Země: USA / Kanada Žánr: experimental Datum vydání: 28.4.2015 Label: Constellation Records Tracklist: 01. The Sun Roars into View 02. Won’t Be a Thing to Become 03. In the Vespers 04. And Still They Move 05. With the Dark Hug of Time 06. The Rest of Us 07. Never Were the Way She Was 08. Flight Odkazy Colin Stetson: web / facebook / twitter / bandcamp Odkazy Sarah Neufeld: web / facebook / twitter

První pohled (Zajus):

Kolaborace jsou pro mě jednou z nejzajímavějších hudebních forem. Zejména když na jednu desku svedou umělce, jejichž tvorba pokrývá docela odlišné konce hudebního spektra. Na kolaboracích je také vidět, který ze zúčastněných autorů více prosadil svou vizi, neboť málokdy vznikne album, na kterém je slyšet podíl všech jeho tvůrců stejnou měrou (byť nepochybně existují výjimky). „Never Were the Way She Was“ ale ukazuje, že i když jeden z hudebníků převažuje, může přínos toho druhého být naprosto nedocenitelný.

Colin Stetson je saxofonista (a klarinetista, flétnista a lesní rohista), který se poprvé pod svým jménem úspěšně ukázal světu trilogií „New History Warfare“. Technika cirkulárního dechu, kterou ve své hudbě používá, zaručuje dosti unikátní zvuk a Stetsonovi při živém hraní dodává poněkud srandovní vizáž, možná i díky čemuž povědomí o něm rychle roste. To jméno Sarah Neufeld mi bylo donedávna neznámé, neboť sólově tato slečna právě chystá teprve druhou desku. Kanadská houslistka se však výrazně zapsala do historie Arcade Fire, na jejichž albech se podílela dvakrát jako členka a dvakrát jako hostující hudebnice. Právě v Arcade Fire se setkala se Stetsonem (který má mimochodem bohatou zkušenosti s hostováním, zahrnující kromě Arcade Fire třeba legendárního Toma Waitse či rostoucí Bon Iver), z čehož po mnoha letech vyrašila spolupráce ve formě dnes recenzované desky.

„Never Were the Way She Was“ je ponejvíce poznamenána Stetsonovým unikátním zvukem, a tak pokud jste někdy slyšeli třeba jeden z dílů jeho trilogie, budete se na novince cítit jako doma. Jestli jste se ovšem, podobně jako já, na Stetsonových sólových počinech potýkali s přílišnou jednotvárností a obtížnou uchopitelností skladeb postavených bez výrazných momentů na jednom nástroji, pak vás potěším. Právě zde totiž do věci vstupuje Sarah Neufeld, která Stetsonově těžkotonážní bezcitnosti dodává tolik potřebnou kultivovanost. „Never Were the Way She Was“ je lepší, zábavnější a přesto stále hlubokomyslnou verzí „New History Warfare“, mohu-li to podat jednoduše.

A jak to vlastně zní? Praxe se liší skladbu od skladby, ale pěkný obrázek si lze udělat již z přiloženého videoklipu k písni „The Rest of Us“. Stetson udává rytmus, z něhož občas ujede na pár vteřin do zvláštních tónin, na které je si nutno zvykat. Neufeld je vlastně všude kolem, vyplňuje Stetsonovy rytmy souvislejšími melodiemi či častěji vytváří beztvarý ambientní podklad.

Když náhodně proskáčete desku, s největší pravděpodobnější to budou housle Sarah Neufeld, na které narazíte. Přitom mám i po mnohých posleších tendenci vzpomínat jen na ty momenty, do kterých se výrazně zapsal Stetson. Je to trošku nefér, neboť Neufeld tak pocitově odvádí mnohem menší díl práce, než jak je tomu ve skutečnosti. V „The Rest of Us“ je příspěvek obou hudebníků takřka shodný, ovšem specifičnost Stetsonovy hry válcuje méně nápadnou (ale důležitou) roli Neufeld. Někdy je Neufeld ještě méně výrazná („The Sun Roars into View“, „In the Vespers“), jindy pro změnu skladbám dominuje („And Still They Move“, „Never Were the Way She Was“). Bohužel jsou i přes nesporně vyrovnanou kvalitu „Stetsonovy“ písně výraznější a tudíž zapamatovatelnější.

Pestrá je kaskáda nálad, kterou duo vytváří. Od hloubavé melancholie ve „Won’t Be a Thing to Become“, přes tichý zmar ve skladbě titulní až po podobně neveselé drama ve „With the Dark Hug of Time“ jsou však emoce hlavním produktem spojení Stetsona a Neufeld. Někdy si až říkám, jak dokáží vytvořit tak silnou a hutnou atmosféru jen s pomocí dvou nástrojů. Přitom nelze oponovat známým tvrzením, že v jednoduchosti je síla – „Never Were the Way She Was“ je leccos, ale jednoduché určitě není. Je však výkladní skříní oslavující hledání nových cest. Stetson samotný z mého pohledu nalezl nový směr, který by sám o sobě možná zůstal poněkud neotesaný a zapomenutý. Až příspěvek Neufeld pomohl v nalezení jeho pravého smyslu. Výsledkem je dosud nejpříjemnější překvapení roku.

Druhý pohled (H.):

Popravdě řečeno, původně jsem vůbec neměl v plánu „Never Were the Way She Was“ poslouchat. Vlastně abych to řekl úplně upřímně, není to zas tak dlouho, co jsem vůbec netušil, kdo to je Colin Stetson nebo Sarah Neufeld a o existenci těchto dvou lidí jsem neměl sebemenší tušení. Když mi kolega Zajus před nějakým časem hlásil, že by si na něco takového rád napsal recenzi, tak jsem mu na to kývnul, aniž bych se obtěžoval si cokoliv zjišťovat, co to je zač, a kdyby si ze mě náhodou dělal prdel a mluvil o prodavačích párků v rohlíku z hlavního nádraží, vůbec bych to nepoznal.

Když už pak byla recenze napsaná a já jsem ji pročítal, zrovna mi nic nehrálo, tak jsem z lenosti (ano, občas může být člověk dokonce tak líný, že se mu nechce si vybírat, co dalšího si pustit!) kliknul na přiložený videoklip. „The Rest of Us“ ani nestačilo dohrát, abych už věděl, že tu desku chci slyšet celou. Nicméně už jen tento fakt – že „Never Were the Way She Was“ dokáže takhle z fleku zaujmout a poměrně záhy i pohltit člověka, jenž ještě chvíli předtím neměl jakoukoliv představu, oč půjde nebo ci očekávat – dokazuje, o jak silnou nahrávku se jedná.

Ve své podstatě to ovšem není zas až tak divné, že „Never Were the Way She Was“ dokáže oslovit posluchače obskurní hudby, protože navzdory nástrojovému obsazení ta deska disponuje poměrně temným soundem. Až jsem se tomu místy docela i divil, jak moc se nahrávka, na níž se vlastně vyskytuje jen saxofon, klarinet, housle a špetka beztextového vokálu, jenž působí spíš jen jako další nástroj, může svým feelingem blížit žánrům jako třeba dark ambient.

Na rozdíl od kolegy však nemám potřebu nějak zvlášť rozlišovat, kdo z obou zúčastněných hraje v té či oné písni víc, ani k tomu vlastně nemám jakýkoliv důvod. Stejně tak mi jednotlivě skladby ve svých náladách nepřijdou zas tak odlišné a pestré (což nemyslím v pejorativním slova smyslu, možná spíš naopak). Já se totiž vždycky při poslechu propadnu do té hloubky, již v sobě „Never Were the Way She Was“ skrývá, a z hypnózy se proberu až poté, co dozní poslední tóny alba – a přesně tak mi to vyhovuje, protože nahrávky, jež jsou natolik dobré, že dokážou tohle, mám nejradši a právě takové jsou z mého pohledu ty nejsilnější.

Pokud v hudbě hledáte spíše ty abstraktní věci jako uhrančivost atmosféry či hloubku sdělení a žánrové pozadí nebo použité nástroje jsou spíše druhotné záležitosti, pak s poslechem rozhodně neváhejte, protože „Never Were the Way She Was“ za to skutečně stojí. Jednoduše – excelentní deska.