Země: Velká Británie Žánr: hard rock Datum vydání: 30.10.2015 Label: earMUSIC Tracklist: 01. Let’s Go 02. Dangerous 03. Man Enough 04. We Belong 05. Invincible 06. Sea of Love 07. Energized 08. All Time High 09. Battle of My Own 10. Broke ‘n’ Brokenhearted 11. Forever Young 12. Last Dance 13. Wings of an Angel 14. Blind Faith Hrací doba: 54:21 Odkazy: web / facebook / twitter

Britští melodici Def Leppard nikdy nepatřili ke zrovna produktivním formacím. Dokonce i v letech své největší slávy, jež je obecně spatřována v konci 80. let, kdy ležely Def Leppard u nohou celé stadióny, nesázeli svá novinková alba jako na běžícím páse a dávali si pravidelně na čas. Upřímně nevím, co všechno stálo za současnou mezerou, která se natáhla až na sedm let, ale řekl bych, že svůj podíl na tom má určitě zdravotní stav Viviana Campbella. Tomu byl před lety diagnostikován nádor na mozku, a musel se tak podrobit dlouhé léčbě, a protože s kapelou zdatně vystupuje a v jejich řadách nahrál aktuální eponymní album, tak doufejme, že je vše na nejlepší cestě k plnému uzdravení.

Def Leppard patří ke kapelám, které si své aktuální pozice musely vydobývat mnohem obtížněji než jiné party, jež v blyštivě zářivých oblecích obrážely koncertní štace ve zlatých 80. letech. Nevím jak vám, ale mně přijde, že jejich tvorba, která je již dost vzdálená zásadním počinům, je už dobré dvě dekády dost jalová. Abych byl přesný, tak z mého pohledu je vše, co následovalo po „Adrenalize“, přinejlepším jenom průměrné. A to myslím na poměry Def Leppard samotných. Alba jako „Slang“, minulé „Songs from the Sparkle Lounge“ nebo naprosto zbytečné album coverů „Yeah!“ jsou záležitosti sotva jednoho poslechu.

A věřte, že to neříkám s úsměvem na rtech, protože chovám k Def Leppard jistý nostalgický vztah, jejich staré hity prostě můžu a situaci, kam se tito Britové ve studiové kvalitě dostali, je tak trochu smutná. Pravidelně se sice razí na turné, ale tam se hrají ty staré vály, které chtějí všichni slyšet, protože nikoho nezajímá průměrný materiál z „X“ nebo podprůměrný ze „Songs from the Sparkle Lounge“. Všichni chtějí slyšet klasiky „Hysteria“, „Pour Some Sugar on Me“ a „Photograph“. Tím jsem od „Def Leppard“ trochu odbočil, ale kam se tím snažím dostat, je otázka, jestli se novinkovému albu podařilo alespoň částečně napravit nepříliš dobrou pověst, již poslední alba „budovala“. Jsem moc rád, že můžu říct, že ano.

„Def Leppard“ sice není taková pecka jako starší materiál, ale v to snad ani nikdo nedoufal, no ne? Co jsem naopak od Def Leppard očekával, tedy spíš doufal, že bych mohl dostat, tak to byl pohodový, pěknými melodiemi prolezlý stadiónový rock, který si v sobě ponese odkaz starších věcí, a přesto nebude znít jako vyložená svatokrádež ve svém vlastním chrámu. A to jsem dostal. Pravda, děje se tak na trochu větším prostoru, než by bylo ideální, protože 14 skladeb je i přes jejich obecnou krátkou hrací dobu a všeobecnou chytlavost hodně. A bohužel se na takové ploše našel prostor i pro několik vatovitých kusů, které celkový dojem lehce sráží. Na druhou stranu si dokážu živě představit, že několik skladeb by se okamžitě mohlo zařadit do stabilního koncertního setlistu kapely a zařadit se mezi ty letité fláky, na něž všichni čekají.

Kdybych měl být konkrétní, tak za nejsilnější momenty, které si to s určitou dávkou rezervy můžou rozdat i se starším materiálem, považuji zejména hymnickou „Dangerous“, „Broke ‘n’ Brokenhearted“, rychlejší „All Time High“ a určitě i pomalou „We Belong“ s obrovským hitovým potenciálem. Všechny tyto spojuje jeden zásadní prvek a to je cit pro lehkost a dobrou melodii a vše je navíc hezky protkáno odkazem na svou vlastní minulost. Právě onen cit pro melodii Def Leppard na posledních albech dost výrazně chyběl a třeba předposlední studiová placka mi v tomto ohledu přišla žalostně slabá.

Je radost slyšet, že jsou Def Leppard ještě schopni složit takové stadiónové tutovky jako „Dangerous“ a „All Time High“. Joe Elliott pěje skoro jako za starých dobrých časů, a když se rozezní hymnické sborové vokály v refrénu „All Time High“, tak si připadám, jako kdybych poslouchal staré Def Leppard. Nemám sice věk na to, abych mohl jakožto aktivní posluchač pamatovat vydání „Hysteria“, protože v té době jsem měl jiné starosti s dudlíkem v puse, ale můžu říct, že se ve mně při poslechu řady písní z novinky probudila jistá forma nostalgie, protože Def Leppard byli jednou z prvních kapel, které jsem před mnoha lety pravidelně doma slýchával.

Pokud se na „Def Leppard“ nachází skladba, která necílí hlavně na staré fanoušky kapely a na jejich nostalgickou strunu, tak je to zcela jistě „Battle of My Own“, která je oproti vzdušným hymnám typu „Invincible“ a „Wings of an Angel“ minimalistická. Žádné velké sbory, ani kytarové melodie; „Battle of My Own“ stojí v první polovině na akustické kytaře, utlumené rytmice a charismatu Joea Elliotta, kdežto ve druhé polovině je ke slyšení orientální smyčcový podklad. Těžko říct, kam tím Def Leppard směřovali, ale musím říct, že mě to baví. Je to takové osvěžení, a přestože mi tato píseň na album jako celek příliš nepasuje, tak to neznamená, že je špatná.

Co se na „Def Leppard“ naopak příliš nevyvedlo, tak jsou to výplně „Sea of Love“ a „Energized“ z první poloviny. Ty nemají nic, čím by dokázaly zvednout ze židle a považuji je za nezbytný podprůměr, kterého Def Leppard naštěstí na novinku nacpali mnohem méně než minule. Nebaví mě ani balady „Last Dance“ a „Blind Faith“. Obě jsou poplatné tomu, co člověk od podobných věcí očekává, takže zbytečný patos a nezáživná hudební struktura, kdy snad jen aranže v druhé polovině „Blind Faith“ překvapí, ale to je bohužel málo. Na tyhle čtyři věci se při poslechu snažím nesoustředit, protože řeknu na rovinu, že kdyby se na albu nenacházely, tak vlastně nevím, jestli bych měl co vytýkat. On ten zbytek je totiž tak pohodový a nese si potřebnou kvalitu značky Def Leppard, že jsem až překvapený tím, jak to starým klasikům vyšlo.

Škoda té nevyrovnanosti, kvůli níž „Def Leppard“ trochu strádá, ale není to nic, díky čemu by se poslech měl stát vyloženě nepříjemnou záležitostí. Naopak, Def Leppard si připravili silnou kolekci několika skladeb, které mají vše, co od této party očekávám. Staré melodie a novější postupy v aktuálnějším zvukovém hávu. Víc jsem snad ani nechtěl, takže kdybych měl jednoduchou matematikou počítat celkové skóre, tak počtem povedených songů ke slabším kusům je to 10:4, což není vůbec špatné. Doufám, že na další placku se již nebude čekat sedm let a že bude minimálně stejně tak kvalitní jako „Def Leppard“, protože v tom případě se o budoucnost této legendy bát nemusíme.