Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Lower Degree of God’s Might 02. Hexenface 03. Le rouge, le vide et le tordu 04. The End of Prostration 05. Pieces of a Drowned Motion 06. Deus sive musica 07. On est bien peu de chose Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Agonia Records

První pohled (H.):

Jsou formace, u nichž se jen těžko recenze začínají jinak než suchými fakty o tom, kdo v nich hraje. Francouzská smečka Decline of the I je přesně tímhle případem, protože jen těžko lze neříct, že hlavní postavou tohoto projektu je A.K. Ptáte se, co to jako má být za týpka? Dobrá, tak ještě jednou a pomaleji…

A.K., někdy též známý jako Judicael, je poměrně činorodý francouzský muzikant, který má za sebou účinkování hned v několika black metalových skupinách, které sice nepatří mezi nejsvítivější hvězdy hudebního nebe, přesto však mají v žánrovém undergroundu vybudované více než solidní jméno. Předně jsou to Vorkreist, jejichž je A.K. po sebevraždě baskytaristky LSK posledním zakládajícím členem. Touhle formací to ovšem rozhodně nekončí – před několika lety se náš muzikant přidal rovněž k Merrimack, dále se angažuje v Malhkebre, jejichž loňský debut “Revelation” udělal na podzemní scéně docela vítr (ačkoliv mě osobně dost nesedl), nebo v Neo Inferno 262, dříve působil v Love Lies Bleeding a krátce se mihl i v živé sestavě portugalských Corpus Christii. A to už je dost solidní výčet, nemyslíte?

Tak či onak, Decline of the I je jeho osobní projekt, v němž se stará o strunné a klávesové nástroje a o zpěv a k sobě má ještě další tři kolegy – bubeníka a dva zpěváky. Společně vydali v roce 2012 excelentní debutovou desku “Inhibition”, což byl přesně ten druh desky, která v sobě má něco hlubšího a má v sobě tu sílu, aby člověku uhranula takovým způsobem, že se od ní na delší dobu nebude moct odtrhnout. Letošní deska “Rebellion”, vycházející dva a půl roku po svém předchůdci, tedy rozhodně měla na co navazovat.

V případě, že někdo vydá takto silný debut, jakým “Inhibition” bezesporu bylo, se po odeznění prvotního nadšení z poslechu samozřejmě vynoří několik nevyhnutelných otázek, mezi nimiž nejvíce ční ta následující – půjde na něco takového vůbec důstojně navázat? Jakkoliv jsem byl z “Inhibition” svého času lidově řečeno v prdeli, vlastně jsem ani moc nepochyboval o tom, že Decline of the I dokážou laťku nastavenou debutem přinejmenším dorovnat… tedy až do doby, než vydavatelská firma začala do světa pouštět svá moudra na adresu novinky. Když jsem si totiž přečetl, že “Rebellion” představí “brutálnější stránku Decline of the I“, lehce jsem znejistěl – sakra, vždyť právě ten experiment, vlivy elektroniky, nádherně chorobná atmosféra a všeobjímající pocit toho, že něco není v pořádku, byly tím, co z “Inhibition” dělalo tak silnou záležitost, jež vystupovala z davu.

Jenže nakonec nic není tak žhavé a promo cancům firem není radno naslouchat ani tehdy, když se jedná o label jako Agonia Records. Možná, že díky sypačkám jako třeba v písních “Le rouge, le vide et le tordu” či “Pieces of a Drowned Motion” by se s přivřenýma očima dalo říct, že je “Rebellion” mírně metalovější, ale myslím, že mnohem přesnější by bylo říct, že novinka jednoduše pokračuje ve stejném duchu jako “Inhibition”. Tedy v základě black metal, avšak przněný množstvím dalších záležitostí od atmosférických vsuvek až po již jmenovanou elektroniku, mnohdy také przněný pouhým netypickým přístupem k žánru – to vše zabaleno v oné typické neodolatelné francouzské dekadenci. Jako když servírujete prašivou krysu s morem v kožichu na zlatém podnose a se sklenkou nejlepšího vína. Kdo nepožádá slizkého upoceného kuchaře o přidání, ten neví, co je dobrá muzika!

Veškerá ta neobvyklost a neortodoxní přístup k černému kovu je zde prezentován pod škatulkou post-black metalu. Ta ovšem značí pouze to, že by člověk neměl očekávat kopírku něčeho, co předváděli Mayhem už někde na “Deathcrush” – nic víc. Rozhodně to však neznačí to, že byste se na “Rebellion” (a i “Inhibition”) měli dočkat nějakého přitepleného blackgazu, který je mnohdy, zdá se mi, myšlen pojmenováním post-black metal. To se spíš připravte na temný industrial (ne metal, jen industrial!) v první části téměř devítiminutového opusu “Deus sive musica”. Možná je to slovíčkaření, ale říkat tomu avantgardní black metal mi jednoduše přijde přesnější.

Čekáte, že se nyní začneme probírat tracklistem a že vám začnu vykládat, jaké songy na albu jsou ty nejlepší? Ale no tak, lidi! Jedna z věcí, která je na těch nejlepších deskách nejlepší, je to, že žádné písně nejsou nejlepší a že všechny skladby jsou fantastické. Zní to jako klišé, ale v případě “Rebellion” je to prostě tak. Jasně, taková “The End of Prostration” je skutečně excelentní záležitost a za zmínku by jistě stála, stejně tak jako taková “Hexenface”, jejíž některé pasáže jsou prostě neskutečné. Jenže ten vtip je v tom, že to samé jde říct i o písních, jež jsem zmiňoval výše, a také i o těch, jež jsem prozatím nezmínil. Věřit mi to klidně nemusíte, to je na vás, ale já si stojím za tím, že od úvodní “Lower Degree of God’s Might” až po závěrečnou “On est bien peu de chose” drží Decline of the I nejvyšší kvalitu. Nějaká vata, vycpávkové momenty, nuda nebo průměrnost? Neznáme, nevedeme – takové věci hledejte na jiných deskách!

Inu, nemá cenu to dále prodlužovat, jelikož už jste nejspíš pochopili, že “Rebellion” je jednoduše fenomenální nahrávka. Netradičnost, působivá atmosféra, extrémně silné nápady, uhrančivost… pokud cokoliv z tohoto hledáte, Decline of the I to rozhazují plnými hrstmi a na “Rebellion” toho najdete koňskou dávku. Cože? Vy se ještě pořád ptáte, jestli si to fakt máte pustit? Já vám jednu plesknu! Prozatím jeden z nejlepších black metalů letošního roku a vy furt váháte… Tady přestává sranda, dámy a pánové – “Rebellion” je deska, kterou byste si vážně neměli nechat proklouznout.

---

Druhý pohled (Skvrn):

Debutovou nahrávku francouzských Decline of the I neznám, avšak druhý zásek v podobě “Rebellion” mi skrz prsty nemohl protéct. A udělal jsem dobře, neboť takováto záležitost si dlouhé přehlížení nezaslouží. K poslechu mě zlákalo hned několik aspektů, a ať se bavíme o obale, žánrovému vymezení či bočních aktivitách zúčastněných, všude to hýří zajímavostí. Hudba samotná nakonec vyjmenovaná lákadla ještě převyšuje, navzdory drobným muškám, které se rozhodly bezchybnost “Rebellion” nepatrně zneuctít.

Základním stavebním kamenem hudby Francouzů je black metal, o tom nemůže být sporu. Klidně si ono žánrové označení opatřete předponami (post-) či různými druhy přívlastků (avantgardní, experimentální), ale pravdě se stejně nevyhnete – většina hrací doby je v režii dnes již klasického black metalu. V něm jsou Decline of the I zřejmě nejslabší (byť stále nadprůměrní) a často až příliš okatě ukazují na významnější představitele francouzského blacku či na rakouské Abigor. To, co dělá Decline of the I vyloženě zajímavými, jsou až multižánrové pasáže, které nahrávce dávají úplný rozměr a posouvají ji minimálně o třídu výš.

Deska je skrz naskrz propletena mluveným slovem, jež se zhostilo role průvodce při toulkách po méně tradičních partech, a při jeho zjevení není od věci pečlivě nastražit uši. Vždyť přeslechnout excelentní pasáž takové “Le rouge, le vide et le tordu” by byla vážně škoda. Další vrchol následuje hned vzápětí, kdy se svého slova ujímá bezvadně gradovaná “The End of Prostration”. Mírný útlum přichází s “Pieces of a Drowned Motion”, která sice splňuje zavedené standardy a desce ostudu nedělá, vliv Deathspell Omega v nejsilnější pasáži skladby (tedy od času 03:30) je však spíš už za hranou než na ní. Vše ale vynahrazuje následný vrchol celého díla. To, co Francouzi předvádí v předposlední “Deus sive musica je bez přehánění dechberoucí. Chaotická elektronika syrové příchutě do dekadentní blackařiny neskutečně sedne a já budu tím posledním, kdo by bránil jejímu častějšímu užití v budoucnu.

Je evidentní, že Decline of the I mají světu co říct a “Rebellion” je pouhým zlomkem jejich myšlenkových pochodů. Přesto si neodpustím menší výtku. Desku mi nedělá sebemenší problém protočit třikrát za sebou nejen kvůli jejím nesporným kvalitám, ale rovněž kvůli hledání toho nejvyššího posluchačského uspokojení, do jehož zajetí jsem se bohužel nedostal. Stále tak mám pocit částečně rozpracované práce a jisté nedotaženosti. Předložitelnými důkazy však nedisponuji, a spokojit se tak budete moci pouze s mými pocity. Ty ale jinak opanovala spokojenost, jejíž stopy následuje vycítění příslibu do následujících let.

---