Země: USA Žánr: stoner metal Datum vydání: 12.1.2018 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Novus Deus 02. The Luddite 03. Cast the First Stone 04. 1. No Cross 05. Wolf Named Crow 06. Little Man 07. Matre’s Diem 08. Forgive Me 09. Nothing Left to Say 10. Sacred Isolation 11. Old Disaster 12. E.L.M. 13. 2. No Cross No Crown 14. A Quest to Believe (A Call to the Void) 15. Son and Daughter Hrací doba: 57:37 Odkazy: web / facebook / twitter

Pepper je zpátky. Zpráva, která před třemi lety potěšila nejednoho příznivce Corrosion of Conformity. Naposledy v sestavě figuroval v roce 2006, kdy se celá kapela uložila k ledu, aby se zase o čtyři roky později probudila k životu, tentokrát však pouze jako trojice – Woody, Deana Mullin. Takto fungovali už v osmdesátých letech, tedy ještě za časů crossover/hardcorové horečky, a tak by kdekdo předpokládal, že se k tomuto stylu také vrátí. To se ovšem úplně nestalo, namísto toho připravili dvě sludgově zemitá a nakonec vlažně přijatá alba navazující spíše na Pepperovu éru.

I proto se velmi často z řad fanoušků ozývaly výzvy k návratu tehdejšího frontmana. Ono není divu. Právě díky Pepperu Jay Keenanovi, jak zní jeho rodné jméno, se Corrosion of Conformity dostalo v devadesátých letech větší pozornosti a zaznamenali i komerční úspěch. Do kapely přišel jako kytarista, který ale už na svém prvním albu s kapelou, „Blind“, složil singl „Vote With a Bullet“, jejž i sám nazpíval. To jako by předznamenalo pozdější události, kdy brzy převzal hlavní kormidlo. Tím docela pootočil, což přineslo ovoce v podobě desek „Deliverance“ a „Wiseblood“, na něž je dnes pohlíženo jako na zásadní placky těchto Američanů.

Pochopitelně, že zvláště po odkazu těchto dvou opusů se volalo nejvíce a mohu potvrdit, že na „No Cross No Crown“ jsou tyto vlivy skutečně slyšet. Ještě více však novinka připomíná poslední řadovku vydanou před pauzou, „In the Arms of God“. Corrosion of Conformity se tak opravdu vrátili ke svým „druhým“, Pepperovským kořenům, což je pro mnohé jistě dobrá zpráva. Pojďme se podívat, jak se jim tento návrat vyvedl.

Když se zaměříme na zadní obal „No Cross No Crown“ zjistíme, že se zde nachází 15 skladeb o celkové délce kolem 57 minut. To je takřka totožné se všemi výše zmiňovanými deskami, konkrétně s „Deliverance“ pak snad na chlup stejné. Zároveň lze vytušit, jak bude asi novinka poskládaná. Corrosion of Conformity měli v oblibě různé předehry, mezihry, a také že i tady se jich několik nachází. Já osobně moc nevidím důvod jejich užití, ale asi chtěli mít návrat se vším všudy. Klidně bych se bez nich dokázal obejít.

Co se stylu týče, jak už bylo řečeno, Corrosion of Conformity pokračují tam, kde s Pepperem skončili. Do jejich tvorby tak opět pronikly southern rockové vlivy, větší uvolněnost, silné refrény, neúnavné sólování a samozřejmě jeho charakteristický zpěv. Při promíchání s mohutným podkladem, groovy rytmikou a hutnými riffy dostaneme směs, kterou tato čtveřice uhranula posluchače už před pětadvaceti lety. Ta odlehčenost připomíná období „Deliverance“ / „Wiseblood“, zatímco tvrdý základ a produkce novější „In the Arms of God“.

Přednostmi „No Cross No Crown“ jsou jednoznačně riffy, kterých je tu požehnaně. Tím myslím těch opravdu výborných. Téměř každá skladba disponuje povedeným a dostatečně chytlavým motivem, díky němuž písně nesplývají dohromady a lehce se od sebe rozlišují. Dalším plusem jsou kytarová sóla. Ta zde nejsou rozhodně jen tak do počtu, naopak kolikrát skutečně znamenají vrchol a v případě těch slabších kusů představují právě to nejlepší z nich. Hlavně dávají nějaký smysl, třeba když dotváří nastolenou náladu, takže se nejedná o bezcílné šmrdlikání. Woody s Pepperem se zde fakt vytáhli. V případě Peppera ještě nejde nezmínit jeho zpěvy a texty, opět velice chytlavé, dobře se doplňující s hudbou a nabízející několik poloh. Samozřejmě nezaostává ani Deanova basa a Mullinovy bicí, avšak ten kus pozornosti, co na sebe dokáže Pepper a také Woody přenést, je obdivuhodný.

Když se zaměříme na konkrétní skladby, dá se „No Cross No Crown“ rozdělit do několika částí, přičemž použiji tu nejtriviálnější – dobrou a špatnou. Je to celkem častý nešvar a i tato nahrávka jím trpí. První půlka, zhruba tak do sedmého zářezu, je ta dobrá, zbytek ta horší. Ono nelze říct vyloženě špatná, protože atributy k dosažení tohoto označení nenese. Je to ale tak nějak vidět i ze samotného výběru klipovek, což by měly být ty lepší písně, když už mají reprezentovat a dělat albu reklamu. Ty jsou na „No Cross No Crown“ zařazeny hned zkraje, no a taky že patří k tomu nejlepšímu. Ať už tvrdý otvírák „The Luddite“, rychlá jízda „Cast the First Stone“ nebo kytarovka „Wolf Named Crow“, všechno jsou to poctivé fláky a ukazují styl Corrosion of Conformity v plné kráse. Nepočítaje intro a mezihru, jedná se de facto o první tři skladby.

Právě tyto vsuvky mají různé role a jsou uvedeny vždy po dvou plnohodnotných kusech. Třeba úvodní „Novus Deus“ utváří pomocí zvuku tlukotu srdce a jemné kytary napětí, čímž zvyšuje očekávání na věci následující. Čtvrtá „1. No Cross“ je zase temná věc a takový předkrm, jenž vyústí až v titulní třinácté „2. No Cross No Crown“, což je zároveň s bluesovou „Nothing Left to Say“ nejlepší kompozice druhé půlky. „Sacred Isolation“ je pak tripová záležitost opředená zastřeným sólem, zatímco „Matre’s Diem“ jako když má nechat doznít pohodovou atmosféru z „Little Man” a předznamenat podobně laděnou „Forgive Me“. Jak už jsem řekl, minimálně bez dvou posledně jmenovaných bych se obešel.

Právě s „Matre’s Diem“ se deska láme do své druhé poloviny, kde už se písním dá vytknout řada věcí. Poněkud chladný dojem zanechává „Old Disaster“, stejně tak další „E.L.M.“ neboli „Eternal Losing Mind“ a také předlouhá „A Quest to Believe (A Call to the Void)“. Ani závěrečná psychedelická „Son and Daughter“ to už pak výrazně nevylepší, zkrátka tuhle pasáž „No Cross No Crown“ se moc vychytat nepodařilo. Často jsem měl v těchto momentech nutkání koukat, kdy už přehrávač přeskočí na další stopu, a to rozhodně není dobré znamení. Je však nutné podotknout, že jsem se do celé nahrávky dostával poměrně dlouho a s prvními poslechy mě nijak zvlášť nezaujala ani první půlka, ale jsem si jist, že u té druhé už se to jen tak nezmění. Možná mám trochu přísný metr, zmíněnou pětici totiž nelze brát jako škvár, ale ty ostatní jednoduše baví víc.

Výsledný verdikt je i přes slabší chvilky v druhé půli kladný a „No Cross No Crown“ můžu označit za dobré album s několika silnými skladbami, které se skutečně blíží klasickým kouskům Corrosion of Conformity. Už kvůli nim se vyplatí do této nahrávky investovat svůj čas. Pepper je zpátky a kapele to jenom prospělo. Jak se s oblibou mezi jejich příznivci říká, všechno chutná lépe s trochou pepře. Povedený návrat podpořený kvalitním studiovým materiálem.