Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 28.8.2020 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Cursed in Sin, Op. 25 02. Devoted to the Black Horns, Op. 16 03. Upon a Tomb of Sacrilege, Op. 24 04. Towards the Temple of Darkened Fates, Op. 19 05. Within a Coven of Shadows, Op. 21 06. Tenebris Venit, Op. 23 07. Crown of Hellfire, Op. 11 Hrací doba: 46:35 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions / Carcosa PR

Cultus Profano jsou poměrně novým jménem na poli black metalu. Dvojice Strzyga a Advorsus zvěstují své rouhání z mrazivých dálav jižní Kalifornie od roku 2016, kdy se představili prostřednictvím dema „Sacramentum Obscurus“. Tři skladby z něj se později objevily na stejnojmenné prvotině.

Debut nabídl k poslechu tuctový materiál po vzoru finské školy. Styl produkce, songwriting i vokály navazují na stálice jako Behexen nebo Horna. A i když je „Sacramentum Obscurus“ dobře zvládnutým řemeslem s několika vyvedenými riffy, po pár rotacích k dalším návratům neláká.

Kytarová práce na nové „Accursed Possession“ pořád zavání Finskem, v ostatních ohledech jde však deska jinudy, pořád ale vyšlapanou cestou. Novinka se spíše drží základů norské druhé blackmetalové vlny, nijak neinovuje, přebírá know-how od stálic, jako jsou Darkthrone a Satyricon, zvukem pak následuje „De mysteriis dom Sathanas“.

„Accursed Possession“ je hodně tradicionalistická, velmi opatrná, ne však tak nudná. Styl volený na novince totiž sedí Cultus Profano o dost lépe než mustr z debutu. Riffy vyvstávají, napříč skladbami se střídá dostatek temp a rytmů. Stejně tak alternování vokálů obou členů hudbu oživuje, byť většinu prostoru dostává skřehot Strzygy. Atmosférou deska také připomíná zmíněný opus od Mayhem, místy zasmrdí i esence kultivovaná na čistších počinech Sargeist. „Accursed Possession“ ale i tak z pohledu atmosféry stavět na roveň se zmíněnými nelze. Fluidu nepomáhá ani krystalicky čistá produkce. Na druhou stranu je třeba ocenit, že si Cultus Profano nepomáhají lo-fi berličkami.

Autorsky jsou na tom Cultus Profano o něco lépe. Silné riffy servírují od začátku desky. První „Cursed in Sin, Op. 25“ si probíjí cestu ve středním tempu konzistentním tremolem, skladba zároveň představuje rovnici, na níž je vystavěno celé album. „Accursed Possession“ střídá mezi sypačkami a mid-tempy, občas zajetou dualitu rozčeří táhlejší polohou, například hned v úvodu druhé „Devoted to the Black Horns, Op. 16“. Kapele se přitom daří vysekávat působivé kytarové motivy v každé formě. Vyloženě odbytě působí pouze třetí „Upon a Tomb of Sacrilege, Op. 24“. Více než rukopisem se tak Cultus Profano sabotují volbou neuměřených délek skladeb. Objevují se zde záseky, které jdou i za 8 minut, což je pro volenou formu zbytečně moc. Dokazují to i ostatní skladby z desky, které si vystačí s pěti minutami.

Hlavním vrubem nadále zůstává nedostatek originality. „Accursed Possession“ sice baví více než debut, vykazuje lepší kapelní formu a ohrává se pomaleji. Vše, co Cultus Profano vytvářejí, ale mohlo být slyšeno i viděno (taky vám promo fotky až moc připomínají vizuál Inquisition?), často v uhrančivější podobě, jinde.