Země: Itálie Žánr: heavy metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. The Gathering 02. Circus of the Freaks 03. Phantom Manor 04. Baal 05. Wolfgirl 06. Tiamat 07. The Tomb 08. The Graveyard 09. The Dove Has Died 10. Smash Your Idols 11. Skeleton Swing Hrací doba: 50:18 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Scarlet Records

Italská hororově heavymetalová parta Deathless Legacy vznikla už před deseti lety, v roce 2006, nikoliv však jako regulérní skupina. Původní jméno formace znělo jen Deathless, jehož výslovnost by vám mohla připomínat něco jiného italského a heavymetalového. Jasně – Death SS. Deathless totiž původně byli jen tributní kapelou tomuhle metalovému kultu z Apeninského poloostrova, přičemž ono jméno jim prý vymyslel sám Steve Sylvester, hlavní postava Death SS.

I navzdory posvěcení od samotného Sylvestera je to ale prozatím nuda. Jasně, dělat revival Death SS je určitě důstojnější než dělat agro revival Michala Davida, ale furt je to podle mě o ničem. To samé si nejspíš nakonec uvědomili i samotní Deathless. Za z mého pohledu opravdu zásadní lze tedy považovat až rok 2013, kdy si Italové prodloužili název na Deathless Legacy a vrhli se na původní tvorbu, jejímž prvním výsledkem byl debut „Rise from the Grave“ vydaný na přelomu let 2013 a 2014. A tím už se vlastně pomalu dostáváme do současnosti. V mezičase od debutu Deathless Legacy obohatili svou sestavu o hráče na klávesy, stihli si zahrát na slavném Wacken Open Air a také si připravili druhou řadovou desku „The Gathering“, jež oficiálně vyjde koncem února…

Vzhledem k tomu, čím byli Deathless Legacy původně, vás asi nepřekvapí, že ten vliv jejich nestorů tam je pořád trochu cítit i v té vlastní tvorbě. A tím vlastně nemám na mysli jen muziku, nýbrž i vizuální stránku, jelikož Deathless Legacy od svých učitelů převzali i takovou tu béčkově hororovou stylizaci. V jedné věci se ovšem tahle kapela od Death SS přece jenom citelně liší – vokálem. Zpěv má totiž v Deathless Legacy na starosti holka. Ta si říká Steva La Cinghiala a právě ona je jen tak mimochodem jednou z hlavních předností „The Gathering“. Nemusíte se bát žádné nafintěné princezny v šatičkách s pseudo-operním krákoráním. Steva totiž sází na zemitější projev, což je super. Zazpívat čistě sice určitě umí a také to nejednou ukáže, ale stejně tak zvládne i ten pověstný rockový chraplák a za to palec nahoru.

Hudebně se o žádnou originální hostinu nejedná – čekejte chytlavý heavy metal s hororovou tématikou pocukrovaný teatrálními klávesami. U spousty momentů na „The Gathering“ jsem si říkal (a nepochybuju o tom, že něco takového napadne i vás, pokud si to pustíte) něco v tom, že tohle už jsem přece někde slyšel. A nutno dodat, že takových chvilek na desce není zas až tak málo. Jakkoliv ale tohle nezní moc chvályhodně, ve finále to zas až tak moc nevadí…

Proč? Inu, je to vcelku jednoduché – před chvíli jsem řekl, že je ten heavy metal v podání Deathless Legacy chytlavý a právě v tom to vězí. To album prostě šlape takovým způsobem, že i když víte, že je to fest neoriginální, že se Italové inspirují tuhle nebo támhle a že je to mnohdy klišé jako hrom, tak se prostě bavíte. Jasně, žádný hluboký zážitek z toho nevypáčíte ani heverem, a pokud po něčem takovém toužíte, pak jste u „The Gathering“ samozřejmě bez šance, ale když k tomu člověk přistoupí s tím, že se chce bavit a nic moc neřešit u nenáročné muziky, jež ovšem není nenáročná až takovým způsobem, aby to zavánělo demencí a uráželo to váš vytříbený intelekt, pak jste, nebojím se říct, na správné adrese.

Přesně takové totiž „The Gathering“ je – nenáročná, avšak ne blbá pohodovka, které sice chybí vyšší umělecké ambice, ale zábavnost jí prostě upírat nelze. Svým způsobem jsou Deathless Legacy tak klišovití, až je to vlastně docela příjemné. Nicméně, když Italové vybalí takové hitovky jako „Baal“, „Wolfgirl“, „Circus of the Freaks“ (ten refrén má švih), „Phantom Manor“ nebo „The Dove Has Died“, tak tu neoriginalitu klidně člověk hodí za hlavu. Určitě se napříč nahrávkou najde několik pasáží, které bych si klidně odpustil (a to i v těch právě jmenovaných písničkách), ale naštěstí to nic není zas až tak zásadního, aby se to nedalo přežít. S jedinou výjimkou, již reprezentuje „Skeleton Swing“, což měla být, předpokládám, asi něco jako srandička na závěr, ale vzhledem k předchozímu vývoji „The Gathering“ to působí jak pěst na oko a tu nechutnou rozjuchanost tohohle songu považuji za regulérní přešlap.

Ani náznakem nechci tvrdit, že je „The Gathering“ nějakým skvělým albem, bez jehož poslechu byste nemohli žít. Není – ani omylem ne. Když to necháte plavat, o nic zásadního vlastně nepřijdete. Když si to ale pustíte, dostanete vcelku sympatickou zábavu na několik příjemných poslechů, která si na nic nehraje, a přitom to pořád není kravina, jež by z posluchačů dělala voly. A rozhodně to bude smysluplněji strávený čas než poslech hovadin typu Sabaton.