Země: Velká Británie Žánr: rock Datum vydání: 18.9.2015 Label: Columbia Records Tracklist: 01. 5 A.M. 02. Rattle That Lock 03. Faces of Stone 04. A Boat Lies Waiting 05. Dancing Right in Front of Me 06. In Any Tongue 07. Beauty 08. The Girl in the Yellow Dress 09. Today 10. And Then… Hrací doba: 51:28 Odkazy: web / facebook

Hlas a kytara Pink Floyd. Nálepka, která pravidelně zdobí alba Davida Gilmoura, je natolik výmluvná, že i člověk, který jeho nepravidelně se objevující studiové desky vůbec nesleduje, by měl být schopný určit, o co zhruba se jedná. Pink Floyd byli totiž natolik velká skupina, že jejich hudba ovlivnila mnoho lidí a nejednu z jejich desek je možno považovat za klasický počin rockové historie. A přestože „Rattle That Lock“ nelze přisoudit takový ten historický status nesmrtelnosti, jímž se alba bývalé domovské kapely toho britského zpěváka a kytaristy pyšní, tak je jeho čtvrtá studiová nahrávka tím nejlepším možným dárkem nejen pro fanoušky Pink Floyd.

Přeci jen, na tohle album se čekalo několik let. Od dob úspěšného „On an Island“ uteklo dlouhých devět roků a místo toho, aby se předloni objevil jeho nástupce, který se dal tušit, tak se David Gilmour a Nick Mason rozhodli vybrakovat šuplíky a vydali poslední studiovku pod hlavičkou Pink Floyd s titulem „The Endless River“. Album míněné jako labutí píseň zesnulého klávesáka Ricka Wrighta však bylo spíše ambientně instrumentálním zklamáním.

Zklamáním, které ukončilo studiovou kariéru Pink Floyd, a tak se dalo čekat, že teď už konečně nastane ten čas, kdy se David Gilmour opět zavře do studia a začne tvořit. „Rattle That Lock“ je stejně jako „The Endless River“ výsledkem nahrávacího procesu na různých lokalitách, přičemž v tomto případě se jedná konkrétně o studia Medina, Astoria, Abbey Road a AIR, z nichž všechna jsou spojená s kariérou britské progrockové veličiny. Nahrávání pak stejně jako minule dozoroval Phil Manzanera a tohle všechno dohromady bylo již předem zárukou skvělého zvuku, kdy jsou všechny stopy hezky a uceleně poskládány do výsledné podoby, aniž by se to dohromady bilo.

Jestliže se „Rattle That Lock“ dalo očekávat ve vzduchu již od počátku minulého roku (a že se o to David i jeho manželka, spisovatelka Polly Samson, která k písním přidala velmi posmutnělé texty, postarali), tak co nebylo zcela jasné, byl směr, jakým se novinka bude ubírat. Jasně, ono je to pořád album hlasu a kytary Pink Floyd, takže základní elementy jsou vcelku jasné a nemá smysl nad nimi polemizovat, nicméně když se podívám do minulosti, tak všechna dosavadní sólová alba Davida Gilmoura jsou ve své podstatě jiná.

Zatímco eponymní debut byl progový blues rock 70. let, tak v roce 1984 vydané pokračování „About Face“ už bylo ve značné míře načichlé popovými prvky a několik písní by se dalo označit za rádiově orientované. Následovala dvě dekády dlouhá pauza, než spatřilo světlo světa „On an Island“. Skvělé album, které má blíže k debutu, ovšem disponuje mnohem křehčí a veskrze progrockově akustickou atmosférou. Po úspěchu „On an Island“ se tak nabízelo, že „Rattle That Lock“ bude jeho skoro přímým následovníkem. Avšak není to tak jednostranné, protože novinka je hravější a rozmanitější.

O rozjezd „Rattle That Lock“ se stará instrumentální „5 A.M.“, která se pomalu probouzí a uvádí posluchače do dobře známých prvků, přičemž zde převládá plačtivý zvuk Gilmourovy kytary. Je škoda, že se během těch tří minut nikam moc neposune, protože takhle něco naznačuje, stále se na něco čeká a najednou přijde konec.

Následuje píseň titulní, která byla vypuštěna jako první singl a kterou bych označil za minimálně překvapivou. Veskrze pozitivní atmosféra a rozverná nálada není Gilmourovi tolik podobná, aby se dalo hovořit o věci klasické. David Gilmour se při jejím vzniku nechal hudebně inspirovat melodickým jinglem veřejné železniční dopravy ve Francii. Hned v době vydání singlu jsem zaznamenal rozpačité přijetí, přičemž nemálo kritiky bylo slyšet z řad Francouzů, jimž ten zvuk, jejž slyší každé ráno na nástupišti při cestě do práce, nejspíš nepřijde tak fantastický jako Gilmourovi. Tomu ale učaroval natolik, až na něm postavil titulní píseň svého alba. Líbí se mi ta nespoutaná atmosféra, výrazná rytmika, skvělý vokál a samozřejmě i sólová kytara, která je ihned rozpoznatelná. „Rattle That Lock“ je aranžérský velmi vděčná záležitost, protože se na jejím pozadí stále něco děje, takže na své si přijde třeba i milovník ženských sborů. Rozhodně jedno z největších překvapení nahrávky.

Jestli se o některých z písní naopak dá říct, že znějí víceméně klasicky a že by se mohly umístit na albu schovávající se pod jménem Pink Floyd, tak je to trojice „Faces of Stone“, „A Boat Lies Waiting“ a „Beauty“. Začnu tou poslední, protože se jedná o instrumentální kousek, jenž by se svou ambientní náladou mohl z fleku vyjímat na „The Endless River“. Hodně podobně na tom je „A Boat Lies Waiting“, která je ve všech ohledech minimalističtější než třeba „Faces of Stone“. Klavír, kytara a do toho David Gilmour s harmonicky skládaným vokálem se zapojením hostujících vokalistů. Ačkoli je to píseň, v níž se toho děje ve své podstatě velmi málo, tak to není o nic horší posluchačský zážitek než „Faces of Stone“. Ta začíná opět velmi jednoduše jen za zvuku piána, ovšem úvodní motiv se postupně rozvine v plně znějící píseň se silným instrumentálním obsazením, takže krom klasických nástrojů se připojí akordeon a smyčcový opar, jenž halí skladbu do potenciální mlhy plné teskných akordů.

„Dancing Right in Front of Me“ je další z poměrně překvapivých momentů „Rattle That Lock“. Přestože je protkána melodií, tak je to potemnělá píseň s výraznou klavírní linkou. V druhé polovině se dokonce objeví něco, co zní jako mix blues a jazzu spojený Gilmourovou kytarou, čímž si připravuje půdu pro „The Girl in the Yellow Dress“. To je totiž píseň, kterou bych si od něj donedávna nedokázal představit. Na hosty velmi bohatá záležitost zní, jako by se zatoulala z úplně jiné nahrávky. Atmosféra zakouřeného baru, jazzová kapela na pódiu, praskající zvuk a do toho saxofon. Výsledný dojem je dokonalý a já se strašně bavím, ačkoli jazzovou hudbu jako takovou jsem nikdy nebyl schopný naplno docenit a užívám si spíš její mainstreamové pojetí.

S koncem „Dancing Right in Front of Me“ přichází nejspíš absolutní vrchol „Rattle That Lock“ v podobě „In Any Tongue“. Tato kompozice je vystavěna na podobných základech jako legendární „Comfortably Numb“, je to ovšem jen taková vzdálená asociace; nečekejte kalkul a krádež vlastních postupů z minulosti. Po dobu necelých sedmi minut si „In Any Tongue“ plyne velmi pomalu a teskní na všechny strany. Přestože by se mohlo zdát, že to s tím patosem a melancholickou atmosférou už Gilmour přehání, tak vězte, tohle je opravdový majstrštyk, jenž mi dává vzpomenout i na „On an Island“. Skvělá melodie a klavírní motiv směřují k nádhernému kytarovém sólu, v němž „In Any Tongue“ exploduje.

Blížíme se do finále, což znamená příchod dvojice „Today“ a „And When…“. „Today“ je opět taková hybnější a rychlejší píseň s vyčnívající basou, která se stává jedním z nejpamětihodnějších momentů poslechu, protože ta nezvyklá nálada prostě bije do uší. Gilmour frázuje poměrně výrazně, aby držel krok, a podporován početným vokálním ansáblem v pozadí táhne tuhle píseň do refrénu, který mi přijde asi nejméně výrazný. Není špatný, ale dle mého by zasloužil trošku postrčit, protože v kontextu „In Any Tongue“ či „Rattle That Lock“ se ztrácí.

V samém závěru alba doznívá další instrumentální kousek „And When…“, který pochopitelně dojímá kytarou ústřední postavy nahrávky. Ani zde se příliš nepospíchá a nevyčnívající rytmika s orchestracemi nechává Gilmourovu hlavnímu nástroji dostatek prostoru, abyste si mohli užít každý dotek se strunami. Ze všech tří instrumentálních kompozic je mi právě „And Then…“ nejblíž díky povedeným melodiím, jež Gilmour táhle vybrnkává.

Jak to jen uzavřít… Znáte ten pocit, kdy na něco čekáte takřka deset let, a když je to venku, tak je to stejně tak dobré, jak jste doufali? Pro mě je tímto počinem právě „Rattle That Lock“, takže snad pochopíte, že tahle recenze v mém podání moc objektivně napsat nejde. A vlastně jsem se o to ani příliš nesnažil. Neříkám, že je to dobré jen proto, že je pod tím podepsaný Gilmour, ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že již před vydáním měl z poloviny vyhráno, protože tu kvalitu člověk od takového umělce očekává už automaticky.

„Rattle That Lock“ je skoro ve všech ohledech dotažené do dokonalosti, a aniž bych chtěl malovat čerta na zeď, tak vzhledem ke Gilmourově kadenci, s níž své sólové desky vypouští, a faktu, že letos oslaví již 70. narozeniny, je tohle dost možná poslední studiová nahrávka, na níž si toho hlasu a kytary Pink Floyd bude dát užít. A tak k ní taky přistupuji. Třešničkou na dortu je, že Gilmour překvapil. Základní prvky sice zůstaly neměnné, takže ta nálepka, o níž jsem mluvil v úvodu, má na fyzickém nosiči své opodstatněné místo, ovšem barevnost a místy i nečekaná hravost podtrhují pohodu a nesvázanost, s jakou „Rattle That Lock“ vznikalo, a já opět smekám před uměním tohoto britského velikána.

---