Země: USA Žánr: progressive black metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Razed Soul Productions Tracklist: 01. Memento mori 02. Until the Rain Subsides 03. Abandoned Unto Sky 04. Lament of Aokigahara 05. The Banner of Defiance 06. Not Within the Stone 07. Felix culpa (Theodicy Corrupted) 08. Das gelächter Gottes 09. Paradise in Flames 10. The Silent Transition Hrací doba: 55:42 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dalla nebbia

Americké kvarteto s pro změnu italským názvem Dalla nebbia registruji již od vydání debutové řadovky „The Cusp of the Void“ z roku 2013. Uši jsem tehdy nechal zkrátka, zajímavých věcí na poslech bylo až až, každopádně na další příležitost se nemuselo čekat dlouho. Právě letos totiž vychází „Felix culpa“, druhý dlouhohrající zásek, a jakmile se k nám do redakce zatoulala žádost na jeho zrecenzování, neváhal jsem. Ne, že bych od Američanů čekal nějaké zázraky, to by bylo trochu troufalé, ale jistá zvědavost tu z mé strany rozhodně existovala. Neupoutaly mě ani tak ohlasy či další angažmá jednotlivých členů. Zajímavě zapůsobila především samotná prezentace kapely, tedy taková ta potřebná omajda okolo, v níž se moc rád koupu — artwork, logo, přezdívky. Přesto však není přebal „Felix culpa“ žádná sláva. Mystická fotka z parkového zákoutí je fajn, ne, že ne, ale ten primitivní filtr, ten už je navíc. Aura osobitosti ale nadále (byť oslabeně) svítila a s ní se, jak známo, chodí do samotného poslechu v mnohem lepším rozpoložení než v případě žánrových zažitostí.

I hudebně si Dalla nebbia drží svou tvář. Zkratkovitě řečeno jde o jakýsi progresivní black metal s několika výrazně charakteristickými prvky, k nimž se budeme postupně dostávat. Začněme kytarami, tedy nepřekvapivě hlavním tahounem celé desky. Až nevídaně často se hraje v ukrutných výškách a přiznám se, že právě tomuto znaku jsem nebyl s to přijít na chuť. Možná to chtělo vytáhnout trochu víc basu. Teď je to takové výškově ulítané a ve výsledku neohrabaně působící. Začátky byly vážně krušné, neopracovaný zvuk mě šíleně iritoval a po nějaké čtvrthodině jsem dával „Felix culpa“ pravidelně padla. S časovým odstupem ovšem dlužno dodat, že právě ve výškách Dalla nebbia paradoxně bodují. Světlé momenty se objevují pravidelně, takřka v každé skladbě, jen jde zpravidla o několik desítek vteřin. Naopak níže posazený zbytek je mnohdy nemastný neslaný. Úplně zbytečně tak vyznívají snahy o black metalovou intenzitu v „Abandoned Unto Sky“ či konci „Paradise in Flames“, v pasážích z neohrabaných úplně nejneohrabanějších.

Zajímavě naopak působí čistý vokál, který se na celém „Felix culpa“ objevuje bohužel snad pouze třikrát — v „Until the Rain Subsides“, „Not Within the Stone“ a „Felix culpa (Theodicy Corrupted)“. I jeho zapříčiněním jde o skladby se silnou identitou a k otázce, proč že se čistě nezpívá častěji, to už není daleko. Jistému Yixjovi to zpívá velmi dobře a být jeho hlas v každé skladbě, hned bychom se měli líp. Četnější zařazení čistého vokálu by ulehčilo i mnoha ksicht postrádajícím skladbám. Dalla nebbia se sice snaží různými obměnami o odlišení jednotlivých písní, ale jen v několika málo případech to funguje v praxi. Člověk tak má pocit, že tu či onu píseň slyší již potřetí za sebou a to je ve skutečnosti teprve v polovině stopáže. Skladatelsky výrazně vyčnívá snad jen zpočátku klidná „Paradise in Flames“. I tu ale naneštěstí dokonale zabije přemíra snahy o gradaci v black metalový chaos. A ten Američanům prostě nejde.

Zvukovým a do jisté míry i skladatelským tápáním pak bylo úplně zastíněno hostování houslistky Sareety, o níž by se jindy mluvilo hned v první řadě. Zvlášť když se podíváme na její dosavadní angažmá. Komu by snad nestačilo plnohodnotné členství ve folk metalových Ásmegin, s radostí ukážu ještě na Borknagar, In Vain, Solefald či Theatre of Tragedy, u kterých houslistka hostovala. Kolem a kolem, žádné sranda spolky. A opravdu, Sareeta umí. Právě housle dostaly velmi solidní prostor a pasáže jimi obdařené patří jednoznačně k tomu lepšímu.

Jinak toho ale moc není. Jistým pozitivem je ještě zmiňovaná mystičnost, která se z pochválené omáčky do jisté míry přesunula i do hudební praxe. Týká se to primárně nemetalových partů, tedy „Memento mori“, hudebně dokreslující onu divotvornou zahradu, a mezihry „Das gelächter Gottes“. Obě dvě skladby však nenacházejí podporu v jinak stereotypně působícím celku a především kvůli jejich chatrné stopáži kolem čtyř minut jsou předem odsouzeny k záhubě.

Dalla Nebbia jsou pro mě navzdory mnohačetnému vyslechnutí jejich druhé dlouhohrající práce velkou záhadou. Stále jsem přesvědčen, že Američané mají svůj pevně stanovený cíl, k němuž po celou dobu míří, a celé to tak má potřebnou hlavu a patu. Je to svojské, originální, avšak provedení zaostává. Nepříliš dobrý sound spolu se spoustou vaty a opakujících se nápadů činí nahrávku velmi těžce poslouchatelnou. Navíc ta přehnaná stopáž. Co se dá dělat? Onen cíl jen střídavě probleskuje v mlhavé dáli a těžko říct, zda se Dalla nebbia někdy podívají do sfér nadprůměru. Některé skladby tam asi i jsou („Until the Rain Subsides“, „The Banner of Defiance“, „Not Within the Stone“ nebo „Paradise in Flames“), ale jako celek? Nevím, nevím. Dát za radikální zlepšení současného upoceného průměru ruku do ohně by byl vážně hazard.