Země: Austrálie Žánr: black / death metal Datum vydání: 7.6.2019 Label: Profound Lore Records Tracklist: 01. Ophidian Crown 02. The Great Solar Hunter 03. Phosphor Libation 04. Apotheoses 05. The Eminent Fires of Sacrifice Hrací doba: 50:22 Odkazy: facebook / bandcamp

Invictus Productions a Profound Lore nejsou žádné obskurní labely vydávající zoufalé sračky a pokud sledujete, co se v Austrálii, konkrétně v Brisbane, děje za hudební zvěrstva, tak jste o jméno Consummation zavadit mohli. Jejich krátké tituly „Consummation“ a „Ritual Severance“ byly stejně kvalitní natolik, aby si o pozornost fanoušků temné metalové hudby říkaly samy, i když mi přijde, že se kapele dostalo jisté zavádějící nálepky. Místo původu a koncertní výpomoc mozku kapely Craiga Younga v Impetuous Ritual z Consummation udělaly „cavern-core“, tedy jen další zahuhlaný zlo-death. Což je škoda, protože pozornější zkoumání odhalí, že Consummation tu rozhodně nejsou do počtu, není to žáden vedlejšák a už vůbec ne trendy kopírka.

Dlouhý debut „The Great Solar Hunter“ završuje vyznění předchozích dvou EP. Za jiné konstelace bych album určitě dokázal vypičovat kvůli zvuku, bicím, vokálům, absenci násilí, ale vzhledem k výsledku by to bylo prostě nefér. Zmíněná ípka byla zajímavá, o tom žádná, ale teprve předmětný debut je sakra uhrančivá záležitost. Svým způsobem dost monotónní, ale nikoliv nudná. Vzhledem k studiové sestavě by člověk mohl očekávat všelijaké rytmické a instrumentální magořiny, ale i když jsou třeba kytarové riffy hbité a chapadlovité dost, vše je primárně podřízeno zlovolné auře samotné muziky. Nosné motivy jsou výtečně, proměnlivě rozvíjeny až do svého dramatického maxima, album je tedy magnetizující po celou hrací dobu, což také láká k dalšímu opakování. Nutno dodat, že dojem z nahrávky i po více jak měsíci pravidelného poslouchání stále roste.

Připodobnit Consummation jednoznačně k nějakým dalším kapelám není zrovna jednoduché. Kdybychom hovořili o „duchovní“ spřízněnosti, tak by šlo jmenovat celé zástupy, já ale zmíním pouze jednu, a to (všem jistě známé) Aosoth z období posledních dvou alb a závěrečných splitů. Oběma je totiž vlastní schopnost deptat posluchače se zvláštním mixem blacku a deathu, který je obskurní, ve více aspektech naléhavý, ale nikterak překombinovaný. Myslím si ovšem, že nejvíce zde přispívá hostování Johna Gossarda z Dispirit, mimo jiné jedné z hlavních person již neexistujících Weakling nebo Asunder. Bez jeho psychedelických kytarových příspěvků by deska určitě strádala. Snaha pocuchat nervy posluchače se zvráceným sólováním byla sice přítomna na dřívějších titulech, ale teprve tady je 100% účinné a pozoruhodné.

Pokud vám jméno Johna Gossarda nic neříká, tak vězte, že se o něm Jef „Wrest“ Whitehead vyjádřil jako o původci amerického blackmetalového zvuku, a je pravděpodobné, že bez jediné desky Weakling „Dead as Dreams“ by zásadní tituly Deafheaven, Wolves in the Throne Room a jiných zněly podstatně jinak. Každopádně Dispirit jsou také kapela, která dokáže posluchače se svým zadoomaným, psychedelickým black metalem absolutně rozdrásat, a to byl asi důvod, proč byl Gossard přizván. Rád bych zdůraznil, že se jedná o zkurveně zajímavou kapelu, kterou byste měli slyšet, protože taková „Ixtab’s Lure“ ve vás určitě něco usmrtí.

„The Great Solar Hunter“ je velice povedené, hypnotické album a bezesporu nejsilnější nahrávka kapely. Osobní dojem mi trochu kazí to všelijaké „co by kdyby“, protože extrém pro extrém mám rád a na zvuk jsem si musel zvykat (věci mástrované Lowndesem z Cruciamentum mi z nějakého důvodu prostě vadí). Těžko říct, nakolik zasloužená by byla třeba kritika monotónního tepu bicích. Tak jako tak, materiál samotný mě přesvědčil dostatečně a s velkým úspěchem obstál i zcela soustředěné noční poslechy (třeba lépe než noví Deathspell Omega), kdy věci neschopné udržet pozornost samy o sobě rychle přepínám. Lepší je očekávání vytěsnit a prostě nechat debut Consummation působit. Nemyslím, že se album vyšplhá do mého výročního topu, ale někomu se to může klidně stát.