Země: Polsko Žánr: ambient / neoclassical Datum vydání: 25.4.2017 Label: Arachnophobia Records Původní vydání: 1996, Last Epitaph / Atratus Music Tracklist: 01. Vae victis 02. Patrz, jak płoną dzikie róże 03. Pragnę twej krwi 04. Anioł samotnych Hrací doba: 36:49 Odkazy: – K recenzi poskytl: Arachnophobia Records

Zásluhou výborného polského labelu Arachnophobia Records se letos dostala do světa reedice jednoho velice zajímavého zapadlého kousku z této země. Že Arachnophobia před nějakým časem vydala kupříkladu vinylovou verzi takového „Popiół (Introibo ad altare dei)“, to je věc jistě záslužná, ale zrovna Thy Worshiper nepatří mezi neznámé pojmy, ostatně už jen díky tomu, že dodnes normálně fungují a vydávají alba. V případě, o němž se budeme bavit nyní bavit, jde ovšem o docela zapadlou záležitost, o níž jsem já osobně vůbec nevěděl. V domácím Polsku třeba mohlo jít o uctívaný kult mezi fajnšmekry, to nedokážu posoudit, mě každopádně existence December‘s Fire až do (relativního) nedávna míjela.

Tím spíš ale reedice udělala radost, protože jde o muziku, která za pozornost rozhodně stojí i dnes. Jednočlenný projekt December‘s Fire po sobě zanechal pouze dva kazetové demosnímky, jeden sedmipalcový singl a jedinou dlouhohrající desku s názvem „Vae victis“ – ta původně vyšla v roce 1996 u Last Epitaph / Atratus Music na CD a MC. Letošní reedice bohužel opět přichází jen v CD verzi, což mi přijde škoda, poněvadž vinyl by „Vae victis“ hodně slušel a já osobně bych si jej koupil. Ale co se dá dělat.

Než se dostaneme k samotné hudbě, jistě bude stát za to ztratit několik slov i o tom, kdo vlastně za December’s Fire stojí. Jak již zaznělo, jedná se o jednočlenný projekt, přičemž oním jediným členem je jistý Piotr Weltrowski. Toho byste mohli znát z formace Hefeystos, byť ani ona není nějak zásadně známá. Jistě však budete znát další skupinu, na jejíž tvorbě se Piotr podílel – jako host totiž nahrával klávesy a syntezátory hned na tři alba Behemoth, jmenovitě „Grom“, „Pandemonic Incantations“ a „Zos Kia Cultus (Here and Beyond)“.

A právě tento hostující nástroj trochu napovídá, v jakém duchu se nese i tvorba December’s Fire. Právě klávesy jsou totiž Piotrovým primárním nástrojem, tudíž i na „Vae victis“ dominují. Kytary se sice také dostanou ke slovu, ale i přesto nahrávka nepůsobí nijak metalovým dojmem, protože vesměs slouží k další gradaci a podtrhnutí předkládané atmosféry. Převedeno do řeči žánrů, spíš než o metalu se bavíme o stylech jako ambient, (dungeon) synth, neoclassical, s určitou dávkou nadsázky lze hovořit i o „orchestrální“ hudbě, byť je nutno zdůraznit, že skutečný orchestr na „Vae victis“ samozřejmě nezazní.

Nicméně bohaté vrstvy kláves jej imitují docela zdatně, tudíž je deska patřičně majestátní. Jenže pozor – December’s Fire se vyhýbá jakémukoliv patosu či kýči. „Vae victis“ nepůsobí nijak nabubřele, bombasticky či prvoplánově epicky. Jakkoliv tedy albu majestát neschází, v tomto ohledu se stále drží sympaticky nohama na zemi, nikoliv s hlavou v oblacích a bez špetky soudnosti. Ostatně, i to je nejspíš důvod, proč má nahrávka dodnes svou sílu a proč dokáže i více jak dvacet let po svém vzniku zaujmout a zafungovat.

A na základě téhle zkušenosti by snad šlo prohlásit, že materiál zkoušku časem přežil. Jsou alba, která jsou dobrá v kontextu své doby, ale po dvaceti letech již působí přespříliš zastarale a naivně. I na „Vae victis“ je samozřejmě věk do určité míry patrný a je zde silně cítit specifická aura devadesátých let (byť nahrávka pro reedici prošla remasteringem), ale v tom dobrém slova smyslu. Atmosféra desky totiž s přehledem působí i dnes, což je nakonec to hlavní. Výborná chuťovka, již rozhodně mohu doporučit k poslechu i ke koupi.