedy.

Na úplný konec jsem si schválně ponechal “Last Days of the 4th Sun”, kterou již od prvního poslechu považuji za naprostý vrchol “Pantheist”. Určitě za to může přes osm minut dlouhá stopáž, takže má kapela prostor na vystavění kompozičně zajímavější věci a výsledek dopadl velmi dobře. Žádné pochybnosti nad předlouhou death metalovou řežbou, která se akorát rozrostla na dvojnásobnou hrací dobu nejsou na místě, takže po akusticky opethovském úvodu nastupuje řízně skočná kytarová linka a až blackově posazený vokál McLavea. Jakmile skladba v této podobě dosáhne všeho, čeho mohla, tak se atmosféra zhutní doomově bublající pasáží, jež připravuje místo pro kombinaci ostrých riffů a post-metalově zvonivých kytar, které spolu s neurčitým vazbením vedou Coldwar do samého závěru jejich aktuálního alba a mně zůstává na tváři spokojený výraz nad povedenou nahrávkou, která si pro mne nakonec přichystala něco víc, než jsem původně očekával, a příště bych podobně atmosféricky propracovanějších skladeb uvítal víc, ale to už zase předbíhám hodně dopředu…

Myslím, že to podstatné už zde zaznělo. Coldwar s “Pantheist” připravili devítku death metalových válů, které se nebojí na chvíli podívat i za humna svého panství, takže i když to není experimenty prošpikovaná nahrávka, která by na první pohled uhrnanula svou neuvěřitelnou originalitou, tak v tomto případě stačí, že jsem neskončil u standardně odvedené řežby, jež sice má stále co říct, ale kapela musí mít pořádnou dávku uvěřitelnosti, živelnosti a skladatelské formy, aby to fungovalo. Coldwar nechybí ani jedno z toho a navíc se neštítí hardcoru, thrashe a letmých post-metalových kytarových postupů, takže výsledek se mi hodně líbí. Jednoduše řečeno je “Pantheist” album, které si určitě budu pamatovat.