Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 7.6.2019 Label: Out of Line Tracklist: 01. Intro 02. Hate Like Me 03. Broken United 04. Guns at Last Dawn 05. Lobotomy 06. One Fire 07. Bottle of Pain 08. 2045 09. Interlude 10. Understan 11. California über Alles (Dead Kennedys cover) 12. Last Days Under the Sun 13. The Other Hrací doba: 51:12 Odkazy: facebook / twitter

O přerodu z aggrotechové mlátičky v industriálně metalovou kapelu, jímž si během posledních let prošli Combichrist, už toho myslím bylo napsáno dost. Ostatně, sám jsem si v recenzích na alba „We Love You“ a „This Is Where Death Begins“ přisadil a napsal si k tomu svoje. Stručně řečeno, dneska už by bylo hodně naivní očekávat od Combichrist další masakr ve stylu „Everybody Hates You“ nebo „What the Fuck Is Wrong with You People?“, parta okolo Andyho LaPleguy se jednoduše posunula.

I z toho důvodu se tentokrát pokusím vyhnout se stížnostem na to, že už se nejedná o ty staré dobré Combichrist a že zlatá éra druhé až páté desky už patří minulosti, a radši se zkusím věnovat výhradně letošní novince „One Fire“. Nenechte se ale zmýlit, tyhle stížnosti jinak pořád platí!

Nechci k „One Fire“ přistupovat s nějakou apriorní averzí a lacinému ponižování jen z toho důvodu, že se moje kdysi oblíbená skupina vydala směrem, který mi nevoní, přesto musím začít zběsilou fakací na obal nového alba. Nemám ánung, na čem zrovna Andy a spol. frčeli, když se rozhodli, že zrovna tahle mrdka bude to pravé ořechové jako artwork další řadovky, ale z tohohle nevkusu fakt bolí oči. Přebal by mi spíš seděl k nějaké generické deathcorové kapele, a to si pište, že tohle jako pochvalu kurva nemyslím.

Poslouchatelnost singlu „Hate Like Me“ mě ale docela překvapila. Jedná se o takovou šlapavou hitovku jak dělanou pro koncerty. Nejde o žádné překvapení, takové songy Combichrist dělají už nějakou dobu a pravidelně je vybírají jako singly, viz „From My Cold Dead Hands“ a „Maggots at the Party“ z „We Love You“ nebo „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ z „This Is Where Death Begins“. „Hate Like Me“ každopádně ujde a přijde mi důstojnější než podobné tracky z minulého alba, které se mi už zdály fest vidlácké.

Vcelku mě baví i další singl „Understand“, k němuž ještě patří intro „Interlude“. Po pomalejším rozjezdu nastoupí přímočarý rytmus, kytara spíš jen doplňuje náladu, a i když to má samozřejmě do daleko do diktátu, jaký Combichrist předváděli kdysi, takhle by mě to neuráželo. Předposlední „Last Days Under the Sun“ ke konci nahrávky je možná trochu ukrytým vrcholem, jenž lehce připomene období „Making Monsters“.

Nyní se dostáváme k už slabší, ale ještě snesitelné sortě písniček. V hlavě mi utkvěla „2045“ s odlidštěnou industriální náladou, ale jde o track jen na pár poslechů, poněvadž mluvené slovo později začne spíš otravovat. Docela smutné je, že k nejzábavnějším skladbám na albu patří také cover „Californa über alles“ od Dead Kennedys. Ani nemluvě o tom, že zrovna tenhle song už byl předělán tolikrát, že další verzi jsme beztak nepotřebovali.

No, a dál už je to bohužel slabota. Ještě „Broken United“ to v refrénu zvládne hrnout docela intenzivně, přesto se jedná o trochu zapomenutelný song. Finální „The Other“ se snaží spíš o atmosféru a minimalismus, což by samo o sobě bylo fajn, ale některé melodické linky zpěvu ji posílají na hranu snesitelnosti.

Střed „One Fire“ je pak bez přehánění hrozný. „Guns at Last Dawn“ s hostujícím Burtonem C. Bellem z Fear Factory považuji za nepovedený vtip. „Lobotomy“ je úplně přesně tak obyčejná a zapomenutelná, jak napovídá její název. Titulní věc je na tom podobně a kromě jednoho krátkého úseku okolo tří minut vůbec nestojí za zmínku. Jako katastrofální bych pak označil „Bottle of Pain“. Tenhle song jsem neměl rád už v jeho původní verzi, která se objevila na soundtracku k bijáku „Underworld: Awakening“, ale tahle baladická úprava se fakt nedá a patří k tomu úplně nejhoršímu, co kdy Combichrist vysrali do světa.

Musím říct, že celkově „One Fire“ se fakt nepovedlo. Obvykle říkám, že Combichrist táhli do piče cca od roku 2013, kdy vyšel soundtrack „No Redemption“, ale teď jsem si pustil o rok mladší „We Love You“ a zpětně musím říct, že je to ještě slast oproti „One Fire“. A to když si vzpomenu, jak jsem na „We Love You“ v době jeho vydání prskal… Všehovšudy jsou na novince s přivřenýma očima tak dva, tři slušné tracky, skutečně skvělý ani jeden, zbytek je nuda až odpad, takže celkově nemám jinou možnost než to prohlásit za doposud nejhorší placku Combichrist. A když vezmu, že příliš velké sympatie nechovám ani k těm předešlým dvěma, tak už je to na pováženou. Takhle by to fakt nešlo, pánové…