Colloquio - Io e l'altro

Colloquio – Io e l’altro

Colloquio - Io e l'altro
Země: Itálie
Žánr: minimal / darkwave / ambient / electro
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Sad Sun Music

Tracklist:
01. Intro (la mosca rossa)
02. Io e l’altro (prima parte)
03. Si chiude il sipario
04. L’attesa
05. Io e l’altro (seconda parte)
06. Lui e’ dentro
07. Io e l’altro (terza parte)
08. L’uomo in fondo
09. Volo anch’io
10. Il buon ritorno
11. Sogno
12. Per cello che ho visto
13. Outro (la mosca rossa)
14. Nelle mie stanze mute [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music / Sad Sun Music

Na jméno Colloquio jsem poprvé narazil někdy v polovině loňského roku, když nám do redakce přišla na recenzi tehdy aktuální čtvrtá dlouhohrající deska tohoto projektu, “L’entrata – L’uscita”. Sice jsem to nebyl já, kdo tehdy album recenzoval, ale přesto jsem mu jeden poslech věnoval a přišlo mi to poměrně zajímavé, tudíž jsem si řekl, že se do počinu zkusím zažrat trochu podrobněji, ačkoliv už bylo po recenzi. Tušíte ovšem správně, že díky své nezměrné lenosti a s profesionální pečlivostí pěstovanému ignorantství jsem se na to nakonec beztak vyfláknul, tudíž zůstalo jen u toho jednoho letmého poslechu.

Rok se s rokem sešel a v naší nechvalně proslulé redakční schránce se mezi nabídkami na zakoupení viagry a newsletterem ze stránek o zvířátkách (kozy, ptáci, bobři, bičíkovci… znáte to) objevilo jméno Colloquio znovu. Tentokrát však nejde o další regulérní album… jeden počin s názvem “Io e l’altro” už totiž tento italský projekt ve své diskografii má, a jak správně tušíte, to nové “Io e l’altro” s tím starým samozřejmě souvisí. Ve skutečnosti jde totiž o jednu a tu samou nahrávku – původně vyšla na kazetě v roce 1995 a nyní došlo k jejímu novému vydání v remasterované podobě a s jednou bonusovou písničkou.

Inu, tak pojďme na věc. Nejprve klasika na začátek – co že to ti Colloquio vlastně hrají? Jedná se o velice poklidnou, monotónní a minimalistickou elektronickou záležitost s lehounkým nádechem experimentu. Nechybí ani ambientní plochy nebo zastřená deklamace Gianniho Pedrettiho, hlavního mozku projektu (v době původního vydání “Io e l’altro” byl ve skupině ještě sám, tudíž je tato nahrávka kompletně jen jeho dílem). Údajně je zde k nalezení i dark wave, ale to popravdě řečeno neumím posoudit… upřímně se klidně přiznám k tomu, že nemám tušení, jak má tenhle žánr vlastně znít, jelikož se touhle škatulkou zaštiťuje obrovské množství naprosto diametrálně odlišné hudby, díky čemuž jsem nikdy úplně a pořádně nepochopil, co má být ten dark wave vlastně zač. Ale nevadí, snad si vystačíme i bez toho, protože škatulky jsou stejně nuda.

Nyní by tedy měla přijít ta část recenze, kdy přistoupíme k samotné hudbě a něco málo si o ní povíme… jenže nepřijde, protože tohle všechno už vlastně bylo dostatečně řečeno. Že jste si nestačili všimnout? Dobře, tak ještě jednou a pomaleji – Colloquio produkují lehkou elektroniku postavenou především na zajímavé náladě; hlavními rysy hudby jsou především monotónnost a minimalismus. A přesně tohle zcela bezezbytku platí i o “Io e l’altro”. Minimalismus je všudypřítomný (ačkoliv není dotažen do extrému, existují samozřejmě i mnohem minimalističtější záležitosti) – veškeré skladby tvoří v podstatě jen syntezátor, možná místy i klavír, velice jemná rytmika a výjimečně i poměrně upozaděný hluboký mužský zpěv, jenž díky tomu působí spíše jako další nástroj a rozhodně nijak nevystupuje nad celek, jak tomu většinou v případě vokálů bývá. Poměrně jednoduché (formou, ne nutně obsahem) melodie pomalu plynou vpřed, nikam se nespěchá, času je dost…

Jakkoliv ve svém jádru nejde o nic vysloveně složitého a člověku, který je zvyklý na brutální masáž riffů a nezřízené blití do mikrofonu, bude připadat, že se tam těch 66 minut neděje zhola nic, ve skutečnosti to je – tedy alespoň pro mě – velmi zábavná a příjemná záležitost. “Io e l’altro” je přesně ten typ hudby, jež je co do formy triviální, ale její celková atmosféra vás prostě dokáže pohltit, čehož si obecně cením víc než nezřízeného blití do mikrofonu.

Než recenzi utnu, musím zmínit ještě jednu věc, jež mi přijde poměrně zajímavá. Nejen kvůli žánrovému vymezení, ale i díky předchozím bleptům o monotónnosti by se mohlo zdát, že je “Io e l’altro” cca hodinovou plochou zvuku bez výraznějších změn a jednotlivé písničky se slévají a splývají v jeden celek. Jenže opak je pravdou a jednotlivé skladby jsou mezi sebou i přes jednotný přístup a náladu poměrně snadno rozeznatelné. I díky tomu vlastně nemám problém z nahrávky vytrhnout několik kousků a označit je jako vrcholy. Abych vás příliš nenudil (stejně bych jen víceméně opakoval to, co již bylo řečeno výše v obecné rovině), zdržím se dalších komentářů a vysypu jen těch pár názvů, abychom to už pro dnešek mohli zabalit – “Si chiude il sipario”, “Io e l’altro (seconda parte)”, “Il buon ritorno”, “Sogno”.

Možná to bude dáno tím, že obdobné záležitosti poslouchám spíše svátečně, tudíž je pro mne hudba Colloquio vlastně docela neotřelá, ale i tak se mi “Io e l’altro” až překvapivě strefilo do vkusu a ten poslech mě zcela upřímně baví a moc rád jsem tu nahrávku točil. Hledáte-li tedy nějakou zajímavou klávesovou atmosféru, nemám důvod vám na základě své vlastní a pozitivní empirické zkušenosti nedoporučit právě Colloquio a “Io e l’altro”


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.