Země: USA Žánr: sludge metal Datum vydání: 26.5.2014 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Walk with Knowledge Wisely 02. Symmetry in White 03. The Taste of Dying 04. Reflection of Deceit 05. Ageless Decay 06. Amarantine 07. The Foreboding 08. Shaman of Belief 09. Teach the Blind to See 10. A Wealth of Empathy 11. Symbolic Suicide 12. The Piety of Self-Loathing Hodnocení: Atreides – 6/10 Kaša – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: facebook / twitter

První polovina roku byla na bahnitý sludge metal opravdu bohatá. Vedle harcovníků Eyehategod, kteří se po 14 letech vytasili s další řadovkou se, projevila i elitní supergrupa Down s novým ípkem, respektive druhou částí loni načaté desky. Neměl bych opominout ani nováčky Jagged Vision, kteří se na začátku roku vytasili s podařeným debutem. A aby byl tenhle výčet kompletní, zakončím jej u Crowbar, dalšího zástupce sludge metalových fotrů, kteří na začátku devadesátek začali drhnout hutně podladěné riffy a zařadili se po bok takových jmen, jako jsou Neurosis nebo Melvins, jen s tím rozdílem, že do vší té hutnosti přilili kus energie a svižnější rytmiky.

Popravdě jsem docela rád, že tahle smečka na přelomu tisíciletí zvolnila a nesype do lidí alba s takovou frekvencí jako během devadesátek. Kromě toho, že jsem líná prdel zpětně naposlouchávat obsáhlé diskografie od A do Z, člověk může získat jistotu, že to bude stát za to už jen tím, že to je nové album po delší době a nikoliv dvakrát do roka. Jasně, výjimky se najdou všude (zdravím Umbrtku), ale osobně mi jsou bližší delší časové úseky mezi jednotlivými alby. “Symmetry in Black” tak přišlo tři roky po svém předchůdci “Sever the Wicked Hand”, a jak dopadlo, na to by vám měly odpovědět následující řádky.

Myslím, že na úvod neprásknu nic moc neočekávaného, když řeknu, že Crowbar zůstávají věrní heavy metalovému, dalo by se říci sabbatovskému zvuku. Hutné riffy jsou v porovnání s ostatními celky pořád relativně melodické a svižné. Kapela víceméně pokračuje tam, kde skončila na “Sever the Wicked Hand” a to víceméně po všech stránkách. Zachovává čistý, nabroušený zvuk a ve skladbách stále zůstává notná dávka nasranosti, na čemž má minimálně poloviční podíl Kirk Windstein za mikrofonem. Bohužel, Crowbar pokračují i v těch nelichotivějších vlastnostech. Už na minulé desce “Sever the Wicked Hand” mi přišlo, že tahle kapela pomalu odchází za zenit. Jednotlivé songy i deska jako celek mají pořád koule, které by mohl tiše závidět nejeden savec větších rozměrů, na druhou stranu pořád je to dost na jedno brdo a na desáté řadovce už je to docela fest znát.

Neříkám, že jakákoliv kapela musí solit jednu geniální nahrávku za druhou (jakkoliv bych to přivítal), ale když porovnám novinku třeba s “Odd Fellows Rest” nebo “Equilibrium”, které spatřily světlo světa někdy na přelomu tisíciletí, nezbývá než konstatovat, že to nejlepší už mají Crowbar za sebou. Nicméně i přesto není současnost vyloženě špatná a upřímně řečeno, kdyby si takový standard dokázaly po x letech existence držet kapely ze všech žánrů, svět by byl hned přívětivějším a lepším místem k životu. “Symmetry in Black” pořád nabízí řadu dobrých a povedených skladeb, jimž vévodí nasranosti “Ageless Decay” a “Symbolic Suicide”, parádní je ale i pomalejší “Reflection of Deceit”, která utkví v hlavě díky čistému vokálu.

Ze zbylých písní bych vypíchl ještě otvírák “Walk with Knowledge Wisely”, který mi z celého alba přijde jako nejpropracovanější kus, zbytek je v porovnání s ní relativně přímočarý. A krom výše zmíněných songů i dost monotónní, protože takhle z hlavy vám při poslechu neřeknu, která skladba je která, aniž bych se musel dívat do playlistu. Možná ještě “The Taste of Dying” a “The Foreboding” jsou relativně zapamatovatelné kusy, ale když pominu krátkou, klidnou vložku “Amaranthine”, (která mě mimochodem baví asi nejvíc z celého alba, což také o něčem vypovídá), výčet tím končí. Zahrnuje něco málo přes polovinu alba. Pořád zbývají čtyři skladby, které jsou docela snadno zaměnitelné, a kdyby je někdo omylem smazal před lisem desky, konec světa by to rozhodně nezpůsobilo.

Pochválit ale musím celkovou ponurou, melancholickou náladu alba, ostatně deska jako celek funguje mnohem lépe než jednotlivé skladby samy o sobě. Může to znít blbě, ale nejvíc si jeho poslech užívám, když si “Symmetry in Black” pustím k nějaké práci a nemusím nad ním nijak přemýšlet, jen se sem tam nechám přejet buldozerem a jsem spokojený. Pokud bych novinku hodnotil jen z tohoto úhlu pohledu, s přehledem bych se dostal do velmi pěkných čísel. Ale protože ze všech ostatních pohledů začínají být Crowbar poněkud vyčpělí (minimálně v rámci vlastní tvorby), je na místě být při hodnocení podstatně střízlivější, tím spíš, že novince z dílny Eyehategod se “Symmetry in Black” může leda zdálky dívat na záda.

Další názory:

Zhruba ve stejnou chvíli se mi do ruky dostaly novinky sludge metalových legend Eyehategod a Crowbar, a zatímco eponymní řadovka prvně jmenovaných mě doslova smetla, tak Crowbar mě přinejmenším překvapili tím, jak dobře jim to po tolika letech funguje. Popravdě řečeno jsem nečekal zázraky, protože poslední album jsem před těmi třemi lety poslechl snad jednou, odzíval a odložil jej navždy stranou, ale “Symmetry in Black” mě baví. A to hodně. Nevím, jestli jsem teď v té správné náladě, že jsou mi ty hutné kytary a pomalá rytmika oproti minulejšku vyloženě po chuti, nebo se Kirk Windstein a jeho parta opravdu o tolik zlepšili, ale letošní album je vážně pecka. Hromada skvělých písní, kterým i navzdory hudebnímu zaměření a všeobecným předsudkům o utahanosti sludge metalu nechybí obrovská dávka energie. Snad jediné kousky, které mi přišly zbytečné, jsou závěrečná instrumentálka “The Piety of Self-Loathing” a nezáživná “Shaman of Belief”. Pominu-li skutečnost, že Crowbar už nemají čím překvapit (po hudební stránce), tak je novinka přesně tím, co od kapely po téměř čtvrt století fungování očekávat. Upřímná, svá a bez závanu parodie sebe sama, takže naprosto v pořádku.
Kaša