Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 8.4.2016 Label: Reprise Records Tracklist: 01. Prayers / Triangles 02. Acid Hologram 03. Doomed User 04. Geometric Headdress 05. Hearts / Wires 06. Pittura Infamante 07. Xenon 08. (L)MIRL 09. Gore 10. Phantom Bride 11. Rubicon Hrací doba: 48:14 Odkazy: web / facebook / twitter

Když jsem před čtyřmi lety sepisoval recenzi předešlého alba amerických alternativců Deftones, „Koi No Yokan“, tak jsem tvrdil, že se kapela nachází na vrcholu svých uměleckých sil. Od vydání „návratového“ „Diamond Eyes“ letos uteklo již šest let a já si myslím, že moje tvrzení z období před čtyřmi lety je stále aktuální. Očekávání byla samozřejmě vysoká, protože Deftones se na vydání nového alba „Gore“ připravovali takřka čtyři roky, a ačkoli hotové bylo již loni, tak mezi posluchače si prorazilo svou cestu až letos v dubnu. A jaké je? To si povíme na následujících řádcích.

Přestože se to tak na první pohled nezdá, protože čtyři roky panoval přímo v táboře Deftones relativní klid (pokud samozřejmě pominu smutné úmrtí bývalého baskytaristy Chi Chenga), tak v širší souvislosti s kapelou se toho od minulého alba „Koi No Yokan“ událo docela dost, i když to všechno padá na hlavu zpěváka China. Jestli si totiž někdo i navzdory nabitému koncertnímu kalendáři našel čas na jiné aktivity, tak to byl jednoznačně Chino Moreno. Pro mě jedna z nejvýraznějších pěveckých osobností kytarové hudby současnosti a tahoun kapely si v roce 2013 odskočil k několika kámošům z řad Isis, výsledkem čehož bylo eponymní album post-rockových Palms. Netrvalo dlouho a mezi fanoušky si to směřovala debutová deska trip-hopového projektu †††, jemuž vyšlo stejnojmenné album v roce 2014.

A věřím, že jsem nebyl sám, kdo byl zvědavý, jak se tyto aktivity promítnou do hudby Deftones. Ti od zmíněného „Diamond Eyes“ ubrali na kytarové naléhavosti a začali budovat svou hudbu spíše na celkové atmosféře a hedvábně křehké auře, již tu a tam rozčísla osmi-strunka Stephena Carpentera, ale oproti dřívějším albům byl jeho prostor značně zredukován. A přestože jsem minule předvídal, že by v tomto ohledu mohli jít ještě dál, tak mám takový dojem, že si Stephen ve studiu dupl a novinka je tak v jistém ohledu tvrdším počinem, než byly předchozí dva. Deftones sice neztratili nic ze své schopnosti vystavět kolem vcelku jednoduché písně skvělou atmosféru, a pokračují tak v jistém ohledu v cestě, již si v posledních letech vyšlapali, ale i tak je „Gore“ určitě kytarovější, temnější a energičtější nahrávkou. Takový ten zastřený závoj, jímž byla tvorba skupiny v posledních letech zahalena, není tolik patrný a „Gore“ má naopak citelně ostřejší hrany.

Díky tomu je „Gore“ albem, které lze označit jako počin protikladů a přirovnal bych jej tak k eponymní placce z roku 2003. Naproti sobě jako by stáli Chino Moreno se zalíbením v poklidných plochách, jež reprezentuje „(L)MIRL“ či „Hearts / Wires“, na níž je skvělá hlavně její křehká atmosféra, a Stephen Carpenter s burácejícími skladbami „Doomed User“ a „Gore“, které jsem od Deftones s ohledem na jejich nedávnou minulost a zasněnost příliš neočekával. Jasně, ono se něco málo v podobném ražení objevilo i na minulých počinech, ale byly to spíš výjimky („Gauze“, „CMND/CTROL“), jež stvrzovaly výsledný dojem poklidných a rockověji přístupnějších alb. Jakkoli to může znít divně, tak i přes jakousi nejednotnost v řadách Deftones se kapele ten zdánlivý nesoulad při tvůrčím procesu podařilo odladit ve svůj prospěch a proměnit výsledek v nahrávku, která dává smysl a o níž jsem brzy nabyl dojmu, že nic lepšího jsem od této pětice neslyšel od dob přelomového „White Pony“. Opravdu, tak dobré se mi „Gore“ zdá.

Kdybych měl na albu hledat nějaké mouchy, tak mě vážně nic nenapadá. „Gore“ zní skvěle jak po technické stránce (produkci a mix měl na starosti Matt Hyde), tak po té hudební. Z toho druhého hlediska se na první pohled výraznější materiál nachází v samém úvodu alba, ovšem méně nápadný závěr „Gore“ s přibývajícími poslechy příjemně roste (skvělý závěr v podobě melodické „Phantom Bride“ a kytarově výrazné „Rubicon“). První singlovka „Prayers / Triangles“ je ale hned na úvod trefou do černého. Přestože to není na první poslech hitovka typu „Swerve City“ či „Diamond Eyes“, jež otvíraly předchozí placky, tak až nenucenou naléhavosti poklidných slok a explozí emocí v refrénu je tohle moment, který se do paměti vryje zatraceně hluboko. Aniž bych chtěl vyvyšovat China Morena nad rámec ostatních, tak je to právě jeho vokální práce, jež dává písním další rozměr a samozřejmost, s níž přechází od melodického přednesu k agresivnímu řevu, mě nepřestává ani po tolika letech, co tuhle kapelu poslouchám, bavit.

Kdybych měl vybrat další nejlepší písně, tak bych sáhl po tíživé „Acid Hologram“, podmanivé „(L)MIRL“, jež mě zaujala výraznou basovou linkou a skvělými melodiemi. Dalším vrcholem je střed nahrávky. Ten patří skvěle vygradované „Hearts / Wires“, jejíž první polovina patří klidným melodiím, které se v polovině stáhnou na úkor kytarové zdi Stephena Carpentera. Nesmím však opomenout ani zmíněné „Gore“ a „Doomed User“, které stojí na hutné kytaře a naléhavosti Morenova vokálu v refrénu. A protože je toto kombinace, jež stále funguje a Deftones se nespoléhají jen na ni – vědomi si faktu, že bez kvalitní hudby to prostě nejde – tak si ode mě pětice za svou novinku zaslouží jen chvalozpěvy.

Nepopírám, že mám Deftones hodně rád, že jejich hudbu poslouchám zatraceně často, takže o nějaké objektivitě nemůže být řeč, ovšem i tak věřím, že jsem schopný posoudit, jestli „Gore“ patří k vrcholům diskografie této veličiny alternativního metalu, což znamená někam na úroveň „White Pony“ či dvojice posledních placek, nebo se jedná o nafouknutou bublinu, která už šlape spíše ze setrvačnosti a spoléhá se na sílu základny svých příznivců a marketingové síly vydavatelství. Naštěstí se z „Gore“ vyklubal první případ. Na Deftones je vidět, že si hudbu dělají stále ještě podle sebe, a tak to taky zní. Nenuceně, uvěřitelně a hlavně zatraceně dobře. Za mě jasný adept do společnosti pětice nejlepších alb letošního roku.