Země: Itálie Žánr: metalcore Datum vydání: 13.4.2015 Label: Sliptrick Records Tracklist: 01. Course of Redemption 02. Riot 03. Bipolar Systemm 04. Inhuman 05. iBlood 06. Guantanamo 07. Pendulum 08. New Order Hrací doba: 35:59 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sliptrick Records

Další z mnoha. Italská skupina Congiura na mě prostě a jednoduše jiný dojem nedělá. Nejsou nijak zajetí, jejich existence započala v roce 2012 a za sebou mají jeden singl „Reject“ z roku 2013, na nějž letos navázali svým dlouhohrajícím debutem „iBlood“. Toliko nezbytných biografických údajů, abyste vůbec věděli, o kom bude řeč. Co je však hlavní a díky čemu považuji Congiuru za šedivý průměr, je samozřejmě jejich hudba, kterou se veřejně prezentují.

Přestože zní debut po zvukové stránce s ohledem na žánrové požadavky zcela adekvátně a je vidět, že borci své nástroje ovládat umí, tak samotná hudba je naprosto neškodný a nezajímavý odvar, u kterého bych s tím death metalem, jímž se kapela ohání, byl hodně opatrný. Ačkoli se Congiura vidí někde ve vodách melodického death metalu, tak já to chápu tak, že to je škatulka, kde by se možná ráda viděla, ovšem její hudba tomu příliš neodpovídá. Moderně laděné kytary a emo-řvaný vokál se spoustou melodií v jejich podání totiž zní jako tuctový metalcore, kterého tady bylo před lety víc než dost. V jejich nekonfliktním podání je výsledek hodně blízky vyznění severských nestorů In Flames z dob jejich posledních dvou alb, ovšem v naivnějším pojetí.

Té asociaci s In Flames napomáhá nejen moderně laděná stavba songů, čemuž jsou uzpůsobeny jak riffy, tak rytmika, ale hlavně ukňouraný zpěvák Stefano Lorenzetti, který disponuje v ostřejších momentech výše posazeným řevem a bohužel si je vědom i toho, že umí melodicky zapět, takže se relativně často hledá v přístupných plochách, jež znějí dost tupě a lacině. Neříkám, že to je pouze on, díky komu zní „iBlood“ jako první album party středoškoláků, kteří se snaží hrát tak, aby se zalíbili co nejvíce spolužákům, protože už ty skladby samy o sobě jsou dosti vyčpělé, ale jakmile začne melodicky „zpívat“ ve třetí „Bipolar System“, tak mám jasno, že tohle není nic pro mě.

Nechápejte mě tak, že bych byl už z principu k této hudbě defenzivní a zaujatý, protože dokážu bez donucovacích prostředků uznat, že třeba šestá „Guantanamo“ je dobře poslouchatelná a líbí se mi techničtější pojetí kytarových kudrlinek a ostřejší vokál, u něhož si nejsem jistý, jestli patří jen Stefanovi, nebo nějakému jinému členovi. Špatná není ani titulní „iBlood“, která je zřejmě nejtvrdší písní alba, ačkoli Stefano zní ve vykřičených pasážích třetí minuty jako kdyby ten jeho growling patřil něžnému pohlaví. To není úplně výtka, protože i Arch Enemy si člověk rád občas poslechne, ale tady mi to přišlo přinejmenším podivné.

Vyloženě slabých písní je na „iBlood“ několik a za mě jsou to zejména „Course of Redemption“ a již zmíněná „Bipolar System“. Obě dojíždějí zejména v momentech, kdy se snaží melodicky hladit a Stefano spustí ten svůj melodický zpěv, přes který se nemůžu přenést, ať se snažím sebevíc. Problém je, že rozdíl mezi tím nejlepším a nejhorším materiálem, který se na „iBlood“ nachází, je tak malý, že i když jsem výše vyzdvihl dvojici skladeb, tak se tím nesnažím říct, že jsou to výhry, bez kterých bych se několik následujících dní neobešel. Kvalitativně jsou si totiž obě skupiny písní dost blízké, což je zrovna v tomto případě špatně.

Výsledek je jasný. Těch záporných dojmů po poslechu „iBlood“ převládá. Congiura mi totiž přijdou tak strašně obyčejní a nudní, že nevěřím, že budu mít potřebu si album pouštět v budoucnu jen tak sám od sebe a zcela určitě si na Congiuru za týden ani nevzpomenu, protože opravdu nemám proč. Je to svým způsobem škoda, protože je vidět, že kapela měla jistý potenciál a technicky ty songy zvládá dobře, ale z kompoziční stránky věci je „iBlood“ mrtvá záležitost, která nestojí za to, aby se jí člověk nějak důsledněji zabýval.