Země: USA Žánr: hardcore / mathcore Datum vydání: 9.10.2012 Label: Epitaph Records Tracklist: 01. Aimless Arrow 02. Trespasses 03. Tender Abuse 04. Sadness Comes Home 05. Empty on the Inside 06. Sparrow’s Fall 07. Glacial Pace 08. Vicious Muse 09. Veins and Veils 10. Coral Blue 11. Shame in the Way 12. Precipice 13. All We Love We Leave Behind 14. Predatory Glow Hodnocení: Stick – 9/10 Kaša – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Američtí chaotici Converge se po třech letech a po hosty nabitém albu “Axe to Fall” (například Steve von Till z Neurosis, Brad Fickeisen z The Red Chord aj.) rozhodli pro desku, na které nebude host ani jeden. Kapela se oprostila od všelijakých studiových vymožeností, triggerů a konečných úprav. Výsledkem je velmi organicky znějící album, nabízející 38 minut explozivní směsi. A má to takové koule, že když si to narvete na plné kule do sluchátek, máte pocit, že ti chlápci řádí přímo před vámi.

Converge svou hudební cestu jasně nastínili již na svých prvních nahrávkách, se svým základním hudebním výrazivem v hardcoru pracují po celou dobu svojí existence. Vždy byl u nich patrný metalový prvek, ale tentokrát se metalu příbližili víc než kdy dřív. Ruku v ruce s tím jde i zvýšená čitelnost skladeb, ať už mluvíme o výborném zvuku, ve kterém vyniknou všechny nástroje, nebo i o samotných kompozicích. Kurt Ballou jako producent už přesně ví, jak zvukový koktejl pro svou domovskou kapela namíchat tak, aby se nic neztratilo ani výrazně nepřečnívalo. Jestli jsem u Converge vždy něco obdivoval, byla to i hra bubeníka Bena Kollera, který od svého příchodu posunul hranice zase o něco dál. A tady jeho hra vyniká dvakrát tolik, je slyšet téměř každé třísknutí do činelu. Nikdo z přítomných se se svým nástrojem nemazlí, a to ani Jacob Bannon se svými hlasivkami. Nicméně i jeho vokální projev se stal o něco čitelnějším, poprvé mu občas rozumím i celé fráze. Kytarové stěny perfektně provrtává vytažená basa, jejíž figury opravdu stojí za to.

Hned od první skladby “Aimless Arrow” se, jak už je u Converge zvykem, sešlapává pedál k podlaze a nezpomaluje se až na výjimečné okamžiky. Metalové hřeby se zavrtávají do vzteklých paleb “Trespasses” a jedné z nejlepších skladeb alba “Sadness Comes Home” s excelentním hammeringovým riffem a “mastodonovským” feelingem. V “Emptiness on the Inside” poprvé absolutně vyniká souhra perfektně nazvučené rytmiky, která buduje napětí, až mám pocit, že mi kapela vyskočí ze sluchátek ven přímo do pokoje. V tuto chvíli přestávám chápat, jak dokáží do dvou minut narvat pasáží na čtyři skladby a přitom to pořád dává smysl. Minutové nářezy střídají komplexnější skladby v rozvolněnějším tempu. Klasika Converge stylu, přesto tahle deska nepostrádá něco, co z ní dělá něco extra, ne jen další řadovku Converge. Nejspíš se projevuje pokročilejší věk aktérů, o který se Bannon otírá i textově, přestože jde o stará dobrá témata vnitřních svárů, jako by si otevřel cestu k většímu nadhledu. Ono nicméně celá deska je evidentně podaná s nadhledem, který když už vám to neříká nic hudebně, musí být sympatický přístupem.

Jestli nějaké skladby z desky vybočují, nebo jsou pro mě opravdu nezvyklé, tak určitě “ploužák” “Coral Blue”, kde prim hraje pulzující basa a valivé kytarové riffy a “čistý” vokál. To se po necelých pěti minutách rozplývá v metalové jízdě “Shame in the Way” a přichází čas snad na největší vrchol desky. Titulní skladba je uvozena “něžným” intrem “Precipice”, kde slyšíme jemné vyhrávky a dokonce i klavír. A následuje peklo, pravá esence Converge, osudová záležitost, která byla přímým zásahem do mého posluchačského srdce. Démonická basa, tribální bicí a opět ten hammeringový riff. Neskutečný nářez. Je zajímavé, že k napsání tohoto textu Jacoba Bannona inspirovala smrt jeho dlouholetého mazlíčka. Velkolepé finále obstarává plíživá “Predatory Glow”, tak a výplach je za námi. Nevidím důvod nedat si druhé kolo.

Converge už jsou zkušení bardi, nicméně do každé svojí desky dávají ze sebe vše. Nestojí na místě a s každou deskou nabízejí posun zase někam jinam, přesto zůstávají věrni svému stylu a HC scéně, na které začali. Dle mého názoru stvořili asi svou nejpřístupnější desku (pozor, neplést si s vyměklostí), na které odhalili na kořen i své metalové vlivy, což vůbec není na škodu, protože to celé desce dává sílu buldozeru s turbem. Deska je tak nabušená, že těch čtyřicet minut uteče ani nemrknete. A najednou si uvědomíte, že chcete víc. Není to “Jane Doe”, ale konečně mi Converge dali desku, na které je všechno na svém místě.

Další názory:

Milovníci hudebního šílenství zbystřete. HC mathcoroví Converge snad nestárnou a i přes (relativně) pokročilejší věk servírují neskutečnou porci směsice hardcore punku, metalcoru a math metalu. Úvodní “Aimless Arrow” zní možná ještě uvolněně, zvláště proto, že zpěvák Jacob Bannon se snaží o jakousi formu čistého zpěvu, ale od druhé skladby v pořadí, dvoukopákové zběsilosti “Trespass”, se jede na plný plyn a nepolevuje se ani na vteřinu. Hromada disharmonických postupů nikterak nezpomaluje přímočarý projev, který stojí hlavně na intenzitě. Občas se objeví osvěžující kytarové momenty, jako třeba Mastodon vyhrávka v “Sadness Comes Home” nebo utahané sabbathovské riffování v “On My Shield”, kterou už nejspíš znáte delší dobu, protože byla vydána již dvěma lety a na novince ji najdete pouze na limitované edici, přesto ji nelze nezmínit, protože patří k jedněm z vrcholů. “All We Love We Leave Behind” je asi nejsilnějším albem od dob přelomového “Jane Doe”, které doslova otevřelo dveře celé generaci následovníků. Na čem se od minula zapracovalo, je parádní zvuk, díky němuž jsou všechny nástroje jasně čitelné, a to i ve chvílích, kdy se Converge snaží vyvolat dojem neskutečné hudební bouře, namátkovou třeba ultra rychlý úvod “No Lights Escape”. Poslední dvě alba “No Heroes” a hosty překypující “Axe to Fall” mnou tak nějak propluly, ale “All We Love We Leave Behind” si mne omotalo kolem prstu.
Kaša