Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 14.2.2014 Label: Season of Mist Tracklist: 01. True Hallucination Speak 02. The Lion’s Roar 03. Kindly Bent to Free Us 04. Infinite Shapes 05. Moon Heart Sun Head 06. Gitanjali 07. Holy Fallout 08. Endlessly Bountiful Hodnocení: Onotius – 5,5/10 Kaša – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Dám vám hádanku: je to technické a tvrdé jako Death, je to vzdušné jako Pink Floyd, využívá to modifikátorů vokálů, ale není to pop, nyní nahráli měkké, takřka art rockové album a na obalu mají strom života, ale nejsou to Opeth. Co to je za kapelu? Ach ano, vzpomínáte dobře, byl to důležitý rok pro progresivní death metal – 1993 a album “Focus”, které se hrdě postavilo vedle vycházejících “Elements” od Atheist a “Individual Thought Patterns” od Death a pomohlo definovat žánr. Správná odpověď zní samozřejmě Cynic, na jejichž kontě se momentálně urodil následník comebackového druhého alba “Traced in Air”, jenž nese název “Kindly Bent to Free Us”. Již dle prvních ukázek bylo patrné, že se deska ponese v krotším progressive/art/psychedelic rockovém až jazz fusion duchu, zároveň z nich ovšem vyvstávaly první pochybnosti, zda se ve svých vzdušnějších náladách neutopí a nezahrnou naše sluchovody rozředěnou kaší nerozlišitelné melancholie. Tedy, já osobně se považuji za přívržence melancholických odklonů, ba všude kritizované “Heritage” od již dříve (možná trochu asociativně) zmíněných Opeth mi přišlo jako příjemná odbočka nabízející svěží sedmdesátkové retro, nyní jsem byl ovšem ostražitý už jen díky tomu, že vyjadřovací prostředky Cynic nenapovídají komornější zvuk, jako spíš neustálou vlhkost a vzdušnost. Cynic převedeni na papír či plátno jsou spíše malba než kresba uhlem, jenomže co když se nám olejovky až moc rozmažou?

Tak především netřeba říkat, že jsou Cynic výborní instrumentalisté, koneckonců tomu už napovídá samotná škatulka, jejíž jsou průkopníky, často zmiňované propracované baskytarové party Seana Maloneho jsou po boku onoho specifického zpěvu a kytarové hry Paula Masvidala hlavími specifiky jejich osobitého rukopisu. Tentokrát se vše nese v umírněnějším duchu a mně vrtá hlavou, jak je to tentokrát s tím vokodérem, protože Paulovy vokály jako by ztratily onu robotičnost, přesto jsou ovšem zvláštně vysoké a vskutku nejdou přirovnat k ničemu. Vše je zde cíleno na prog rockový feeling, takže je tomu také nazvučení také patřičně přizpůsobeno a s tím, že by přišli o svou tvář, jak občas od regulérních škarohlídů slýchám, se neztotožňuji.

Kompozice skladeb jsou i přes svou instrumentální vypracovanost v podstatě písničkové, tím ovšem nemám na mysli, že by se mělo snad jednat o nějaké podlézavé hitovky, ba naopak po prvním poslechu ve vás moc melodií nezůstane (výjimkou bude možná tak “The Lion’s Roar”), spíš co se týče postavení motivů a jejich skládání. A pokud jde o nápady, těžko lze je označit za hloupé, spíše hodně podléhají lehce konstantní retro náladě, jež nedovoluje moc odklony. Cynic možná až moc počítají s tím, že každý přistoupí na jejich hru instrumentálně vypracované jemnosti. Zatímco poslední deska Opeth se mohla pyšnit melancholickou pestrostí podporovanou volným využitím všemožných fléten, kontrabasů a pro jejich tvorbu nepostradatelných španělek, Cynic se zde drží povětšinou jednoho zvukového modelu a pouze jazzově variují, což posluchači zrovna dvakrát nepomáhá se zorientovat během desky.

Úvodní kompozice “True Hallucination Speak” ukazuje příjemnou (ovšem nikterak objevnou) melodii, přičemž plní stejnou úlohu jako “The Devil’s Orchard” od Opeth, kterou mi to připomíná už jen kvůli oné šikovné kytarové práci podporující onu jazzovou náladu, osobně ji ovšem mám společně s “progresivně popovou” dvojkou “The Lion’s Roar”, jež hýří melancholickým optimismem a disponuje již zmiňovanou nejzapamatovatelnější melodií alba, za nejlepší. Dále pak možná ještě stojí za zmínku eponymní “Kindly Bent to Free Us” či vysoce psychedelická záležitost “Holy Fallout” se specifickým sólem. Tentokrát nehodlám analyzovat jednotlivé skladby jednu po druhé, protože onou náladovou (a dost i obsahově naředěnou) stálostí bych se již při druhé opakoval, navíc jsem z většiny z nich stále celkem v rozpacích, protože mi přijdou celkem ukňourané a nicneříkající, bohužel.

Musím říci, že jsem dlouhou dobu nechával recenzi s napsaným pouze prvním odstavce s tím, že jsem netušil, co vlastně k tomuto albu říci, protože mě zkrátka deska moc nebavila, ovšem stále jsem tak nějak z úcty ke kultovním počinům (tedy zejména “Focus”) doufal, že se v mých očích ještě nějak dovybarví a dosáhne minimálně statutu dobře odvedený experiment. Ano, technicky to samozřejmě je dobře propracované, ovšem nápady tentokrát vyznívají dost do prázdna a některé po sobě nezanechávají ani špetku oné pro tvorbu Cynic očekávané katarze. Škoda legendy…

Další názory:

Odhodím stranou fakt, že Cynic se postupem času vyvinuli do podoby, která už pro mne není natolik uhrančivá, jako je dodnes jejich debutové album “Focus”, a uznávám, že poslední EP, kterým zkrátili nekonečné čekání na novinku “Kindly Bent to Free Us”, není vůbec špatné, takže i přes postupný odklon od metalové hudby jsem se na novinku dost těšil. To, že mne all-star trojice Reinert, Masvidal a Malone z prvních ukázek zrovna nepřesvědčila, neznamená, že bych si po důkladném náslechu třetí řadovky nemohl názor poopravit, protože vlaštovka v podobě “The Lion’s Roar” je nejslabším zástupcem novinky. Ne snad, že by to bylo její všeobecnou přístupností, ale skladatelsky prostě oproti zbytku nepřináší takové množství wow-momentů, abych si z ní sedl na prdel. Jako celek sice “Kindly Bent to Free Us” není taková pecka, jakou bych po takové době očekával, ale Cynic dokázali, že na to, aby dali dohromady slabé album, jsou až příliš velcí machři, takže milovníci vrstvených struktur a míchaní fusion-jazzových postupů s prog rockovou náladou můžou rozbíjet prasátko, protože “Kindly Bent to Free Us” by nemělo chybě v ničí sbírce. Nejlepší momenty pro mne představuje především trojice skladeb s velkým S, a sice “True Hallucination Speak”, teskná titulka s fantastickým závěrem a “Holy Fallout”. A víte co? Běžte si “Kindly Bet to Free Us” poslechnout, protože snažit se přiblížit hudbu Cynic a obsáhnout vše, co se v ní děje, je dosti složitý úkol, do kterého bych se nerad pouštěl, takže to zakončím konstatováním, že novinka je velmi slušné album, které dostává velikosti jména Cynic.
Kaša