Země: USA Žánr: crossover thrash / hardcore punk Datum vydání: 19.6.2020 Label: Mission Two Entertainment Tracklist: 01. Don’t Give In 02. Drag You Under 03. No One’s Victim 04. From the Grave 05. No One’s Coming 06. PTSD 07. The Final Test 08. One Bad Decision 09. Two Hours 10. Don’t Talk About It 11. Between Wars 12. No Turning Back 13. There Was a Time Hrací doba: 38:25 Odkazy: web / facebook

Kdyby se někdy měla volit největší držka hardcorové scény, žhavým kandidátem by byl určitě Harley Flanagan. Pro dodatečné posouzení stačí ostatně méně jak úvodní minutka z videoklipu „We Gotta Know“. Tenhle klip se však proslavil něčím jiným než jeho ksichty. Díky poměrně četným rotacím na MTV se v roce 1986 dostalo široké veřejnosti na obdiv, jak že to vypadá na hardcorových koncertech. Díky videu k „We Gotta Know“ se tak lidé často vůbec poprvé dovídali o moshingu nebo stage divingu. Ještě důležitější je však hudba samotná. „We Gotta Know“ je otvírák první desky Cro-Mags, „The Age of Quarrel“, která výrazně pomohla definovat newyorskou odnož hardcoru, a právě tato úvodní skladba a zejména její intro je naprostým základem a určujícím momentem celého žánru. Jestli má thrash metal „Raining Blood“ a black metal „Freezing Moon“, pak má hardcore „We Gotta Know“.

Tím ale invence Cro-Mags nekončí. V tom samém roce spojili síly s Motörhead a vydali se na turné, čímž se stali přímými účastníky promíchávání metalu s punkem, což ostatně silně ovlivnilo i následující tvorbu Cro-Mags, která je daleko více metalová, a to nejenom z thrashového hlediska, ale i toho klasického, heavymetalového. Už od počátků se kolem nich začal šířit silný kult, jenž byl navíc ozvláštňován jejich krišnovským přesvědčením a praktikováním bojových umění. Vše se ovšem začalo v devadesátých letech bortit.

Ani Cro-Mags se nevyhnuly spory o jméno a práva na jeho užívání. Kapelu založil Flanagan ve velice útlém věku, hudebně aktivní je už od svých dvanácti let. Dá se říci, že k tomu měl všechny předpoklady – v sedmé třídě přestal chodit do školy, běžně se setkával s lidmi jako Joe Strummer, Debbie Harry nebo Andy Warhol (lze vygooglit i fotky, kde se opět tváří jako… Harley), a také psal poezii, která byla v jeho devíti letech i vydána a předmluvu mu napsal Allen Ginsberg. Zkrátka díky známostem své rodiny a New Yorku, v němž vyrůstal, žil tak trochu jiný život.

Základ v podobě dema pro „The Age of Quarrel“ měl připraven už v roce 1982, s Cro-Mags po vydání prvotiny natočil ještě další tři desky, ale poté se kapela rozpadla. Právě Flanaganovi zde věnuji takovou pozornost, protože to on Cro-Mags založil a jenom on je podepsaný pod všemi jejich deskami. Po návratu na konci tisíciletí a vydání alba „Revenge“ se Cro-Mags opět uložili k ledu. V roce 2008 však začal dřívější zpěvák John Joseph a bubeník Mackie Jayson znovu vystupovat pod tímto jménem, ale Flanagana jaksi vynechali. Následovalo praní špinavého prádla na veřejnosti, potyčka na nože v zákulisí klubu CBGB a předhánění se ve vydání dalšího alba Cro-Mags (to se nakonec povedlo Flanaganovi, jelikož právě takhle se jmenuje jeho sólovka z roku 2016). Flanagan dal celou věc k soudu a uspěl. Práva na jméno Cro-Mags má on, zatímco Joseph s Mackiem ostrouhali a nyní musí vystupovat pouze pod názvem Cro-Mags JM.

Harley Flanagan neváhal. Ihned dal dohromady sestavu a začal vydávat novou tvorbu. V Cro-Mags tak nyní působí staří známí Gabby Abularach (kytary na „Alpha Omega“ a „Near Death Experience“) a Rocky George (ano, ten ze Suicidal Tendencies) s Garrym Sullivanem (kytary, respektive bicí na „Revenge“). Tedy sestava, která vzhledem k předchozím působením v kapele dává smysl. Už ale konečně k hudbě. Po dvou EPčkách „Don’t Give In“ a „From the Grave“ z roku 2019 letos došlo i na první dlouhohrající počin, který dostal jméno „In the Beginning“.

„In the Beginning“ rozhodně představuje klasické Cro-Mags, zejména tedy ty metalové Cro-Mags kolem desky „Best Wishes“. Je tu ale jedno velké ale. „In the Beginning“ se také dá popsat jednoslovně a tím slovem by bylo recyklát. To je také jeho největším mínusem. Neděje se tu vůbec, ale vůbec nic, co bychom už na minulých nahrávkách neslyšeli. Ta snaha o zachycení svého stylu je za hranou, protože tady se dají jednotlivé skladby na základě podobnosti konkrétně přiřadit ke skladbám z minulosti, což je poněkud úsměvné.

Nejvíce to řve už v samotném úvodu „Don’t Give In“. No co by to asi mohlo být… „We Gotta Know“, tyvole! To jako fakt? „The Final Test“ si zase bere z „The Paths of Perfection“ a vůbec snad každou z písní lze nazvat variací na „Death Camps“, „Down, But Not Out“ nebo „Age of Quarrel“ z desky „Best Wishes“. I zadumané kusy jako „Between Wars“ tu už byly, stejně jako uvolněnější a skákavější choutky „No Turning Back“, obě polohy známé především z alba „Alpha Omega“.

Převažující valivé tempo novinky „In the Beginning“ a zabejčený výraz Flanagana jsou samozřejmě pro Cro-Mags naprosto typické, ale s tou podobností se to trochu přehnalo. Jedním dechem však dodávám, že to ihned neznamená, že by „In the Beginning“ bylo špatným albem, protože na to se k němu vracím až moc často a jeho poslech mně vůbec nevadí. Naopak, písně jsou stručné, k věci, na nic moc si nehrají, prostě se jen hrnou kupředu a utíká to.

Oblíbence jsem našel brzy mezi „Drag You Under“, klipové „From the Grave“ (s hostujícím Philem Campbellem) či „One Bad Decision“. Celkově vzato je „In the Beginning“ určitě zdařilejší plackou než předchozí návratové „Revenge“. Zařadil bych ho asi na stejnou úroveň jako poslední desku z klasického období, „Near Death Experience“. Porovnání se staršími alby už „In the Beginning“ nesnese ze zřejmých důvodů. Možná by novince prospělo ji zkrátit opravdu na tu půlhodinu, protože i na samotném albu si tu jsou některé skladby až příliš podobné, a tím pádem působí i trochu zbytečně.

Cro-Mags se tak sice vrátili na scénu s novým materiálem, ale svoji hodnotu mají zejména v minulosti. Dnes jim můžeme být vděčni kromě hned několika legendárních počinů i za všechny ty Enforcedy, Mindforcy, Power Tripy a další party, které si z nich berou inspiraci. S „In the Beginning“ nic zajímavého nepředvedli, ale deska na pár poslechů to i tak je, až mě to samotného překvapuje. Své dělá přítomnost Rockyho Georgeho, pro jehož kytaru mám slabost, a taky fakt, že podobně znějící crossover thrash nikdo dnes už moc nehraje a ten styl Cro-Mags je svým způsobem jedinečný. Hlavně ale snad bude nová nahrávka někdy v budoucnu důvodem, proč vyrazit na turné a při troše štěstí i k nám, protože minulý rok v říjnu jsem se na ně nedostal.