Země: Švédsko Žánr: heavy / doom metal / punk Datum vydání: 18.2.2013 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Noche de brujas 02. World Serpent 03. Lords of Putrefaction 04. Darkness of Hel 05. Sudden Bloodletter 06. Malice Striker 07. Night Stalker 08. Luciferian Blood Covenant 09. Black Armoured Death 10. Death Wolf March 11. Little Black Angel 12. Snake Mountain 13. Rothenburg Hodnocení: H. – 6/10 Stick – 5/10 Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook

Ačkoliv by se občas mohlo zdát, že uvozování recenze nějakou tou omáčkou v podobě obecných informací je jen poměrně nenásilný způsob, jak si pohodlně prodloužit článek, aby to na první pohled vypadalo lépe, v některých případech, mezi něž se řadí právě i Death Wolf, se jedná o záležitosti natolik zajímavé, popřípadě i natolik zásadní, že ve výsledku mohou pomoct v chápání samotné nahrávky. Oč jde, budeme-li mluvit konkrétně o švédské kapele Death Wolf? O sestavu… přesněji řečeno tedy o jednoho jejího člena, kterýmžto je jistý Patrick Niclas Morgan Steinmeyer Håkansson, známější spíše prostě jen jako Morgan, kytarista a hlavní mozek švédské black metalové stálice Marduk. Není žádným tajemstvím, že mimo Marduk má Morgan několik vedlejších projektů, z nichž jedním kdysi bývalo black/noisové peklo Abruptum, druhým jsou pak právě Death Wolf, pohybující se někde na pomezí heavy metalu, doom metalu a punku. Aby bylo všem informativním okolnostem učiněno definitivně zadost, dodejme ještě, že Death Wolf, přestože aktuálně vydávají formálně druhou desku, nejsou úplně novou akvizicí, jelikož dříve fungovali pod jménem Devils Whorehouse, pod nímž vyšla dvě další alba. Jako poslední perličku pak dodejme, že v případě Death Wolf Morgan neobsluhuje kytaru, jak jsme u něj zvyklí v Marduk, nýbrž její basovou sestru…

Když jsem v předchozím odstavci zmiňoval, že se Death Wolf pohybují někde na hranici mezi heavy metalem, doom metalem a punkem, nebyla to technicky vzato pravda, protože hudba, jakou na “II: Black Armoured Death” najdete, rozhodně nezní jako kombinace těchto tří žánrů – ve skutečnosti totiž kapela hraje buď jeden, nebo druhý, nebo třetí. Doomová a heavy metalová složka se ještě vzájemně relativně proplétají, nejedná se ovšem o kombinaci dříve neviděnou či neslyšnou; punk se pak projevuje v samostatných kratších vypalovačkách, které jsou sice oproti základní podobě svého žánru vybaveny poměrně hutným metalizovaným zvukem, nicméně při nich musí být každému jasné, odkud vítr vane.

Na základě tohoto tvrzení asi nebude žádným překvapení, když dále prohlásím, že tím pádem lze skladby z “II: Black Armoured Death” rozdělit do dvou relativně odlišných kategorií. Tou první je právě heavy metal, který se tu a tam, ne však úplně zřídka, olizuje o doom metalové hájemství. Osobně mi právě tento druh písní na albu sedne nejvíce a jejich atmosféra je místy vskutku parádní. Obrovskou pochvalu si zaslouží vokalista Maelstrom, který odvádí skvělou práci a se svým hlasem patří k tomu nejzajímavějšímu, co “II: Black Armoured Death” nabízí. Jeho hlas je poměrně nezvyklý, stále se zcela jistě jedna o čistý zpěv, ale Maelstrom s ním jakoby řve, aniž by tím ztrácel na melodičnosti. Výsledkem je velmi naléhavý projev, který mě osobně opravdu baví. Pro pořádnou ukázku ani nemusíme chodit nijak daleko, protože ji v plné míře nabízí hned úvodní skladba “Noche de brujas”, jež je zároveň jedním z nejlepších kusů, jaké pod sebou obal se smrtkou ukrývá. Druhou sortou jsou pak vcelku logicky punkové vypalovačky jako “World Serpent”, “Sudden Bloodletter” nebo “Black Armoured Death”. S nimi už mám trochu problém – ne z toho důvodu, že by byly nějak špatné, ale jednoduše proto, že se do kontextu oné první kategorie pranic nehodí, jako by na tu desku vůbec nepatřily.

Tato stylová roztříštěnost má vcelku jednoznačný důsledek, a sice že “II: Black Armoured Death” jako deska pohromadě příliš nedrží. Jednou Death Wolf posluchače vykoupou ve výtečném doomovém bahně, vzápětí mu naservírují až heavy metalový song (nutno ovšem dodat, že se stále jedná o heavy metal, u něhož jasně slyšíte, že jej hraje člověk, jenž má za sebou více jak dvacítku roků na black metalovém kolbišti), aby do něj následně kopli neurvalou rychlovku. Teoreticky by z toho mohla vypadnout zajímavá rozmanitá nahrávka, ale bohužel se tak nestalo, tedy alespoň z mého pohledu ne. Nemohu si jednoduše pomoct, ale když se ponořím do atmosféry, následující dvouminutová punková zběsilost mi ji prostě zničí a “II: Black Armoured Death” tak v člověku zanechá až nepříjemně rozporuplné pocity. A přitom kdyby všechny ty punkovky šly pryč (třeba na samostatné EP – bylo by to mnohem logičtější) a byly ponechány pouze ty pomalejší kusy, šlo by dle mého názoru o mnohem zajímavější záležitost. Nemám nic proti variabilitě, ale když už se do ní chce někdo pouštět, ať je to stylem výtečného předlouhého melodického sóla v písničce “Little Black Angel”.

Podle všeho se ze strany Death Wolf jednalo o záměr znít tak, jak “II: Black Armoured Death” ve výsledku zní, dle mého názoru je to ovšem kontraproduktivní a výslednému albu, které bych co do té pomalejší složky jinak hodnotil minimálně 7,5 body, to hodně ubírá na atraktivitě, což je obrovská škoda, protože v jádru v žádném případě nejde o nic špatného, ba právě naopak, a pokud si sami poslechnete takřka libovolný kousek, líbit se vám bude. Dohromady už to ovšem nemusí fungovat tak jednoduše, jak se nyní bohužel ukázalo…

Další názory:

Hm, když to začalo hrát, tak to znělo docela dobře. Takové šlapavé tempo, dávný odkaz Bathory v kombinaci s thrash/punkovým odérem, občas smíchaným s black metalovým citem pro riffing. Jenže, je to celé jaksi průměrné a nezábavné. Po polovině desky moje pozornost pomalu upadala, až jsem si u poslední skladby otráveně podpíral bradu. Přes původní chytlavost se u mě dostavil pocit jisté kolovrátkovitosti a začínal jsem postrádat nějaké silné momenty. Řekl bych, že tahle věc nebude každému po chuti, ale svoje posluchače si určitě najde. Já si přece jen Morgana radši vychutnám v jeho domovských Marduk.
Stick