Death Angel - Humanicide

Death Angel – Humanicide

Death Angel - Humanicide

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Humanicide
02. Divine Defector
03. Aggressor
04. I Came for Blood
05. Immortal Behated
06. Alive and Screaming
07. The Pack
08. Ghost of Me
09. Revelation Song
10. Of Rats and Men
11. The Day I Walked Away

Hrací doba: 48:30

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Američané Death Angel patřili po dlouhou dobu mezi mé nejoblíbenější představitele thrash metalového žánru. Na scénu vlítli ve velice útlém věku (však v době vydání debutu „The Ultra-Violence“ bylo všem pod dvacet, bubeníku Andymu Galeonovi pouze čtrnáct), ale ani to nezabránilo prudkému vzrůstu jména Death Angel v oblasti Bay Area. Relativní úspěch netrval navěky, vlastně už záhy, zkraje devadesátých let, se kapela rozpadla.

Letošní placka „Humanicide“ však existuje díky návratu, k němuž došlo ku příležitosti benefičního vystoupení na podporu Chucka Billyho ze spřátelených Testament v roce 2001. Křídla anděla se opět rozechvěla, a nakonec z toho bylo plnohodnotné obnovení činnosti. Znovu se koncertovalo, nahrávaly se desky a právě díky „Killing Season“, druhé po-návratové studiové placce, jsem se k Death Angel dostal. Dodnes se k ní rád vracím a považuji ji za jeden z nejvydařenějších thrashových počinů tohoto století.

Death Angel tehdy zněli jako parta mladíků. Už na „The Art of Dying“ se prezentovali energickou směsicí thrash metalu a uvolněného, rychlého hard rocku. Rockové podtóny pomáhaly kapelu odlišit od početného stáda revivalujících thrasherů, čímž se od této scény úplně oddělili, a na rozdíl od ní zněli současně a moderně. Ostatně vymezování se od zbytku bylo kapele vlastní už v první etapě, kdy se na albu „Act III“ nebáli stočit kormidlo k alternativě a funkovým vyhrávkám, a to se prosím jednalo o rok 1990, kdy byl čistokrevný thrash metal stále na vrcholu.

Proč tu ale tohle vše rekapituluji. Ono je to zřejmé už z první věty celého povídání, kde není minulý čas použit náhodou. S příchodem nahrávky „Relentless Retribution“ můj zájem o Death Angel notně upadl a tento stav s každým dalším albem nadále trvá. Vlastně se ještě prohlubuje. Kapelu po „Killing Season“ opustil basák Dennis Pepa, následně i bubeník Galeon a styl kapely doznal značných změn. Přestože stále zněli moderně, bylo toho docíleno jinými způsoby, zejména pak inspirací v melodickém metalcoru, což mi začalo silně překážet.

„Humanicide“ sice pokračuje spíše v odkazu celkem solidního „The Dream Calls for Blood“, avšak už na minulém „The Evil Divide“ mi přišlo toto směřování docela vyčerpané. Přestože se o žádném z posledních čtyř alb nedá mluvit jako o průseru, neznamená to ani, že by byly kdovíjak dobré. Asi nejlépe je vystihuje slovo nuda. Pryč je ona energie, která mně na nich tehdy nejvíce upoutala, pryč jsou neotřepané nápady a zapojení klasických, až rock’n’rollových postupů naznačených už na letitém „Act III“ a naplno využitých na „The Art of Dying“ a „Killing Season“. Pryč je to, co je pro mě dělalo zajímavými.

Na posledních čtyřech albech se vždy našlo něco dobrého i něco špatného, z čehož logicky vyústí průměr. Nejinak je tomu na „Humanicide“. Death Angel opět jedou především na současně-klasických thrashových sypačkách, kterou je třeba hned úvodní „Humanicide“, avšak i tomuto kusu schází větší výraznost, silnější riff či alespoň refrén, čímž trpí také ostatní skladby. Ještě méně přesvědčivě pak Death Angel vypadají v příliš nuceně násilných věcech jako „Divine Defector“ anebo kýčovitých záležitostech typu poslední „The Day I Walked Away“. S oblibou také na svá alba zařazují střednětempé skladby, které zpravidla ničí přestřelené stopáže, na „Huminicide“ reprezentované „Immortal Behated“. I sborové písně, podobné „The Pack“, jsou zejména na „Relentless Retribution“ ke slyšení v lepším provedení.

Ke světlým momentům bych zařadil krátkou, ale velice příjemnou ukázku toho klasického Death Angelu, tak jak si ho pamatuji já nejlépe. Čtvrtá „I Came for Blood“ má onen rockový nádech, uvolněnost, přímočarost, škoda jen, že ji tak kazí zpěvy v předrefrénu. I přestože se na poměry Death Angel jedná o velice jednoduchou věc, mě z „Humanicide“ baví nejvíce. Přinejmenším zajímavá je také alternativně laděná „Revelation Song“ s podivně melodickým, přitom chytlavým refrénem. Zbytku alba se naprosto vymyká a ani sem moc nezapadá, ale není pouhou fádní rutinou jako „Aggressor“, „Ghost of Me“ nebo „Of Rats and Men“, čímž dokáže upoutat pozornost. Vlastně si ji z celé placky pouštím nejvíce.

Co však „Humanicide“ výrazně ubližuje, je kromě nevalné skladatelské potence také produkce, což jen potvrzuje slova o plastových prefabrikátech z dílny Nuclear Blast. Takhle plochý, nedynamický a nic neříkající zvuk si snad Death Angel nezasloužili. Nějaké lepší zvukové ošetření by asi stejně slabému dojmu z „Humanicide“ nepřidalo, ale když už to má člověk poslouchat, tak ať se to alespoň poslouchat dá. Tohle je fakt odfláknutá práce.

Myslím, že není třeba nic víc dodávat. Death Angel mám za jejich starší výtvory rád, rád bych je viděl naživo, ale jejich poslední desky naznačují, že se zasekli na určitém bodu spokojenosti, kdy tak nějak odehrají to nejnutnější, skalní to zřejmě potěší a oni sami mají tak důvod vyjet na další turné. Neurazí, ale taky nepotěší.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.