Země: Česká republika Žánr: hardcore metal Datum vydání: 4.3.2016 Label: selfrelease Tracklist: 01. Mass of Terror 02. Red Beast 03. Fight Goes On [feat. Martin Holly Hollandr] 04. Ignorance 05. Jump into the Fire [feat. Tomáš Hajíček] 06. Dead Man 07. Time to Break Your Face 08. Happy 09. Revenge [feat. Adam Phillips; bonus] 10. One [bonus] Hrací doba: 31:11 Odkazy: facebook / bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Crippled Fingers

Crippled Fingers se s tím na svém debutu „Mass of Terror“ nijak nemazlí, takže nemá smysl to oddalovat úvodními řečmi a místo toho na rovinu hlásím, že tohle album má koule. Čtveřice z České Lípy sice nevymyslela nic nového pod sluncem, ale v tomto případě to vlastně vůbec nevadí. A když pohlédnete o pár řádků níž na seznam kapel, k nimž mají pánové stylově blízko, tak pochopíte, že to snad ani nejde, protože pohybovat se v mantinelech metalického hardcoru, to znamená být téhle hudbě oddaný, srát na všechny trendy a místo toho drtit kosti. A Crippled Fingers se toho drží jak malý capart matčiny sukně.

Novinka „Mass of Terror“ je vůbec prvním albem této mladé sebranky, která dosud vydala singl „Bitter Pills“ v roce 2013, jejž následoval o rok později další singl „One“. Přestože jsou Crippled Fingers kapelou relativně mladou a čistě z pohledu studiových nahrávek nezkušenou, tak je patrné, že své vzory mají nastudované velmi dobře a na kvalitě „Mass of Terror“ je to znát. Co tím myslím? Představte si sice neoriginální mix hutného metalu a živelného hardcoru, ovšem podaný přesně tak, jak by tato směska měla znít. To znamená energicky, uvěřitelně a bez zbytečných příkras. Přesně tak, jak to dělají Pro-Pain, Hatebreed či Biohazard, což jsou kapely, z jejichž vlivu Crippled Fingers povstali.

Co tedy od „Mass of Terror“ očekávat? Záleží, jak moc je člověk v tomto hudebním stylu zběhlý. Abych pravdu řekl, tak mě, jakožto člověka, který už toho má naposloucháno opravdu hodně a na skupinách jako Agnostic Front, Madball či Pro-Pain jsem strávil několik let, nemá „Mass of Terror“ čím překvapit. Pro fanouška nového, jenž na Crippled Fingers narazí třeba i čistě náhodou, je tahle placka se slibnou porcí skočných kytarových riffů, chytlavých sborů a řevu zpěváka Tomáše, jenž nezní vůbec špatně a jde mu jak civilnější poloha, tak všemožné řevy. Vzato kolem a kolem je „Mass of Terror“ klasickým počinem, který bez větších problémů zapadne mezi všechny jemu podobné výtvory. A to i mezi ty zahraniční, protože ostrý zvuk je na české poměry hodně povedený a odér zahraniční party stvrzuje Tomáš, v jehož angličtině neslyším výraznější stopy po takové té české učené formě.

Co říci k „Mass of Terror“ samotnému… Rozhodně mu nechybí zápal. Od úvodních vteřin titulního fláku, jenž je jako direkt do ksichtu, Crippled Fingers nijak nepoleví a jedou si stále to svoje. Naštěstí na novince převládají písně, v nichž osvědčené postupy fungují na jedničku, a těch hluchých je naopak úplné minimum. Kdybych měl vybrat ty nejlepší položky desky, tak je to „Ignorance“, na níž se mi líbí valivá atmosféra druhé poloviny; „Time to Break Your Face“ se silovými sbory v lehce zapamatovatelném refrénu taky boduje a konečně do třetice „Jump into the Fire“, v níž se jako host představí Tomáš Hajíček z Backfist. Tohle jsou písně, jež mě spolu s úvodní „Mass of Terror“ bavily nejvíc, ačkoli ani jedna z nich nemá v sobě schopnost udržet mě u desky na tak dlouhou dobu, abych ji zhruba po týdnu neměl potřebu odkládat.

Když už jsem nakousl ty hosty, tak nesmím opomenout Adama Phillipse se z Pro-Pain, jenž se představil v bonusové „Revenge“, která je mezi oběma bonusy (druhým budiž již dříve vydaný singl „One“) tím silnějším. Nevím, jak se borcům podařilo zlanařit člena svých vzorů k hostovačce, ale výsledek se povedl. Phillips se svou kytarou dostal dost prostoru na to, aby na sebe dokázal upozornit, ale zase ne tolik, aby působil rušivě, protože kytarová sóla do této hudby zas tak moc nezapadají. No, a posledním hostem, jenž se na „Mass of Terror“ představil, je Martin „Holly“ Hollandr z řad Backfist, jenž přispěl melodickým vokálem (teda alespoň si myslím, že to byl on), který z „Fight Goes On“ činí nejotravnější položku celého alba, protože tento styl halekání mě v této hudbě opravdu nebaví.

Aby pravdu řekl, tak jsem toho zas tak moc od Crippled Fingers nečekal, nicméně musím uznat, že výsledek není vůbec špatný. Je to sice kopírka jako prase, ale to mi nevadí. Neříkám, že až si za půl roku budu chtít poslechnout nějakou energickou porci hardcoru, tak že sáhnu právě po Crippled Fingers a jejich debutu, ale zase by byla škoda borce odsuzovat jen z toho důvodu, že hrají to, co už někdo vymyslel. Zvlášť když je evidentní, že je to baví. Za mě v každém případě palec nahoru.