Země: USA Žánr: hardcore punk / thrash metal Datum vydání: 4.8.2017 Label: Ipecac Recordings Tracklist: 01. Seizure and Desist 02. Idiopathic 03. Obedience School 04. Shillelagh 05. Bela Lugosi’s Dead [Bauhaus cover] 06. Divine Filth 07. Grave Slave 08. The Future Has Been Cancelled 09. Gag Reflex 10. Church of the Motherfuckers Hrací doba: 27:43 Odkazy: facebook / bandcamp

Asi nejsem jediný, komu se občas zastesklo po spolupráci Pattona s Lombardem z dob fungování Fantômas. Pattonova chorá mysl dokonale nakazila všechny zúčastněné (mimo Lombarda dále Dunn a Osborne) a na svět se dostala čtyři povedená a především neskutečně kreativní alba. Všechny tyto nahrávky lze shrnout nálepkou avantgardy a grindcorového šílenství. Zkrátka experimenty Pattonově vlastní.

Je docela troufalé začínat recenzi o Dead Cross slovy o Miku Pattonovi. Ten totiž nepatří ani mezi zakladatele, ani se nepodílel na skládání písní. Tím je naopak Dave Lombardo. Jak známo, po odchodu ze Slayer se pouští do všeho možného a zdá se, že stále nemá dost práce. Tuto kapelu zformoval skrze dřívější spolupráci s basistou Justinem Pearsonem a kytaristou Mikem Crainem. Jednoduše si chtěl zaplnit volné dny v kalendáři, tak dal během pár dnů dohromady Dead Cross, kteří začali vystupovat, aniž by měli nahraný jediný song. Za chvíli je doplnil také zpěvák Gabe Serbian. Ten však po nahrání svých veškerých partů k této desce skupinu opustil a tím se nám na scénu dostává Patton.

Ten nabídku přijal, napsal si své vlastní texty, nahrál zpěvy, efekty, zkrátka sebe, a debut mohl jít konečně ven. Přestože to všechno působí trochu zmatečně a uspěchaně, na výsledku to není znát. Ostatně chaos k této hudbě tak nějak patří, kor když se rozhodnete natočit klasickou hardcorovou desku. Tím se dostávám možná k první otázce, tedy zdali je tu nějaká podobnost s Fantômasem – inu, ani ne. Dead Cross je daleko ustálenější, přímočařejší a nezkouší bořit hranice. Na druhou stranu se nejedná ani o nijak standardní desku a už vůbec ne nahrávku, která by zapadla mezi hordy ostatních.

Její výjimečnost tkví v onom mixu jinak docela obyčejných žánrů, jakými jsou hardcore punk nebo thrash metal. Různě se střídají, prolínají a často obohacují i o jiné vlivy. Nad tím vším operuje nezaměnitelný styl Pattona. Ten se samozřejmě nešetří a vystřídá tu snad všechny svoje známé i neznámé polohy, od mluveného slova, přes hrdelní dávení až po šílené skřeky. Tomu naprosto korespondují texty. Ty po většinou nedávají žádný smysl, snad jen s výjimkou „Bela Lugosi’s Dead“, o představiteli Drákuly, což je však předělávka. Jinak se tu ve značně satirickém tónu pojednává třeba o pojídání zvířátek nebo vyměšování.

Přestože je tedy Patton nejnovějším členem, takzvaným příchozím na poslední chvíli, zvládl opět urvat celou show pro sebe. Sekundovat mu stíhá pouze Lombardo, jenž je zde ve svém živlu a od klasických slayerovských sypaček, které můžeme vnímat jako středobod jeho počínání, přechází i do jiných zákoutí svého umu, známých právě třeba z Fantômas. Zbytek kapely poněkud zaostává a bohužel je to znát. Ta,m kde se nachází dobré přechody a šance přijít s něčím zničujícím, se kolikrát nachází úplně všední riff. Právě nedostatek kvalitních kytarových riffů ubližuje „Dead Cross“ úplně nejvíce. Jak Crain, tak Pearson pocházejí z noisových formací jako The Locust nebo Retox, což se však dobře doplňuje se zálibou Pattona v podobných bordelech, a také v tom nakonec vidím jejich hlavní přínos, jelikož je to jednoduše slyšet a je to jedním z důvodů, proč tohle není další fádní hardcore nebo thrash.

Nejsilnější mi debut Dead Cross připadá ve svém začátku, kdy nedává vydechnout ani na chvilku a ven se valí jenom čirá energie. Třeba v úvodní „Seizure and Desist“ se daří sloučit dohromady zdaleka neslučitelné, a to absolutní chaos a chytlavost. To nejlepší však nastává s následující trojičkou „Idiopathic“, „Obedience School“ a „Shillelagh“ – plné zvratů, nápadu, zběsilosti a zábavy. I následující, už zmíněný cover „Bela Lugosi’s Dead“ skvěle funguje, svou atmosférou uklidňuje a dává prostor vydechnout, přestože z tohoto majstrštyku Bauhaus mrazí. Jako utržený ze řetězu je Patton v „Grave Slave“, kde hned z kraje kvičí jako prase na porážce. To by bylo ještě v pohodě, ale neustálé opakování slova „pistolero“ leze na nervy. Mezi slabší kusy dále patří „Divine Faith“ nebo „The Future Has Been Cancelled“, která je postavena na docela nudném riffu a ani její refrén to nijak nevylepší. Něco málo chybí také posledním dvěma; přestože nejsou vyloženě špatné, za první půlkou zaostávají rovněž.

Jsem rozhodně rád, že Dead Cross existuje. A také, že se do sestavy dostal Mike Patton. Nijak neskrývám, že jsem jeho fanoušek, a upřímně věřím, že celou nahrávku posunul minimálně o úroveň výš. Jeho spojení s Lombardem vždy přineslo ovoce a nejinak je tomu i v případě této nahrávky. Přestože ne všechny skladby jsou na výbornou, poslech jednoduše baví a rád se k němu vracím. Klidně bych si dal za nějaký ten rok další porci nového materiálu.