Země: Polsko Žánr: dark ambient / experimental / minimal Datum vydání: 26.2.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Prologue 02. Desolate, Abandoned 03. Song of the Flight 04. It Is Pure Jade 05. In Vain I Was Born 06. You, Azure Bird 07. A Brief Moment in This Form Is the House of The Flowers of the Song 08. Epilogue 09. Tribute to the Author Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Dancing Deadlips

Projekt Dancing Deadlips je v podstatě jednou velkou neznámou. Stojí za ním polská dívčina vystupující buď pod tímto pseudonymem nebo coby Dee RJ, a ať jej posuzuji z jakéhokoliv úhlu pohledu, je to underground jako prase. Mezi lidmi v podstatě neznámý. Informací pomálu nebo ještě lépe téměř žádné. Hudebně se tahle pohledná slečna pohybuje hluboko v experimentální tvorbě a myslím, že pokud se alespoň trochu hrabete v nekonečných pokusech, dark ambientu, minimalismu a poesii, měli byste zbystřit a věnovat tomuhle článku alespoň trochu pozornosti.

Poměrně nedávno jsme tu recenzovali reunionový počin Lux Occulta, který experimenty a hudebními hrátkami přímo překypoval. Na první pohled není porovnání s těmito protřelými Poláky zcela namístě, neboť “Kołysanki” nabízí tisíc a jeden dechberoucí moment a posouvá hudbu do zcela nových dimenzí. Dancing Deadlips naproti tomu ořezává podstatu hudby až na kost a vlastně se o hudbě ani pořádně mluvit nedá a v příměru k ukolébavkám nabízí krásný kontrast toho, jakými cestami se experimentální (ne)hudba může ubírat.

Projekt spatřil veřejně světlo světa roku 2012, kdy Dee RJ vypustila do světa čtyřskladbové eponymní EPko, následované v říjnu dalšího roku ještě kratším EPkem “The Scarlet of Arrogance” (či spíše singlem, neboť obě skladby mají dohromady sotva pět minut). “Song of the Flight” je první plnohodnotnou řadovkou a její délka se přehoupla přes hodinu. A jaká že tedy je? To je dost těžké popsat. Nejlépe bych desku vystihl, pokud bych ji popsal jako směsici minimalismu a špinavého, městského ambientu. Skutečně, “Song of the Flight” je v podstatě hypnotické nic postavené na nenápadném, dronovém či dark ambientním základu, který si pro sebe cosi mručí v pozadí a občas nechá ze stínů vystoupit ostřejší kontury jasnější elektroniky, kytar, píšťal či zastřeného vokálu.

Motiv alba se odkazuje kamsi k Mexiku v době, kdy mu vládl indiánský kmen Toltéků – konkrétně vládce jménem Nezahualcoyotl, který v mládí napsal báseň, podle níž je album pojmenováno a jejíž přeložené části jsou náplní většiny textů. I z toho důvodu se čas od času objeví píšťaly, jejichž zvuk je toliko charakteristický právě středoamerickým indiánům. V titulní, nejdelší písni můžete zaslechnout i zpěv ptáků, řev opic a další zvuky živoucí džungle. V přímém kontrastu s těmito folkovými prvky a přírodou žije deska druhým, industriálním životem. Rádiový šum, troubící vlak projíždějící kdesi v dáli, dronové stěny i náznaky noisu. Na kytaru vypomáhá hostující Piotr Łapcik a dodává některým skladbám hrubší, rozeznatelnější tvar. Proti ostrému zvuku strun pak Dee RJ deklamuje zastřeným hlasem indiánskou báseň z 15. století.

Hodina za přítomnosti Dancing Deadlips utíká až překvapivě rychle. Na to, že se celou hodinu v podstatě nic neděje a mnoho z vás by mohlo říct, že deska přešlapuje na místě, mnohdy končí dřív, než bych chtěl, aby končila. I přes zdánlivé nicnedělání má za správné konstelace hvězd “Song of the Flight” velmi podmanivou atmosféru. V mnoha ohledech mi připomíná “II” od Kajkyt, se kterým jsme tu před nějakou dobou měli tu čest, Dee RJ však minimalismus dotáhla ještě o pár úrovní dál a oholila strukturu skladeb skutečně až na dřeň – zůstal jen syrový základ, jenž ponechává spoustu místa vaší představivosti. Pokud se vám podaří najít vhodné prostředí k tomu, abyste mohli album opravdu vnímat a ponořit se do něj (takže v noci, ideálně když jste sami s trochou alkoholu), jistě vás díky tomu příjemně odmění. Tedy pokud disponujete alespoň trochou představivosti. V tomto ohledu je “Song of the Flight” buď a nebo. Buď se mu povede ve vás něco vyvolat, anebo, což je hádám pravděpodobnější, vás nechá naprosto chladnými a neřekne vám vůbec nic. Mezistupně mezi těmito dvěma stavy prakticky neexistují.

Jen je občas škoda, že “Song of the Flight” není více průrazné a nesnaží se více útočit na vaše uši, neboť některé industriální části k tomu potenciál rozhodně mají, na druhou stranu si říkám, kolik by v takovém případě ztratilo z onoho tajuplného nic, které tolik přitahuje mojí zvědavost pokaždé, když si desku pustím. Nejen z toho důvodu u mě dojem z alba utěšeně roste. Vůbec nejlepší vlastností podle mě je, že nezáleží ani tolik na hudbě, jako spíše na okolnostech a jen málokdy se mi stalo, že by ve mně dva různé poslechy desky zanechaly identický výsledek – a to i přesto, že album samo se skutečně nijak výrazně nevyvíjí. Coby debut tak hodnotím “Song of the Flight” jako opravdu povedenou desku. Netvrdím, že se Dancing Deadlips nemá co učit nebo co zdokonalovat, ale zvládnout první větší desku na tak vysoké úrovni, to je velká paráda.

Další názory:

Dancing Deadlips je ukrutně divná muzika… což není žádné velké překvapení, protože snad všechny kapely, které se hudebně pohybují v dark ambientu a podobných záležitostech, jsou divné jen ze své podstaty, takže v tomto ohledu vlastně polská slečna se svou nahrávkou “Song of the Flight” nijak nevybočuje. Přesně jak už řekl kolega v recenzi nade mnou, tohle je naprostý minimalismus, až by někdo mohl říct, že ta deska je “nic”, že to přece vůbec není hudba. Svým způsobem možná není, také existuje nepřeberné množství případů, kdy si autoři s podobnou zvukovou formou doslova namlátí hubu, ale na druhou stranu něco podobného může i velmi dobře fungovat a dost často vlastně i funguje. U Dancing Deadlips bych o nějakém namlácení ústní dutiny rozhodně nemluvil, ale je pravda, že i do uhrančivého veledíla tomu kousek chybí. Přesto všechno je “Song of the Flight” ve své podstatě docela zajímavá deska, která – navzdory tomu, že se na ní s nadsázkou řečeno nachází jen šum a trochu mluveného slova – má své momenty, a když si ji pustím, rozhodně nemám nutkání ji nudou vypínat (byť uznávám, že lehké zkrácení stopáže by možná prospělo). Samozřejmě se v tomhle stylu nacházejí i o kus zajímavější věci, ale to nic nemění na faktu, že “Song of the Flight” rozhodně není marné album (zvláště uvážíme-li to, že jde o dlouhohrající prvotinu) a že potenciál v Dancing Deadlips zcela jistě je…
H.