Země: USA Žánr: heavy metal / hard rock Datum vydání: 26.5.2017 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Black Laden Crown 02. Eyes Ripping Fire 03. Devil on Hwy 9 04. Last Ride 05. The Witching Hour 06. But a Nightmare 07. Skulls & Daisies 08. Blackness Falls 09. Pull the Sun Hrací doba: 45:51 Odkazy: web / facebook

Když už se tu objevila recenze na Doyla, nemůže chybět ani souputník Danzig. Tyto persony známé především díky kapele Misfits, vydaly svá sólová alba takřka ve stejný čas. Co se týče Danziga, jedná se už o jedenáctou studiovou nahrávku. I z tohoto důvodu je jeho stejnojmenná kapela Danzig dlouhodobě zavedené těleso, jehož první čtyři počiny se dnes dají označit za už klasické kousky prověřené časem. Kariéra Danzig si poté prošla i méně výraznými momenty, z čehož se v mých očích dostala až s deskou „Deth Red Sabaoth“ z roku 2010. Posledním studiovým dílem je však dva roky staré „Skeleton“ složené pouze z cover verzí. Pořádným následovníkem je tak až letošní „Black Laden Crown“.

Album trpí několika nešvary, přičemž tím signifikantním je prostá nuda. Celá placka má tři čtvrtě hodiny a vlastně se tu nic moc neděje. Žádná z písní nevybočuje, většina se prostě jen line z reproduktorů a nemá parametry na to získat si větší pozornost. Největší problém vidím v tom, že samotný Glenn Danzig zní tak utrápeně jako nikdy předtím. Vím, že k jeho stylu podobný projev patří a rozhodně se nemá jednat o veselou desku, ale v nějaký pasážích to zní, jako by to bylo jeho poslední. Co hůř, nepomáhá mu ani produkce, která „Black Laden Crown“ dokonale popravuje. Takhle špatný mix aby posluchač pohledal. Danzigův vokál přehlušuje všechno ostatní, takže to vlastně zní jako karaoke někde v baru. Nevím, jestli zpěv nahrával jinde než zbytek kapely, ale zní to prostě příšerně. Ještě pozoruhodnější je fakt, že vlastně zní jinak i v jednotlivých skladbách.

Za výsledným zvukem přitom stojí velezkušený Howie Weinberg či Chris Rakestraw. Ten v nedávné době nahrával třeba „Dystopia“ s Megadeth či „Bloodlust“ od Body Count, se kterými nebyl problém. No, a mimo jiné také dvě předešlá alba Danzig. Ono je pravda, že ani ta nezněla nijak super, z čehož usuzuji, že je to prostě přání kapely, potažmo Glenna Danziga. Na druhou stranu, zvuk je to originální, ale tady je to prostě přes čáru. Zadáním možná bylo zachovat dravost, ale Danzig už nehraje punk a skladbám by prospěl vyspělejší zvuk, z nějž vás po chvíli nebolí uši. To, že spousta jeho fanoušků stráví takovou lo-fi nahrávku, jakou je „Evilive“ od Misfits, je jiná věc v úplně jiném kontextu. I když stálo „Deth Red Sabaoth“ zvukově taky za starou belu, pořád obsahovalo skladatelsky dobré písně, což není případ „Black Laden Crown“.

Celé album je vlastně takový smutný umíráček, že by se za to nestyděla ani kdejaká funeral-black formace. Bohužel, zde to působí až směšně a je mi líto, že tyto úšklebky způsobuje právě sám Glenn Danzig. Jestli má třeba první a titulní „Black Laden Crown“ nalákat na poslech, což by asi měla, tak se jí to sakra nedaří a posluchač má spíš chuť tohodle ztrápeně vyjícího psa a utahanou kytaru vypnout. Ano, lépe vypnout, protože přeskočením písně si moc nepomůže. Následující „Eyes Ripping Fire“ má sice slušný náběh na něco lepšího, ale za celou stopáž se to nepodaří naplnit. Nakonec je z toho nudná přešlapovaná okolo banálního riffu, kterou trochu probere až závěrečné sólo. Ani takový riffmaster (alespoň v minulosti) jako Tommy Victor se nedokázal na „Black Laden Crown“ předvést s ničím pamětihodným.

Nejblíže k nějakému úspěchu má asi singlovka „Devil on Hwy 9“. Ta vyniká svojí přímočarostí a jednoduchým refrénem, ale na druhou stranu je tak prostá, jak jen být může. Chybí rafinovanost, jíž Danzig ve svojí tvorbě oplývali. Zajímavou zůstává následující dvojička „Last Ride“ a „The Witching Hour“, které tvoří alespoň nějakou atmosféru temně bluesového výletu. V podobném duchu se nese ještě závěrečná „Pull the Sun“ s dobrou melodií a povedeným kytarovým sólem. Zbytek nevyjmenovaných skladeb je škoda detailněji rozepisovat, jelikož jsou zmarem protahujícím konec nahrávky.

Dalším často zmiňovaným faktem o „Black Laden Crown“ byla účast několika bubeníků. Na desce se po dvou písních představili Johnny Kelly a Joey Castillo, po jedné pak Dirk Veurbeuren a Karl Rokfist. Zbytek nabubnoval sám Glenn Danzig. Poznáte však rozdíl? Nevědět to, ani vás to nenapadne. A i když to víte, je to stále spíš detail pro fajnšmekry.

Nejlépe „Black Laden Crown“ popisuje asi slovo zklamání. Měl jsem jistá očekávání a ta nebyla naplněna. Při psaní závěrečného verdiktu si říkám, jestli to náhodou není vlastně úplně nejhorší počin v historii kapely. Dost možná je. I nechvalně proslulého „Blackacidevil“ si nakonec cením víc, jelikož se alespoň snažilo o něco nového, přestože se to moc nepovedlo. To letošní novinka sice zní jako Danzig, jenom prostě stojí za hovno. Pomyslným hřebíkem do rakve je pak samotný obal alba, jenž jako by předznamenával, že tohle nejspíš nebude příjemný zážitek.