Země: Německo Žánr: dark rock / post-rock Datum vydání: 13.4.2018 Label: Prophecy Productions Tracklist: 01. Lucifer Valentine 02. The Ptilonist 03. Mother Crone 04. The Perfect Army 05. Leviathan’s Lifework 06. H (She’s Not Dead, She Is a Ghost) 07. Demmin 08. Godspeed Hrací doba: 49:08 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dewar PR

Německá formace Crone toho po hudební stránce nemá příliš společného s metalem, přesto láká pozornost metalových posluchačů a médií. Prsty v tom má určitá návaznost na scénu, kde hrají prim tvrdé kytarové riffy. V čele Crone totiž stojí Philipp Jonas alias sG, lídr německých blackmetalistů Secrets of the Moon, a Markus Renzenbrink, bubeník deathmetalové kapely Embedded. Jim jsou k ruce další lidé, kteří hrají či hráli v metalových formacích. Jednou je to bývalý parťák ze Secrets of the Moon, jednou další člen Embedded. Ani v jednom případě ale tyto formace nehrají muziku, která by se Crone podobala.

Druhou návazností Crone na metal je pak vydavatelská firma. Ne snad, že by zrovna Prophecy Productions patřili ke striktně metalových labelům, ale jejich spojení s metalem je evidentní. Ostatně, vydávají u nich i Secrets of the Moon, čímž se kruh uzavírá.

Crone se poprvé studiově prezentovali už před čtyřmi lety, kdy vyšlo minialbum „Gehenna“. Které se mi popravdě řečeno vůbec nelíbilo. Sladký rádoby umělecký a inteligentní rock mě příšerně nudil. Zatímco určité zpřístupnění a větší stravitelnost na „Sun“, doposud poslední řadovce Secrets of the Moon, mi dost sedly, „Gehenna“ mě minula velkým obloukem a její poslech považuji za ztrátu času.

Přesto jsem dal „Godspeed“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu Crone, šanci. A musím říct, že velký debut je o dost záživnější než jeho krátkohrající předchůdce, jakkoliv jeho základní zaměření zůstává prakticky totožné. I „Godspeed“ tedy nabízí lehce přístupný jemnější rock, který se ovšem navzdory své stravitelnosti stále snaží být alespoň trochu chytrý a nehraje na první signální prostřednictvím vlezlých melodií. I zde se bohužel najdou trochu „teplé“ momenty, ale jsou v únosné míře a Crone je zvládnou vyvážit pozitivy.

Hezkým příkladem může být první regulérní song „The Ptilonist“. Jeho rozjezd se mi příliš nelíbí, rádoby procítěné melodické pidlikání mě víc vysírá než baví. Po nudné úvodní minutě se ale písnička překlopí do mnohem zábavnější podoby, z níž nejvíce vyčnívá zpěvný refrén. Následná „Mother Crone“ album dobře reprezentuje v tom smyslu, že je na ní nejsnáze slyšet, jak Crone balancují na hraně cukrkandlu a kýče, ale daří se jim (většinou) nespadnout do sladkého bahna.

To (nej)zajímavější ale teprve následuje. Až ve středu desky se Crone konečně odváží trochu „zvýšit hlas“ a vytáhnout něco, co by se dalo nazvat riffem, aniž by vypadli z nastaveného konceptu a směřování. „The Perfect Army“ je každopádně díky tomu jedním z nejlepších dílků celé kolekce. „Leviathan‘s Lifework“ (tenhle titul se mi jen tak mezi námi moc líbí) se zase blýskne trochu temnějším a dekadentnějším feelingem, zatímco „H (She‘s Not Dead, She Is a Ghost)“ zaujme větší chytlavostí a (opět) zpěvným refrénem.

Předposlední „Demmin“ je nicméně bohužel tím nejhorším songem na albu, protože z ní nevyleze nic lepšího než post-rocková tuctovka. Situaci tedy musí zachránit závěrečná titulka „Godspeed“, která sice není dokonalá, má i pár méně záživných momentů a celkově není až tak strhující, jak bych od více jak dvanáctiminutové skladby očekával, ale rozhodně zanechá lepší dojem než „Demmin“.

Celkově vzato je ale „Godspeed“ docela fajn záležitost. Těch zbytečně sladkých motivů se tu naštěstí najde docela málo, vyloženě slabá písnička je jen jedna „Demmin“ a hlavně – nemám z „Godspeed“ takový pocit nudy a mlácení prázdné slámy jako u „Gehenna“. Takže z mého pohledu jde rozhodně o krok správným směrem. Nezapomenutelné album to rozhodně není, ale vzato kolem a kolem se to poslouchá dost příjemně.