Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 12.4.2013 Label: Nocturnal Empire Tracklist: 01. Seelenbrand 02. Amokkoma 03. Im Widerlicht blutbefleckter Spiegel 04. Durch Sturmbruch Corridore 05. Insigna Dagonis 06. Bleichenblass 07. Tornasuk 08. Flammengestirn 09. Tränenfinsternis 10. Tiara aus 10 Phobien 11. Serenadenhallen Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Metal Promotions

Ctulu z Německa je kapela, kterou registruji již delší dobu, ale až doposud jsem se do poslechu její tvorby nijak zvlášť nehrnul. Důvod je vcelku jednoduchý… když člověk poslouchá hudbu už opravdu dlouhou dobu a pravidelně, což je přesně můj případ, časem si vypěstuje jakýsi odhad, který mu dopředu ještě před samotným poslechem pomáhá určit, zdali by mohlo jít o slušnou záležitost nebo ne. Samozřejmě, není to nic dogmatického a mnohdy se v tom člověk zmýlí, nicméně dost často může jít o faktor, podle něhož se posluchač rozhoduje, jaké skupině z toho obrovského počtu čekajícího na poslech bude věnovat svou pozornost a svůj čas, jenž je v dnešní době poměrně vzácným artiklem. A přesně tento odhad mi říkal, že Ctulu asi budou produkovat ten druh black metalu, který slyšet opravdu nepotřebuji. A nebýt toho, že mi do klína spadla recenze na třetí dlouhohrající počin “Seelenspiegelsplitter”, asi by tomu tak zůstalo i nadále.

Nechápejte mě ale špatně, rozhodně jsem k “Seelenspiegelsplitter” nepřistupoval s tím, že to bude něco vyloženě špatného a že se mi to nebude líbit. Jestli jsem se totiž něco za spoustu těch let naučil, pak zcela jistě to, že hudební fanoušek, za něhož se trochu neskromně považuji, by ohledně hudby neměl mít předsudky, protože díky nim se může připravit o spoustu muziky, která je jinak moc dobrá, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti – a věřím, že rozhodně nebudu sám. K novému albu Ctulu jsem přistupoval s tím, že toho od něj nic moc nečekám, ale že mě tím pádem “Seelenspiegelsplitter” může jedině příjemně překvapit. A to je – dovolím si tvrdit – docela férový přístup, který album nijak neznevýhodňuje. Tím vším chci říct, že Ctulu šanci rozhodně dostali a bylo jen na nich, zdali ji využijí, nebo promarní…

Ve finále se realitou ukázala být ta druhá možnost, tedy ta, která pro kapelu značí nepříliš lichotivý výsledek. “Seelenspiegelsplitter” totiž nabízí přesně to, čeho jsem se obával a kvůli čemu jsem se muzice Ctulu až doposud tak prozřetelně vyhýbal – v odborných kruzích se tomu říká kinder black metal. Co si pod tím představit? Hudbu, jež formálně stále spadá do black metalového šuplíčku, ale když ji nazvete black metalem před nějakým ortodoxním fanouškem, poprská vás smíchy; je to něco jako black metal pro lidi, kterým je maximálně tak 15 let. Neberte to zle, rozhodně tím nechci tvrdit, že lidi mladší než já musí automaticky poslouchat blbosti (když si vzpomenu sám na sebe v tomhle věku, nemám ani moc co kecat), ani nechci tvrdit, že všechen melodičtější a ne úplně syrový black metal nestojí za nic, rozhodně se i v tomhle “kinder black metalu” setkáme s hudbou když ne vyloženě dobrou, tak přinejmenším poslouchatelnou, čehož můžou být zářným příkladem třeba Dimmu Borgir, do nichž si sice spousta lidí s chutí kopne jako do komerčního odpadu, ale jejich tvorba má přece jenom pořád úroveň a i mně se vlastně stále líbí (neříkám, že ty dvě kapely spolu mají společného něco víc než stravitelnost, aby bylo jasno). Ctulu jsou na tom ovšem o poznání hůře. Black metal, jaký skupina hraje, přesně odpovídá zemi svého původu a zalíbení jejích obyvatel v nevkusu – a to zdaleka nejen v hudební rovině. A přesně takové “Seelenspiegelsplitter” je – po black metalu pro děti další hodně abstraktní a ne zrovna lichotivě myšlená škatulka “německý black metal”.

Přesuňme se však od nic neříkajícího tlachání k něčemu trochu užitečnějšímu a pojďme si stručně říct, co že je to vlastně na “Seelenspiegelsplitter” ne tak úplně košer. Než s tím ovšem začnu, chtěl bych ještě upozornit, že i přesto, že se následující řádky asi neponesou v úplně nejpozitivnějším duchu, stále se jedná o album poslouchatelné a do vyloženého odpadu má muzika Ctulu hodně daleko. Zase se nedá tvrdit, že by Němci hýřili vyloženou hudební nekvalitou…

…meritem problému je to, že Ctulu nepobrali moc ani té opravdové kvality. Vychází vám z toho něco jako průměr? Ano, pak jste na to kápli. Právě to je totiž nejvýraznějším neduhem “Seelenspiegelsplitter”. Jistá naivita, svým způsobem trochu kýčovitost nebo značná neobjevnost jsou věci, které sice v hudbě také nevidím úplně nejradši, ale jde o záležitosti, nad nimiž lze přimhouřit oko nebo je v některých případech dokonce i plně odpustit, ale nevýraznost, průměrnost a nuda jsou faktory, které se již neodpouštějí, zvláště pak v době, kdy každý den vycházejí desítky a desítky nových alb a čas je vzácným artiklem. Jestli někde v předchozích částech recenze mohl vzniknout dojem, že mi vadí, že Ctulu hrají “lehký” black metal, jenž má blíže k metalovému mainstreamu než k prapůvodní podstatě a esenci svého žánru, není tomu tak. Přestože má infernální a blasfemický black metal stále moje obrovské sympatie a obecně mu dám přednost, rozhodně se neštítím melodií nebo ne tak syrových forem stylu. Na “Seelenspiegelsplitter” mi vadí především právě ta průměrnost.

Jenže přesně takové “Seelenspiegelsplitter” je… takové nijaké. Formálně je to vlastně docela v pohodě, ale ve skutečnosti ten materiál nemá vůbec sílu a dokonce ani vůli na to, aby v člověku zanechal nějaký zážitek nebo cokoliv jiného. Takhle to prostě prosviští okolo, řeknu si oukej a nejradši bych se přesunul k něčemu dalšímu. Nicméně i tak jsem “Seelenspiegelsplitter” ve snaze album zbytečně nepotopit slyšel vlastně víckrát, než by mi bylo milé – a prostě nic. Pět minut po odeznění posledního tónu si pořádně nevybavím jediný motiv. Ctulu v podstatě téměř celou hrací dobu jedou podle jednoho mustru… docela obyčejné melodické riffy, monotónní vokál, bubeník umí jen dvě tempa, sem tam nějaký pokus o atmosféru, který ovšem opravdovou atmosféru dost krutě postrádá. Tohle pak natáhněte na délku více jak jedné hodiny a máte před sebou nahrávku, bez jejíhož poslechu žít opravdu dokážete.

Ve výsledku je “Seelenspiegelsplitter” albem tak na jeden, dva poslechy… to abyste zjistili, že víckrát to nemá cenu, a šli si poslechnout něco lepšího. Musím zopakovat to, co jsem již jednou zdůrazňoval – Ctulu v žádném případě nenahráli desku vyloženě sračkovou nebo neposlouchatelnou, je to prostě počin, jenž funguje maximálně tak jako kulisa. Nic vám to neudělá, psychickou újmu ani žaludeční potíže nezpůsobí, ale také vám to nic nedá. A co si budeme povídat… takových v dnešní době je… dvanáct do tuctu a ještě víc…