Země: USA Žánr: post-black metal / blackgaze Datum vydání: 2.10.2015 Label: Anti Records Tracklist: 01. Brought to the Water 02. Luna 03. Baby Blue 04. Come Back 05. Gifts for the Earth Hrací doba: 46:45 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Dva roky stará deska „Sunbather“ katapultovala americké shoegaze black metalové Deafheaven do centra zájmu kdejakého kolem metalu motajícího se hipstera a pro mě znamenala především první seznámení s kapelou. A vlastně jsem rád, že jsem na ni narazil tak trochu bez znalosti kontextu a souvislostí a nebyl při poslechu alba zatěžován o předsudky pramenící z publicity kapely i mimo metalové kruhy. Do kapely je dneska v rámci black metalu populární kopat jako do kacířů, kteří žánr zpřístupňují širšímu spektru posluchačů, kteří nemají v krvi dostatečnou dávku pravého černého nihilismu a misantropie. Nicméně obecně zde navzdory lehkým vlivům Alcest či Wolves in the Throne Room vidím velký přínos a invenci. Pocitově jsem zkrátka do „Sunbather“ neslyšel tak pohlcující melancholickou nabluesovatělou black metalovou desku.

Samotná muzika tehdy velmi umně balancovala na hranici mezi zběsilým black metalem, shoegazovými a místy až post-rockovými náladami. Takový melancholický metal, avšak plný svižně tremolovaných sedmičkových akordů a estetiky východu slunce ve spojitosti s hrubou hysterickou agresí. Ve mně osobně (a snad mě nebude žádný sludgový vousatý strýc hnát) vyvolávala deska podobné pocity jako intenzivní závěry skladeb posledních Neurosis, pouze očištěné o hrubší pozůstatky hardcorové duše. Jenomže poslech „Sunbather” ve chvíli čekání na novinku vyvolával především mnoho otázek. Dá se z durových sedmiček postavit hypnotický black i napodruhé?

Možná ne. Důležité je, že se tak nestalo ne kvůli tomu, že by kapela zklamala, nýbrž protože se posunula zase trochu jinam. On už ten šedavý a svou (ačkoliv trochu dětinskou) výtvarností netradiční obal alba „New Bermuda“ prozrazoval něco z toho, co v sobě nový materiál skrývá.

Tak především je zde patrný zemitější a méně vzdušný projev. Deska působí na první poslech méně atraktivně, avšak při dalších inkarnacích postupně jednotlivé střípky do sebe začínají zapadat a člověk se začíná na každý další motiv těšit. Zvuk je oproti předchůdci méně plynulý a místy se zde zakousnou i celkem těžkopádně riffované pasáže, avšak jen pro zpestření, nikoliv jako nějaké významné narušení konceptu (nedejbože pak atmosféry). Deska zkrátka působí jako takové volné pokračování svého předchůdce, místy nepřístupnější, disonantnější, méně jednoznačně melodické, avšak ve výsledku neméně působivé. A když se člověk nebojí, že poklička bude horká, a nahlédne pod ní, zjistí, že je to zase velmi příjemné dílo. Jistě mající své mouchy, přeci jen se v některých mometech kapela trochu opakuje, ale ve výsledku rozhodně bavící a rozhodně ne zatraceníhodné.

Těžiště atmosféry stále tkví ve vzdušnosti shoegazu, avšak tentokrát opatřeného místy ne tak jednoznačnými melodiemi, jak tomu bylo minule. Metalová složka je místy instrumentálně blízká i jiným metalovým větvím, než jsou pouze blackové sypačky, za příklad může sloužit například kytarové sólo a rytmické kytarové řezání v „Come Back“ (jež pak vygraduje v klasické euforické pasáže). Kompozičně už jen při pohledu na tracklist je jasné, že své nápady kapela více nakumulovala do delších celků. A jaký je vývoj desky v průběhu hracího času? Působí na mě trochu jako by se kapela v první polovině více snažila znít jinak a ilustrovat, že navzdory charakteristickým postupům nestojí na místě a vyvíjí se. Ta druhá se pak spíš vrací ke konceptu a zvuku předchůdce. Například při poslechu již dříve zmiňovaných gradovaných pasáží „Come Back“, klasických klesajících stupnic ke konci „Baby Blue“ či úvodu závěrečné „Gifts for the Earth“ se člověk jistému pocitu déjà vu asi nevyhne.

Jenomže, tentokrát na mě právě více působí ty méně klasické skladby jako například hned úvodní „Brought to the Water“, jež je v úvodu přímočařejší a črtá relativně neotřelé momenty. Ve chvíli, kdy přijde melodický návrat obvyklejšího střihu, pak ona bluesovost v kontrastu s o kapku větší ponurostí evokuje kolegy Ghost Bath. Jako celek je otvírák různorodý a nedržící se dogmatu vybudovaného předchůdcem. V kontrastu k tomu závěrečná „Gifts from the Earth“ se o poznání rychleji oposlouchá, neboť zde se více odráží klasický charakter, který oproti minulosti už není moc překvapivý. Již zmiňovaná „Come Back“ či dvojka „Luna“ kombinují obojí, což je taková celkem přijemná hranice, jež dává najevo, že posloucháme stejnou kapelu, ale zároveň, že ta kapela nestojí na místě a vyvíjí se. Podobně je na tom i „Baby Blue“ disponující skvělými měkkými pasážemi po šesté minutě.

Novinka „New Bermuda“ rozhodně není bez vady. Navzdory novému kabátu zde lecky zaslechneme pasáže velmi podobné „Sunbather“. Nicméně samy o sobě kompozice fungují a mě osobně zkrátka baví (některé dokonce velmi). Zároveň větší různorodost podporuje trvanlivost desky. Překvapivost předchůdce je sice pryč, ale Deafheaven kráčejí dál. Sice občas našlapují dost nejistě, avšak po pár drobných útrapách nakonec do cíle dorazí. Pokud někdo tvrdí, že se jedná o senzaci, trochu přehání, kdo však tvrdí, že jde o brak a propadák, ten vyloženě kecá.

---

Druhý pohled (Skvrn):

Na Deafheaven jsem měl políčeno už poměrně dlouhou dobu, za což mohla kombinace věru prozaických důvodů. Američany jsem si zafixoval jako black metalové, a jelikož já tuhle hudbu rád, jednou muselo přijít i na ně. Navíc ten hype. Debutem „Roads to Judah“ nezvyklé pozdvižení začalo, načež následně vygradovalo v „Sunbather“, toho času lídra všemožných ročních přehledů. Právě tehdy jsem si umínil, že nastala chvíle hledat odpověď na otázku, zda Deafheaven roli „hajpovaných“ přát, nebo jen nevěřícně kroutit hlavou. Jenže „Sunbather“ mě nezastihl v nejlepší posluchačské formě a po mizivém počtu protočení dostal dozajista ambiciózní průzkum stopku. I tak se ale Deafheaven mých poslechů dočkali. Začal jsem sjíždět „Roads to Judah“, které si mě sice významným způsobem nezískalo, avšak nemám problém mluvit o nadprůměrně odvedené práci. A poté už přišlo „New Bermuda“. Jaké je?

Když Deafheaven ohlásili vydání nové desky, říkal jsem, že kapela půjde spíše ve šlépějích opalujícího se předchůdce. Nebude se hrát na přímočarou notu jako v „Roads to Judah“ a pokračovat bude proces postupného měknutí. Jenže první ohlasy „New Bermuda“ naznačily opak a mně po několika protočeních nezbývá než souhlasit. Novinka je velmi dřevní, na poměry kapely působí velmi metalově a sem tam Deafheaven skrz oldschool vyloženě vzpomínají. Viz sólo v „Baby Blue“, viz kytary uprostřed „Brought to the Water“. Ovšem i tak jsou výlety do minulosti spíše sporadického rázu a drtivá přesila stopáže patří ostře nabroušené post-black metalové moderně protkávané post-rockovým klidem. Právě na této symbióze „New Bermuda“ stojí a právě ona ho dělá silným.

Díky skladatelské kvalitě působí kontrasty mezi black metalovým napětím a post-rockovým úlevami naprosto přirozeně. I když Deafheaven neservírují nic vyloženě vynalézavého, cítím silný smysl pro gradaci a vývoj skladby. Stopáže skladeb atakující pravidelně desetiminutovou hranici tak nejsou přítěží, ale výhodou a důležitým prostorem ke skladatelským manévrům. Jednotlivé stopy působí vyrovnaně a kolegiálně se starají o celistvou sílu desky. Snad jediný výraznější problém mám s úplným koncem „Come Back“, kde Deafheaven sklouzávají v post-rockovém snění až k mírnému melodickému kýči. Jinak však v podstatě nemám výhrad. Pravda, letos jsem jen v rámci metalu slyšel hned několik silnějších desek, avšak kvalita tu rozhodně je, a to nemalá. Při takové formě pak nemůžu hype jménem Deafheaven přehlížet, neřkuli nad ním ohrnovat nos.

---