Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 3.6.2016 Label: Out of Line Tracklist: 01. We Are the Plague 02. My Life My Rules 03. Glitchteeth 04. Exit Eternity 05. Skullcrusher 06. Time Again 07. Destroy Everything 08. Tired of Hating You 09. Don’t Care How You Feel About It 10. Blackened Heart 11. Pay to Play 12. Slakt 13. Black Tar Dove Pt. 1 14. Black Tar Dove Pt. 2 15. Homeward Hrací doba: 59:20 Odkazy: web / facebook / twitter

Byly doby, kdy pro mě byla elektronická hudba sprostým slovem. Jednoduše jsem kdysi býval typická ortodoxní metalová píča a neuznával jsem nic jiného než riffující kytary. Ale to už se změnilo, sice možná až příliš pozdě, ale lepší nežli nikdy. A zrovna Combichrist patřili k těm, kteří tohle měli na triku, protože to byla právě jejich alba, do nichž jsem se tehdá zažral a nemohl se od nich odtrhnout. Už jen z tohohle důvodu u mě budou mít Combichrist speciální postavení a jejich desky budou mít v mojí polici čestné místo (ale jen obrazně, protože v reálu to mám všechno seřazené dle abecedy, ha!).

O to víc je pro mě paradoxní, že se Combichrist posléze začali odvracet od někdejšího aggrotechového soundu a namířili si to do metalu. První vlaštovkou byl v tomhle ohledu soundtrack „No Redemption“ ke hře „DmC: Devil May Cry“ a následné album „We Love You“ tohle směřování potvrdilo. A nijak se netajím tím, že mi tento vývoj u Combichrist příliš nevoní, protože transformaci z mocně kulervoucího aggrotechu do vcelku obyčejného industrial metalu prostě považuju za špatný krok. A veškerá vybočení do nějakých experimentálnějších poloh na „We Love You“ taktéž nefungovala, takže vyjma několika málo povedených pecek jako „Every Day Is War“, „From My Cold Dead Hands“ či „We Rule the World Motherfuckers“ to za mě bylo spíše zklamání.

V případě „This Is Where Death Begins“ jsem trochu doufal v onen takzvaný návrat ke kořenům, byť mi bylo jasné, že je to asi dost naivní a v reálu jsem takový obrat nečekal. A také se tak nestalo. Ale když nic jiného, aspoň musím ocenit, že si Andy LaPlegua a jeho parta stojí za svým, a i přes stížnosti mnohých starších fandů jdou radši do změny svého soundu a míří si to do hudební polohy, v níž se v současné době evidentně cítí pohodlněji. Vlastně tak pohodlně, že aktuálně již ve skupině není ani klávesista a Combichrist jedou v sestavě typické pro metalovou kapelu, akorát teď čerstvě od letoška s kombem dvou bicích souprav.

Všem naivkům doufajících v návrat starých dobrých aggrotechových časů zatne tipec hned úvodní track „We Are the Plague“, jenž jasně dává najevo, že Combichrist dnes mají blíž k takovým Rammstein než ke svému dřívějšímu já z období „Everybody Hates You“ či „What the Fuck Is Wrong with You People?“. Na druhou stranu, zrovna „We Are the Plague“ je z oněch kytarových věcí ještě to lepší, protože ten ústřední riff, jakkoliv je sám o sobě poměrně triviální, má docela tah na bránu, refrén má říz a baví mě i sampl v pozadí. Dokud se ještě hraje takhle, tak to sice není to pravé ořechové, ale zase mě to nesere. Jestli by si však Combichrist něco fakt mohli odpustit, tak to jsou rádoby hitové odrhovačky, jaké asi nejlépe reprezentují „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“, kteréžto řadím mezi to nejslabší na „This Is Where Death Begins“. Vtipné je, právě tyhle dva tracky byly vybrány k propagaci nahrávky prostřednictvím videí. Na druhou stranu, ani tyhle naštěstí nejsou tak příšerné jako „Love Is a Razorblade“ z „We Love You“, což byla úplně nehorázná mrdka a asi nejhorší song Combichrist vůbec.

Jestli mě na novince něco trochu dráždí, tak je to… jako by se Combichrist se změnou soundu inspirovali u některých metalových kapel. Třeba zmiňovaná „Skullcrusher“ připomíná uřvanějšího Marilyna Mansona; „Glitchteeth“ z nevýrazných slok vybuchuje do kytarových pasáží znějících jako béčkový Rob Zombie; jeden motiv z „Destroy Everything“ zní jako obšlehnutý od Slipknot; v „Pay to Play“ to zase nepřeslechnutelně smrdí jmenovanými Rammstein. Dále mám trochu rozporuplné pocity z „Blackened Heart“, která má solidní momenty (riff ve slokách s klávesovým podmazem) a bohužel zbytečně halekací refrén, a s naprosto klidným srdcem bych se obešel bez „Tired of Hating You“, již spolu s „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ považuji za jednu z nejméně zábavných položek tracklistu.

Nicméně abych Combichrist nekřivdil, tak je zde i několik skladeb, jež se naopak hodně povedly. Zmiňovaná „Destroy Everything“ sice není žádným velkým zázrakem, ale aspoň se na konci blýskne skvělým vyvrcholením, v němž nejprve nastoupí epické klávesy (akorát škoda, že tahle pasáž není delší) a následně drtící vícehlas. Předešlý vývoj písničky mě zas tak nerajcuje, ale poslední čtvrtina je regulérně super. Jsou tu však i kusy, které mě baví celé, což se týká třeba věcí laděných více do elektroniky. Nemůžu si pomoct, ale v téhle poloze jsou Combichrist jednoduše stále o třídu výš, což potvrzují „Exit Eternity“, „Don’t Care How You Feel About It“ a do jisté míry ještě „Time Again“, v nichž sice kytara stále je, ale nehraje hlavní roli.

V neposlední řadě se pak „This Is Where Death Begins“ může pochlubit vysoce zajímavým závěrem, který mě svým způsobem i překvapil. Začíná to již s dvanáctou „Slakt“ nazpívanou v norštině (Combichrist jsou sice dnes americkou kapelou, ale lídr Andy LaPlegua pochází z Norska). Splašené bicí se střídají s kytarovými nájezdy a především hymnickým refrénem, jenž mě strašně baví, a i když taková kombinace na první poslech může znít zvláštně, je to vlastně paráda. Ještě lepší je ovšem následující „Black Tar Dove“, konkrétně tedy druhá část (první je vlastně jen předehrou ke dvojce), v níž se Combichrist vydají do poněkud atmosféričtější polohy, aniž by popřeli svůj sound, a Andy navíc předvede i regulérně blackmetalový jekot. A musím říct, že mě to hodně baví, a pokud by čistě náhodou právě tudy vedlo další směřování skupiny (jakkoliv tomu příliš nevěřím), uvítal bych to s mnohonásobně větší radostí než servírování halekacích vypalovaček jako „My Life My Rules“. Ještě klidnější (až na poslední třetinu), skoro až outrová pak je finální „Homeward“, ale po „Black Tar Dove Pt. 2“ také přijde k chuti.

Obecně vzato si novinky cením asi o kousek víc než jejího předchůdce. Ačkoliv už to nejsou ti „praví“ Combichrist, je objektivně nutno uznat, že vysloveně dementní to rozhodně není. Pár skladeb bych si sice s chutí odpustil, ale nakonec se to dá vlastně poslouchat celé a zejména na první poslechy je to v richtiku… posléze začne vyplouvat skutečnost, že pár songů je přece jen lehce povrchních a nějakou větší trvalostí disponují jen ty věci, které jsem si výše dovolil označit za vrcholy. Oproti „We Love You“ je však na „This Is Where Death Begins“ ten poměr povedených nebo přinejhorším solidních písniček příznivější a také se zde nenachází žádný opravdu neposlouchatelný kus jako „Love Is a Razorblade“ (fakt tenhle track nesnáším!). Jistě, bylo i lépe a cokoliv od „Making Monsters“ dozadu si pustím vždycky radši, nicméně bych lhal, kdybych tvrdil, že je „This Is Where Death Begins“ úplně o ničem a vůbec se mi nelíbí.