Země: Česká republika Žánr: dark / gothic metal Datum vydání: 2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. My Dark World 02. Empty Sun 03. Fear Kills Me 04. It’s Time to Go 05. Angels Never Die 06. Morning Shadows 07. Insanity Within a Dream 08. Bittersweet Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: facebook / bandzone K recenzi poskytl: Dark Angels

České luhy a háje jsou rodištěm až překvapivého množství rozličných gothic metalových kapel, a to především takových, které si vzaly za své krapet otřepaný koncept beauty & beast. A kdo v téhle větě vytušil ne úplné nadšení, má naprostou pravdu, protože co si budeme povídat – až na výjimky to stojí za starou bačkoru. Dark Angels se na to ale podle všeho snaží jít trochu jinak a jejich přístup ke gothic metalovému žánru tak byl pro mě nečekaným a určitě příjemným překvapením. Proč to bylo příjemné překvapení a jestli to stačí na dobrý výsledek, to je ale na trochu delší povídání…

Tak předně – pod názvem, jaký si kapela dala do erbu, by si jeden představil právě takové generické gothic zpívánky plné upírů, hřbitovů a sopránu… zkrátka klišé jak hovado. Jenže Dark Angels se na svém aktuálním počinu “Bittersweet Devotion” snaží spíše o tu méně infantilní formu gothic metalu, kterou z nedostatku zkušeností s klasiky žánru mohu vzdáleně přirovnat třeba k italským The Foreshadowing a která dovede ve správných rukou nabrat opravdu přitažlivé rozměry. Přesně tohle bylo důvodem onoho příjemného překvapení, v jehož duchu se nesl první poslech, a když trochu předběhnu, zůstává to hlavním důvodem, proč nad deskou nemohu jen tak zlomit hůl, i když nakonec nejde o kdovíjakou supernovu a alespoň v rámci české scény žádné velké žánrové zemětřesení. Faktem ale zůstává, že se deska poslouchá vesměs dobře, až na výjimky nic netahá za uši a řemeslně je to zvládnuté velice na úrovni. Dokonce i zvuková stránka věci nezaslouží jakkoli zdrbat, protože i přes slyšitelné rezervy na tomto poli se ne úplně čistý zvuk k hudebnímu obsahu v podstatě bez výhrad hodí.

Pod vágním prohlášením, že jde o řemeslně velmi dobře zvládnutou práci, se skrývá několik skutečností. Všichni muzikanti předně umí se svými nástroji zacházet a přichází s party, které sice nejsou nijak zvlášť složité, ale přesto technicky na úrovni, zahrané precizně a ve své podstatě vlastně dost dobré. Znáte takové ty případy, kdy něco posloucháte, nějaký riff nebo sólo vás trochu zaujme a vy si při vší střízlivosti stejně poklepete nohou do rytmu a hlavou se vám prožene, že je to vlastně docela fajn muzika? Tak to je přesně ono. V kapele rovněž podle všeho panuje shoda na tom, jak má nahrávka znít, protože k sobě všechno pasuje, nikde nic nevyčnívá a všechno to působí velmi organicky. Skoro to na mě dělá dojem, jako by ušima skladatele nebo skladatelů prošlo už dost amatérských nahrávek malých kapel na to, aby se uchýlil/uchýlili k cílevědomé snaze se všem těm obvyklým nešvarům vyhnout – dlužno dodat, že vesměs úspěšně. Tento perfekcionismus se zdá být určujícím snad pro každý aspekt desky – hudbou počínaje a velice solidně zpracovaným grafickým motivem alba konče.

Bohužel, není to ale až taková sláva, na kterou to z dosavadního popisu možná vypadalo a na kterou možná kapela aspirovala, a důvody, které za tím stojí, vidím dva. Zaprvé mám trochu problém s vokálem, a ačkoli je Radek Popel schopný zpívat v různých polohách, ne všechny mu sedí tak, jak by se slušelo. Nejhůře je na tom asi hluboký čistý vokál, který místy opravdu působí docela divně. Moc tomu nepomáhá ani slabý ale přesto znatelný český přízvuk (peskovat za to nerodilého mluvčího se mi ale opravdu nechce) a také některé útržky textů, ze kterých táhne patos na sto honů (celé texty jsem ale nečetl, takže to berte s rezervou). Naopak špinavé výšky Radkovi svědčí a takto zpívané pasáže se neposlouchají vůbec špatně. Druhá věc, která dojem z “Bittersweet Devotion” poněkud sráží, je spíš subjektivního charakteru, ale já si nemohu pomoci. Prostě mi přijde, jako by kapela ve vší své cílevědomé snaze udělat opravdu dobrou žánrovou desku tak trochu narazila na svoje limity. Zahrané je to dobře, má to solidní pasáže a dokonce i celé skladby, ale když se to oseká na dřen, v jádru je to pořád průměr, který přese všechen perfekcionismus a řemeslnou zručnost, kterými je obalen, postrádá to, co dobré desky od průměru odlišuje – esenci skutečného umění.

Nic z toho, co jsem v posledním odstavci “Bittersweet Devotion” vyčetl, však neznamená, že bych potenciální posluchače od jeho poslechu chtěl kdovíjak odrazovat. Dark Angels nahráli desku, která na poměrně plytké domácí žánrové scéně určitě působí svěže, koneckonců se mi i docela líbí a nenáročný posluchač si bez debat přijde na své. Hodnotit však výš, lhal bych sobě, kapele i čtenářům, na což opravdu nemám povahu, takže je mi líto. Lehký nadprůměr – nic víc a nic míň.